Obavy z rodičovství

Ahoj, taky děti zbožňuju, hned bych jedno měla, ale přistupuji spíše na přítelovu stranu, který se chce nejprve finančně zajistit. Na tvém místě bych se totiž spíše obávala, co s tebou bude po miminku...nebudeš mít žádnou praxi, dítě na krku, nerada to říkám, ale tohle u zaměstnavatelů není zrovna žádoucí, možná pokud bys opravdu mohla při tom dálkově studovat a ukončit studium s ukončením mateřské - to bys měla pořád něco z té školy v hlavě. Pokud je tvůj přítel zajištěný a má stálou práci, tak myslím, že by vás to mohlo uživit, ale jak holky píšou, po roce vztahu je to opravdu brzy, ještě počkej aspoň ten jeden rok, ať poznáš i ty ne zrovna hezké stránky tvého partnera. Do té doby si i jistě ujasníš mnoho věcí. Ale jako příklad - moje kamarádka - je jí 19 let a na začátku září se jí narodila holčička a je šťastná a zamilovaná tak držím pěsti!

Souhlasím s názory nade mnou.. radím s dítětem počkat na tvou otázku:

Ne, nebo ne tak v pohodě, pokud nejste zabezpečení - bydlení, ale třeba i auto a tak... bez toho je vše složitější, můžete se kvůli tomu nebo kvůli penězům začít hádat atd. Zjistíš, že si pro dítě nebudeš třeba moci dovolit to, co jiní rodiče a bude ti to líto..

Rok až dva trvá období zamilovanosti - hormonální bouře, která způsobuje, že slepě partnera zbožňujeme. To je další důvod, proč počkat..

Myslím,že pokud se na dítě cítís, máte penízky.. babičky co kdyžtak pohlídaj.. tak, že není problém.. a jak tu někdo psal, že si myslí, že je dítě po roce vztahu brzy.. mě to nepřijde, taky jsem s partnerem rok a kdybychom měli hlavně ty penízky, bydlení a měla bych dostudováno- klidně bych do toho šla.. A ještě bych viděla háček v tom, že nebudeš mít praxi..

Petulisek888
Pokud je to jak píšeš, tak myslím, že to zvládneš! Sice ti ostatní radí počkat, dostudovat, zajistit bydlení, mají taky pravdu. Ale já se trošku chytám toho, co jsi napsala - že jsi rak. Jsem taky rak a naprosto tě chápu.. Ale já mám s těma penízkama trochu problém, takže se zatím nijak nesnažím o mimi a teď ani nemám s kým, ale jinak bych neváhala ani minutu..Po mimču toužím už dlouho..

Promiň, ale přijde mi, že se tě snaží tvůj přítel do něčeho vmanipulovat. Je mu 34 let a v tomto věku chlapi opravdu nemají pocit, že jsou za zenitem, zvlášť v současné době. Jedinou věcí je, že zřejmě všichni jeho kamarádi už dítě mají a on se cítí asi trošku mimo. Ale neměl by být sobecký a tlačit tě do toho. A to, že říká, že ti nechce ničit život? Opravdu tomu nemohu uvěřit, že to myslí upřímně. Dobře si to rozmysli, ano, můžeš mít dítě v jednadvaceti, dvaadvaceti, ale pokud je tvá povaha trošku jiná než tzv. hnízdivá, tak ještě počkej, jak se vše vyvine. Nebo mu řekni, že třeba, až budete mít vlastní bydlení, že nechceš dítě do podnájmu. Ale vše záleží na tvé povaze, tak se rozhodni sama, svobodně, bez nátlaku, život máš jen jeden a žádný chlap za to nestojí. K tvé otázce, pokud miminko chceš, tak nemusíš mít strach, že to nezvládnete, vždycky se to nějak zvládne, takže se jen rozhodni, jestli dítě již teď.

Já bych se dítěte nebála, pokud ho chceš, a píšeš, že ano. Ono nebude hned, neboj, chvilku bude trvat než se zadaří a pak máš ještě 9 měsíců čas. Studovat se dá i s dítětěm. Stejně tak si můžete i nadále užívat života.

Dle mého názoru je lepší mít dítě ve 22 letech než ho nemít vůbec.

Mám kolem sebe spoustu žen, které nejprve vzorně studovaly, pak dělaly kariéru a když se ve 37 letech rozhodly, že už je na čase mít dítě, tak už to bohužel nevyšlo.

Zrovna jedna mi včera plakala na rameni, že už dítě mít nebude. Když ji bylo kolem třicet, tak dítě chtěl přítel, ona si ale myslela, že není dostatečně zajištěná. Pak se s přítelem rozešli a nového, který by chtěl dětí, našla až kolem 40ti let. A teď se už dva roky snaží o dětátko. A nic.

Nebo jiná kolegyně se toho také dlouho bála a neustále to odkládala, prý až bude byt, auto...atd... a pak najednou dostal strach přítel, že prý to nezvládnou, spíš šlo asi o to, že měl strach, že přijde o klid a pohodu, už mu také bylo po čtyřicítce. A kolem 35 let kolegyně začala chtít dítě, ale přítel měl stále dost času, začali to zkoušet, když ji bylo 40, ale marně, najednou lékaři zjistili nějaký problém, ale už nebyl čas ho řešit. Kdyby ho objevili ve 30ti letech, tak by bylo vše OK.

Navíc na základě nejnovějších psychologických výzkumů dítě vztah posiluje. A všichni, kdo do toho šli, i na úkor kariéry, tak nelitují. Aspoň tedy v mém okolí. Lítují děvčata, která váhala a otálela. A mají z toho zatracené deprese.

