Mozek psychicky nemocných

No nemohou tu semnou být stále.Kamarádka má svou rodinu a mamka také bydlí jinde.Já to chápu.Vím,že je můj muž hrozný chuák a,že asi skutečně nechápe jak nás trápí.Ale tolik jsem chtěla mít zase svou milou rodinu a těšit se z každého dne jako dřív.Je mi strašně úzko už zase ani nevidím na klávesnici.Jsem tak bezradná,že se bojím,že on léčbu nenastoupí.Pak rozvod,který nic nevyřeší,protože takhle to dělá už ty 2 roky a bude dělat dál,protože jestli opravdu nic nechápe tak stejně nepochopí.Já myslím,že je to snad nějaká kletba,která mě potkala.

vanilinka
Moje milá, jsou situace v životě, které jsou řešitelné, a pak ty, které řešitelné nejsou. Ta Tvoje je někde spíš v blízkosti druhé varianty, proto je to tak těžké a nesnesitelné, bez východiska a světýlka naděje. Myslím, že se musíš zaměřit na postupné cíle, nemyslet na to, co bude za dva roky, to se stejně nedá předvídat. První a nejdůležitější úkol je, aby se manžel začal pořádně léčit. Teprve podle úspěchu léčby můžeš přijmout nějaké definitivní rozhodnutí. Bylo by fajn, kdyby byl na čas hospitalizován, aby ses sebrala a odpočinula. Až budeš mít víc síly, budeš mít také víc odstupu od toho všeho.
Vločka má pravdu v tom, že si nesmíš brát manželovy řeči osobně. Jde to na nervy, ale je to produkt jeho nemoci, nemůže to nic změnit na tom, že jsi slušný člověk. A pokud jsou kolem i lidé, kteří ještě neprohlédli, je to jejich problém, ne Tvůj.

vanilinka
víš...jestli na léčbu nenastoupí, měla bys ho opustit reálně...změnit si číslo, aby ti nemohl posílat vysávací sms...třeba se přestěhovat. je to strašně těžké, a smutné...ale už to jako dřív nebude. nechápu, proč za tebou chodí, a proč ti vyčítá chlapy, když sám má jinou ženu, ale nemocného člověka asi nelze chápat. je to tak dva roky, a když neodejdeš, bude to tak napořád. a on to vydrží déle než ty, protože on se netrápí, nevidí a nechápe, co dělá. proto mu ani nemůžeš nějak ublížit. ubližuješ jen sama sobě. čeho jsi zatím docílila svým sebeobětováním? ničeho...on se nezměnil, ty ses zničila. opravdu šťastná už budeš v životě jedině s někým jiným, pokud se tvůj manžel nezačne léčit. promiň, je mi to líto.

myslím, že máš o jeho nemoci strašně málo informací. určitě si přečti, co se dá, abys pochopila, jaký je, jaky bude, jak vidí svět. a možná bys mohla zajít za psychologem, protože jsi sama na dně. určitě tam běž.

Díky všem a vím,že máte pravdu.Já se trápím a on se po mě ještě vozí.Hrozně bolestné pro mě bylo,když v době jeho nejtěžší nemoci kdy nemohl stát ani na nohou a já mu byla oporou on odjížděl jinam.Jinam k té ženské.Stále mě obtěžovala jak se k muži chovám a,že pije kvůli mě a vše napovídala i rodičům.Ty mě odsoudili a ze dne na den jsme pro sebe byli cizí lidé.Moc mě mrzelo,když se v červnu manžela bratr ženil,mě nikdo nepozval.Bylo mi moc líto,že mě rodina zavrhla.Jeho rodiče přeci viděli co jsem pro něho udělala.Myslela jsem,že nás to všechny více semkne,ale ono nás to rozdělilo bohužel.Nejhorší je ten pocit bezmoci kdy nenaděláte vůbec nic.Doufám,že na to léčení nastoupí pokud ne tak netuším co bude dál...............

to v žádném případě. V této nešťastné situaci jsou nejméně dva trpící lidé a jedním z nich je manžel Vanilinky. Deprese je utrpení. Velké. I obsese mohou být velmi obtěžující. Potřebuje pomoc a pochopení, jen se nelze odvolávat na morálku s tím, že to má vzít na sebe Vanilinka. Ona je potřebuje taky. Stavění manžela do negativního světla jí nepomůže v ničem. Pomůže jí útěcha od lidí, kterým věří, rozhodnutí, jak se k té situaci postaví a pomoc na cestě k cíli.

Ještě,že tu jste ať žije omlázko.Jsem za to moc ráda.Já jsem vděčná za jakoukoliv radu.

