Obavy z rodičovství

lucinkaf
No ty je aspoň chceš, ale já k nim nějak nemám vztah. Nebaví mě je hlídat a jsem ráda, že mi je taky nikdo necpe do náruče. Ale bojím se, že na mě nikdy ten mateřský cit nepříde a nebo až pozdě a taky nechci být stará matka. Když si představím, že bych teď zjistila, že jsem těhotná tak bych byla hrozně neštastná

kačulík
ale zas pokud k tomu vztah nemáš, tak bych to přes hůl nelámala, ono to přijde. Já jsem malý mimina nenáviděla, ja byla schopná čekat na další bus, jen abych nemusela poslouchat ten řev. A když mi do toho mami řekla, že mi nadělí druhýho brášku, byla jsem na prášky. Ale pak se narodil a já se změnila o 200%, najednou jsem viděla i to hezký, ale i to méně příjemné, prostě se stal takovým mým štěstíčkem a mou láskou a tehdy jsem si poprvé dovedla představit, že bych vůbec mohla mít děti...Takže ono to přijde, ne třeba v podobě brášky, ale stane se něco jiného Jen netlačit na pilu, to by sis to mohla ještě víc pokazit

Tak to doufám, že to přijde. Protože fakticky nechci, abych měla 40 a dítě 10 let. Ale když si teď představím jak mi někdo říká mami tak mi je z toho bleee. Nebo když se na mě v metro usmívá malé dítko z kočárku tak si říkám, moc se netlem prcku, na mě to neplatí.

To ne, to nemají.

Přesně tak. Ještě jsem neviděla maminku, která by svého činu litovala. Navíc Tvá situace je jiné než zakladatelky tohoto vlákna, není ti 21 a znáte se déle než rok. Tady bych se spíš bála toho, že se to bude protahovat a protahovat, až bude vše materiálně OK, a pak to třeba bude složitější.

Známej je gynekolog a tvrdí, že po 35ti letech se najednou výrazně snížuje schopnost ženy otěhotnět a zvyšuje se riziko různých nemocí atd. U mužů dochází k tomuto snížení prý až po 40tce. U ženy ve 40ti letech je pravděpodobnost otěhotnění jen 10 procent. Tolik známej gynekolog.

Nebudu Vás unavovat tragickými příběhý mých známých, jde o prostředí, kde se buduje kariéra, velvyslanectví, mezinárodní instituce, zahraniční univerzity. Ale podívejme se na vzorek běžné populace, např. gymnaziální třída silných ročníků tzv. Husákových dětí.

5 holek mělo dítě velmi rychle po maturitě. Ve 19, 20 letech. A dnes je všech 5 šťastných, spokojených a ničeho nelitují.

16 holek začalo na dítěti pracovat až po skončení VŠ (ve 23-25 letech). A tady už to tak jednoduché nebylo, vím, že 6 z nich první dítě potratily, jedna celé těhotenství proležela v nemocnici.

4 děvčata se rozhodla dělat kariéru a žádná z nich dítě nemá. Dvě holky na něm pracují už asi 2-3 roky (začaly tak ve 32 letech) a stále nic (jedna už 2x potratila), dvě mají partnery, kteří děti nechtějí, ony mimi chtějí a přemýšlejí, zda změní partnera.

Neboj, jsi ještě mladá, to přijde. Já jsem dítě začala chtít až ve 35ti letech. Do té doby mi to skutečně nic neříkalo, ba dokonce jsem spolužačky chtějící děti považovala za blázny.

ještě před lety bych se o něm nevyjádřila jako o prckovi, ale jako o někom, možná i něčem jiném. Když na mě chlap vybalil, že si dokáže představit, jakou budeme mít rodinu, padaly na mě mdloby. A pak se narodil brácha, ja potkala toho pravého a je vše jinak, dřív jsem si vymýšlela důvody, proč nemít děti, dnes už je nehledám, dnes si hledám důvody, proč ještě počkat, i když vím, že asi už moc čekat nechci...

jejda, asi chybička, to jsem necitovala já, to kačulík Ale to není podstatné. Mamka měla toho mladšího bráchu v 35 letech, bez problémů, tak si v duchu říkám, že snad budu po ní. a máš pravdu v tom, že také neznám mamču, která by toho litovala. Ano, držkují skoro všechny, když přijdou domů a tam je to jak po výbuchu, ale žádná by neměnila (a teď se bavím o holkách, které otěhotněli v rozmezí 18 - 23let)...

Luciepostrachulice
myslím, že v tomto případě ani tak nejde o to dítě, dá se zvládnout, i v mnohem horších podmínkách, i v nájemním bytě, dokonce i u rodičů...ale spíš o to, že jsou spolu jen rok. a to je hodně málo. partner o deset let starší....kdoví, co bude za rok. po dvou letech se mnoho vztahů dramaticky změní. (často i k horšímu). nechci strašit, jen jsem realistická. z tohoto důvodu bych já osobně rozhodně počkala. i 21letý člověk se hodně mění, já byla v 21 naprosté dítě, pořídit si sama dítě by nedělalo dobrotu. tehdy jsem to tak nevnímala, teď zpětně si říkám, jaká naivní a nezkušená jsem byla ....(je mi 25).