Petulisek888
Za sebe říkám ANO. ZVládneš to, na studování máš čas do 90-ti. Kup si Marianne, je tam skvělý rozhovor s Jiřinou Šiklovou a něco k tomu tam píše. Státnice máš za rohem a už velmi mladá bys mohla mít vše.

Já si myslím, že pokud opravdu cítíš, že ten vztah je tak super, že to prostě chceš, bez výhrad, tak potom do toho jdi. Ale určitě bych si to naplánovala tak, abych porodila až po státnicích. Pár měsíců počkat už tě nezabije, a zbytečně by sis to zkomplikovala... A přítel snad taky chvíli vydrží... Dokážu pochopit, že někdo po dítěti opravdu moc touží.. A pokud jste v tom takhle oba, tak si jen dodělej povinnosti a zkuste to...
To si pak má člověk vybrat, co, jeden říká A a druhý Bé....

Já myslím, že v hloubce duše je už vybráno, jsme jenom poradci chovu...

Tady jsem si uvědomila, jak my ženy se vyvíjíme. Jako kdybych se četla až tak do svých 33 let.... ale dnes, ve 38 letech, bych už to nenapsala. Už bych nečekala, chce-li přítel dítě a já taky, šla bych do toho. Žádná zbytečná řešení. Když se teď podívám na tu zkázu kolem sebe, dala jsem si tu práci a zpočítala jsem to, mám kolem sebe 7 velmi vzdělaných žen ve věku 40-43 let, které se o mimi snaží marně. A jsou opravdu zoufalé.

Luciepostrachulice
No, tak vzhledem k tomu, že je ti 38, tak musíš uznat, že přemýšlet o dítěti v jedenadvaceti letech je v dnešní době nesmyslné. Nechápu, proč stavíš proti sobě: mít dítě v jednadvaceti a bezdětnost kolem čtyřicítky, přece je naprosto v pohodě, pokud začne o dítěti přemýšlet třeba kolem sedmadvaceti, osmadvaceti. Do 24 se studuje, pak se tři až pět let pracuje a pak si může plánovat rodičovství. A to, jestli je někdo kolem čtyřiceti zoufalej, že nemůže otěhotnět, sama píšeš, že jsou velmi vzdělané, tak s takovým rizikem snad měly počítat. Můžu uvést zase případ,že dítě brzo, nedostudovaná, kmitání kolem rodiny, dostudování při dítěti vyžaduje velké úsilí, pak raději vezme méně kvalifikovanou práci, protože moc v práci jaksi nepobyla a není si sebou jistá. Na druhou stranu, spousta dívek nemá k práci takový vztah, tak se pak realizuje v rodině a může mít dítě klidně hned po maturitě, to je každého věc a nikdo mu neporadí, každý si to musí rozhodnout sám (a to bez partnera, rodičů či kamarádek).

Protože to vidím kolem sebe. Ta má kolegyně dítě málo zajištěná nechtěla, přítele to zamrzelo, bral to jako projev nedůvěry a nedostatečné lásky a odešel po delší době s jinou, která dítě chtěla. A pak ta má kamarádka potkávala jen muže, kteří děti nechtěli... takových je spoustu.... a toho druhého pravého potkala až ve 38 letech....

Petulisek888
Být tebou, tak jako první dodělám školu nebo aspoň první 4 roky. Já měla dítě v páťáku na výšce a brala jsem si ho do školy s sebou nebo mi ho tam hlídaly v kanclu kamarádky z postgraduálu. Ale dítko bylo hodné, neumím si představit, jak bych si tam vodila tříletého klacka. Ale taky se to dá dodělat dálkově, ale přijde mi to náročnější na disciplínu, se po celém dni kolotoče kolem dítěte a domácnosti ještě večer donutit učit.

No záleží, co si pod tím představíš. Jestli chceš cestovat, tak s dítkem to v pohodě jde, pokud ještě nemusí do školy(po Evropě jsem dítko brávala od 3 měsíců, podotýkám sama s dítětem bez babiček či muže a malej se na takové výlety vždycky strašně těší, akorát ten program je nutné trošku přizpůsobit). Pokud chceš o víkendu chodit na nějaké party, večírky, večeře..., tak to jistě taky jde, my třeba v pátek jdeme ven a sobotu či neděli uděláme rodinný výlet, abysme děti nešidili. Kariéra se dá jistě taky zvládnout, jen si to chce všechno dobře zorganizovat, ale píšeš, že u vás fungují babičky, takže to by taky neměl být problém.
Ale tím, že to dítě chceš i ty, by sis měla být opravdu jistá, ne proto, že to spíš chce někdo jiný.

zmítám se ve stejných pocitech, také bych už chtěla miminko, ale ... Nejdříve bych chtěla, aby byl hotový domek. Těch důvodu, proč počkat, bylo více, ale poté, co mi těhotenský test ukázal dvě čárky, a ač se těhotenství nepotvrdilo, mi najednou došlo, proč bych z toho měla dělat nějakou vědu. Chtěla bych dítě prostě přivést do hotového. No ale k tomu jsem si najednou začala promítat, jaké to bude, až půjde třeba do školy. Chci udělat ten krok a změnit si tak život, nebo mám ještě čekat a honit za bůhví čím, za penězma, za nějakou vidinou užívání si života bez dítěte? Zase si říkám, že i kdybych se za penězma honila a měla jich kopu, bez dítěte si je sice třeba užiju, ale co pak? Co pak po mně zbude? Není lepší, aby po mně byl nějaký pokračovatel, než plné konto, které nikdo ani neužije? Prostě já bych potomka chtěla, hodně moc, ale něco ve mně, asi rozum, mi velí ještě počkat, srdíčko se brání, pořád sleduju ty šťastné novorodiče, kočárky a pak jdu a vidím uřvané děti, šílející matky a problémové jedince...Co s tím? Je něco, co mi pomůže se rozhodnout?