Vločka
nemyslím, že bych jejího manžela stavěla do negativního světla, jsem jen realistická.

ne každý duševně nemocný člověk se trápí v našem slova smyslu. někteří jsou přesvědčeni o své pravdě, a jistí, že jednají správně, nebo nad realitou vůbec nepřemýšlejí. já vím, jaké utrpení je deprese, protože jednak k ní mám velké sklony, jednak půl mé rodiny jí antidepresiva, protože to prostě máme v genech. jenže ona je utrpení právě proto, že si ji člověk uvědomuje, že ví, že není v pořádku, že by i chtěl dělat něco jinak, ale nemůže. tak jsem to myslela....vanilinčin manžel má změny na mozku, které způsobují, že vidí realitu jinak. nepláče, není mu líto, nesnaží se o změnu....trpí, ale jinak. nemá depresi v pravém slova smyslu. ale když vanilinka ještě chvíli zůstane v těchto kolejích, bude trpět depresí ona.

útěcha pomůže, ale nic neřeší. řešením je se rozhodnout...myslím,že vanilinka řešení zná, jen se bojí ho udělat, protože přinese velké změny a je to velká nejistota do budoucna.

lékařka, která neustále nabádá ženu k tomu, aby vytrvala s nemocným mužem, který se odmítá léčit, aniž by jí poskytla rady, pomoc, informace, a ještě to vysvětluje morálkou....je velice zvláštní. myslím, že tady jde o případ, kde zoufale chybí odborníci.

Pomoc na cestě k cíli?
Nevím, co by mělo být tím cílem, maximálně nějaký kompromis v soužití, rozhodně je to na celý život.
Chápu, že deprese je utrpení a že se trápí oba, Vanilinka i on, jenže je rozdíl v tom, že Vanilinka se trápí kvůli němu a on se trápí sám a ona ho možná až tak nezajímá.
Nevím, jak lidé s velkou depresí žijí, jestli jim pomoc okolí skutečně něco dává a to dává hodně, aby to ospravedlnilo náročnou pomoc toho okolí. Omlouvám se, jestli jsem se tímto někoho dotkla. Třeba zde se zdá, že Vanilinka to zvládá velice obtížně, prostě na takovou pomoc právě teď nemá. Proč by si měla sama takhle dál ničit život, protože jeho psychiatrička apeluje na jakousi morálku? Omlouvám se, asi jsem povrchní.

vanilinka
Co máš z jeho rodičů, že tě odsoudili, no bóže. A ta baba? Že ses s ní vůbec bavila Se s tím nějak moc mažeš Ať máš hezký večer i celý víkend

vanilinka

možná, abys pochopila, proč ti radím, co ti radím....prošla jsem si depresí jak hrom. bylo mi všecko jedno, nedokázala jsem se smát...nechtělo se mi nikoho vidět, s nikým mluvit, nikam chodit, dokázala jsem několik hodin civět na zeď. když se lidé kolem bavili, přišly mi jejich problémy směšné, nebo divné...kamarádi to nepochopili. vyčítali mi, že jsem jiná, že se mnou není už legrace, že pořád jen koukám....snažila jsem se jim to vysvětlit, že nemůžu, že se snažím to překousnout, že jsem nemocná...nikdo to nepochopil, odsoudili mě. prý se málo snažím. prý jsem divná, že se mám radovat z kytiček a sluníčka. že přece není možné, aby mě přestal zajímat svět. všichni mě opustili. nabrečela jsem se děsně. pak jsem se najednou zapřela, sebrala se, a odstěhovala se. už se k nim nikdy nevrátím. nemá to smysl, nepřijmou mě zpátky. rozhodnout se k tomu bylo hrozně těžké, pořád jsem doufala, že se něco změní. nezmění. jen jsem ztratila rok života.

je to mnohem menší problém, než máš ty, vůbec to nechci srovnávat...týká se jen mě, nejsem vdaná, nemám dítě. ale chápu, jaké to je, když tě nikdo nechápe, nikdo ti nevěří, všichni se k tobě otočí zády. vím, jaké to je, když vidíš, že nic nemůžeš změnit. vím, že někdy tě můžou lidi kolem utěšovat, ale k ničemu to nevede. vím, že někdy pomůže jen lékař, někdo zvenčí. a že někdy pomůže všecko opustit.

a ještě vím, že lidi kolem můžou říkat cokoli, ale jsou to jen kecy. půlka z nich říká nějaké naučené frázičky, které se v daném okamžiku obyvkle říkají, ale skutečnou pomoc nepřinášejí, a kolikrát u toho přemýšlejí, co budou zítra vařit k obědu jsi ve fázi, kdy potřebuješ činy, ne slova (i když slova útěchy jsou samozřejmě taky důležitá) --- tím se nechci dotknout nikoho tady na omlazku, holky, je to jen má zkušenost.

tož proto ti radím psychologa, proto říkám, že je třeba léčení. proto ti radím, hodně toho načti o té poruše. zkus najít portál, kde se scházejí lidi s podobným problémem, jako máš ty, protože jen ten, kdo to zažil, ti může skutečně pomoct.