Ano, ano. Přešně tohole vidím kolem sebe a je to OBROVSKÁ, ALE OBROVSKÁ KATASTROFA. A přesně jak píšeš, jde o holky, která měly možnost využít porevoluční svobody, využívaly ji plnými doušky a teď pláčí na výdělkem. Zamyslela jsem se a napočítala jsem 23 žen ve věku 38-43 let, které ví, že dítě chtějí, ale nejde to (buď nechce partner nebo se jim nedaří otěhotnět). Jde jen o ženy v mém blízkém okolí.

Iveta se už tady dost dlouho snaží o mimi, marně

http://www.novinky.cz/koktejl/180488-zpevacka-bart osova-lezi-na-jednotce-intenzivni-pece-ma-tezky-za net-v-brise.html

porodila jsem ve dvaceti, skoro hned po škole, bez praxe, zvládla jsem to skoro celé sama bez manžela, skloubit dítě, práce, kariéra jde, když jsem porodila, neměla jsem skoro nic, pro zaměstnavalele jsem nebyla problém, bo už tak mladá jsem dítě měla, nepředpokládala jsem, že bych chtěla znova otěhotnět, tak jsem se vrhla na kariéru,
určitě je jednodušší porodit dítě do vlastního, zařízeného bytu, jen na čas přerušit karieru a pak zase nastoupit zpět
teď je mi 35 plánuju druhé dítě - mám praxi, mám zázemí, tak proč ne

ale nikdy bych nešla do toho s tím pocitem, že nejsem přesvědčená, že chci být těhotná a chci mít dítě, a rozhodně bych nerodila jen na přání mého partnere - je to stejné, jako on nepočne dítě, když nechce, tak proč bych měla já,

mě je dvacet a vím,že za rok max dva bych chtěla mít už dítě.nevim proč čekat když jsem štastná a připravená.

Luciepostrachulice

nechápu, proč by to jako měla být obrovská katastrofa---jo, pro ženy,které dítě chtějí a nejde to, tak ano.Ale na druhou stranu, každá žena nerovná se mateřský typ-a ty svůj bezdětný život jako katastrofu fakt nepovažují.Spíš naopak- věčné starosti s dětmi k závidění nejsou.

Sweety

Jasně, pro ženy, které děti něchtějí, to žádná kata není . Taky takových znám několik. Ale bohžel mnohem víc znám těch, které děti chtějí chtějí a už to nejde a nejde .... ale jak jsem psala výše, pohybuje se v netradičním prostředí, v klasickém prostředí malého města či vesnice na tento fenomém člověk narazí asi spíš jen ojediněle ...

Petulisek888
Je mi 21, studuji a ještě 3 roky budu. Přítel je o 9 let starší. Jsme spolu 5 let, máme spolu domek, který si opravujem a asi začátkem léta se budem brát. Chci dostudovat, škola je důležitá a pak se nejspíš pokusíme o miminko, protože přece jen je přítel starší a hlavně já nejsem pro nějaké pozdní mateřství. Myslím, že by sis měla dodělat školu a mezitím vyřešit bydlení a pak do toho jít. Ale určitě je spousta matek, které studují, mají dítě, bydlí v podnájmu nebo je i plno mladších matek, takže zvládnout se to dá, ale já bych alespoň prvně vyřešila tu školu. Ale po roku nevím, jestli bych chtěla mít s někým dítě, ten první rok je ejště takový nejzamilovanější, nejrůžovější. Dobře si to rozmysli, aby jsi pak byla šťastná.

Já mám partnera také o dost staršího...teď 38 a mě je 26...máme dvouleté dítě, jsme spolu 9 let. A jak to vidím já? Studovala jsem vysokou školu a potom to na mě přišlo a já hrozně chtěla dítě. Věděla jsem, že se chceme s manželem brát (tehdy ještě přítelem). Pokud tedy máš zázemí, máte kde bydlet a hlavně pokud to ty sama chceš...ne pod nátlakem přítele, tak bych neváhala. Rozhodně si nemyslím, že musíš stihnout kariéru a našetřit balík peněz před dítětem. To je jen trend naší doby a trendy se mění. Já například jsem moc ráda, že už dítě mám a i když naše dítě je velmi náročné, budu pořád ještě mladá matka a budu moci pracovat sama na sobě a své kariéře bez toho, aniž bych pořád myslela na to, že jednou budu muset jít na mateřskou. Ale záleží jaký jsi typ, pokud nevidíš v ničem problém, tak je to v pohodě, já si zase všechno zabírám, takže někdy mám pocit, že už bych chtěla být v práci.
Zvaž ale i to, že vztah se příchodem dítěte dost změní, už nebudete mít tolik času na sebe a to, že vidíš kolem sebe ty šťastné maminky se spícíma miminkama je jen taková iluze. Já byla první rok a půl totálně vyčerpaná a dodnes nespím...ale jak říkám, každá to zvládá jinak.
Jsem šťastná, že mám dítě a určitě mě to v životě posunulo o kus dál a přidalo životní zkušenosti.