Jak tohle víš?? Toto je prostor Vanilinky, takže nechci diskutovat o prožitcích duševně nemocných. Promiň, ale zjevně toho víš dost málo o jejich světě. Kolik jsi viděla lidí s organickou poruchou, kteří byli zoufalí z trvalého pocitu ohrožení, smýkaných vlastní labilitou, padajících, s akinezí....? Mluvím o depresi, která Ti nedovolí souvisle uvažovat, nedovolí ráno vstát z postele, s fyzickými bolestmi, s naprostou ztrátou sebeúcty, depresi, kdy se těšíš na elektrošoky, pokud jde o těšení vůbec mluvit? Desítky? Stovky? Tolik jich zřejmě viděla lékařka, která Dg. deprese stanovila. Její profesionální přešlap v podobě požadavku na Vanilinku na tom nic nemění. Jistě, manžel má jiné potíže než Vanilinka, ale problémy obou jsou vážné. Jen proto, že je jeho chování nesrozumitelné a obtěžující okolí, není jeho bolest o nic menší. Může to potkat kohokoliv z nás, když cestou z práce spadneme ze schodů. Doufám, že v tom případě budeme mít kolem sebe lidi s pochopením. Že má Vanilinka myslet v první řadě na sebe jsem už psala.

Vločka

víš...to, co popisuješ, je spíš bipolární porucha. ale o to tu vůbec nejde. ještě jednou opakuju, že nijak nesnižuju manžela vanilinky, možná jiní tady rozhodně víc. a toto je téma, jak pomoci vanilince, ne jejímu manželovi. to, že budeme hloubat nad tím, jak a zda trpí, jí nijak nepomůže. jejímu manželovi může pomoct jedině lékař. z toho, co tu vanilinka píše, mi přijde, že je úplně na dně,a ty tu pořád opakuješ, jak její manžel trpí. její manžel jí řped chvíli vynadal, a odjel. ona pláče, a je sama doma. a o to mi jde, a o to tu jde.

edit: myslím, že tomu rozumíš víc než já...tak potom poraď ženě psychicky nemocného člověka, co má dělat. ale nějaké řeči o cestě k cíli jí fakt nepomůžou, když je zřejmé, že má dost málo informací, a neví si rady.

imoen
bipolární afektivní porucha s tím má společného tolik, že se v její depresivní fázi mohou vyskytnout některé uvedené příznaky, jinak ale popisuji pacienty s dg. deprese.
VANILINCE to píši, abych jí řekla, že její manžel je stejně tak obětí situace a celá věc není produktem jeho zlé vůle, ale nemoci. Tj., že jí nechce ublížit. Pokud zvažuje alternativu, že se o něj postará, a ona se takto vyjádřila, pak je dobré na to myslet.

Vločka

ale vždyť to už jí všichni řekli....že za své chování nemůže. jenže ona čeká a potřebuje radu a pomoc. aspoň myslím, nerada bych mluvila za ni. ona sama ví, že manželovo chování je důsledek nemoci, vždyť to i psala. jenže neví, jak dál, protože už nemá sílu se starat.

pokud tomu tedy rozumíš, tak poraď, co má dělat...a řeči o cestě nikomu ještě nepomohly.

mě se zdá, a zas nevím, jestli mám pravdu, že vanilinka ví o nemoci svého muže velmi málo, že jí ta chytrá paní v bílém plášti nějak zapomněla třeba poradit místa, kde se může setkat s lidmi s podobným problémem, že jí dala nějak málo rad, co dělat, jak se chovat, co nedělat, jak se uklidnit. i ty jen píšeš o manželově poruše, ale jí žádné praktické rady nedáváš. to je jí teda skoro k ničemu (pardon...)

mě totiž jednání té lékařky fakt naštvalo a mám teď horkou krev.

edit: nechci se tu dohadovat, natož hádat, ráda bych pomohla vanilince.

Holky nechci,aby jste se tu pohádaly kvůli mě.Od všech jsem ráda,že se vůbec mojim problémem zabýváte.Já se o manžela postarám,ale dnes zase nevím jestli o to stojí,ale to já nevím stejně nikdy.Jen ať se jde léčit to myslím,že by byla cesta k tomu cíli.A děkuju jsem už klidnějšÍ.