Lze zvládnout psychicky ztrátu práce?

Tak už je to tady, chodím pár posledních dní do práce. Nezvládám to, je mi velmi špatně, ráno až na zvracení. Taky se nemohu nikomu svěřit, nechce to poslouchat ani manžel, ani maminka, a kolegyně už jsou na mě úplně vysazené. Neřeknou mi jinak než ošklivě zkomoleným jménem, jakým mě zlobily už děti ve školce. Tak si říkám, kdo má mít vlastně na koho ohled? Že má rodina nezaměstnaného podržet - cha, cha! Ne, on nemá otravovat a má mít ohled na okolí! Že je mu špatně - nezajímá! Ženské se smějí, fotí na rozloučenou, myslím, že i nějaké dobroty napečou, kde berou takové sebevědomí, nevím. Já vidím své šance jako velmi, velmi mizivé. Bydlím na vsi a ještě jsem špatná řidička, co se bojí. Situace je tragická, dítě je na VŠ a druhé by tam šlo za rok. Už ani nemám peníze na nějaké hodiny v autoškole, ani na slušné oblečení, prostě na nic. Protože tímhle se trápím už asi rok, je to na mě vidět a momentálně vypadám tak, že by mě nezaměstnali ani u popelářů. U kadeřnice jsem byla, vypadám i tak hrozně a na jiné vylepšení opravdu nemám. Kolegyně se mi smějí do očí, třeba mi řekly o jednom podniku: tam by tě nevzali, tam si vezmou ty, co dříve propustili, co už tu práci umějí. Jenomže ony tam jsou už zapsané, a nikdy tam nedělaly! Tohle, co zažívám, je snad to nejhorší, horší už je jen smrt blízkého člověka. Bojím se, že ještě onemocním.
Ještě přidám zajímavost na konec: Když jsem před12 lety nastoupila, platila jsem za šikovnou, když se mi něco nepovedlo, slyšela jsem jen: To u vás nebývá zvykem. Prý jsem vzbuzovala respekt, že se některé kolegyně ostýchaly zavést se mnou řeč. Teď je všechno naopak a trpím jak kdysi v té školce.

vosmajda
Prosím tě a neudělaly jste si někdy něco? Nechápu totiž takový obrat...Musíš se, kočko sama sebrat, opravdu kašli na ty baby, nestojí ti za nervování, kašli na jejich řeči o tom, že se nikam nedostaneš. Lidi umí být strašně zlí, ale s tím nic neuděláš. Bude líp. uvidíš. Až budeš doma, vyspíš se, odpočineš, nebudeš mezi negativníma lidma a postupně se dáš dohromady. Budeš mít na sebe čas, i za málo peněz uděláš hodně muziky a práci určitě najdeš, nebude to třeba hned ale bude to! Zkus si nestěžovat rodině, jen je svolej a řekni, že jsi na tom opravdu zle a že bys potřebovala trochu podržet, normálně v klidu a narovinu, povykládejte si i o rodinné finanční situaci. Třeba bude řešení, když dítě na VŠ půjde na nějakou brigádu (moje sestra funguje normálně na VŠ a pracuje v obchoďáku a živí se sama). Musíte spolu najít způsob, jak si co ulehčit. A jesltli je ti na zvracení a tak zle, že tě to obtěžuje v běžném životě, zkus vyhledat psychologa, na tom nic není, dnes už je to běžná věc, určitě ti také pomůže k cestě ven z chmur.
Drž se, koči!

Ono bez práce to na nějakou dobu člověk zvládne,ale peníze dneska jsou více potřeba tak bez těch to nejde bohužel.

Už je to tady, tak jdu na ten pracák. Je sice naděje, že se firma vzpamatuje a vezmě mě zpátky, ale kdyby se něco naskytlo, tak bych se nebránila. A ty děti na VŠ už budou za rok asi dvě. Je to strašný, jak říkám, hlavně ta psychika, protože v celé rodině nikdo neví, co je to pracák! A já už podruhý. Už jsem jedno místo prováhala. Jednou mě napadlo, co takhle se jít tam zeptat, ale vzdala jsem to, řekla jsem si, že stejně nikde neberou, a u nás v práci ještě nebyl úplný konec. Ale oni brali, protože jedna pracovnice otěhotněla. To místo má jedna moje kolegyně, ale přeju jí to, byla bez práce od února. A to, že budu za život kolikrát na pracáku, jsem mohla čekat už od školky nebo školy. Byla jsem vždycky neprůbojná a nechala si všechno líbit, jedničky jsou v tomto případě úplně na nic. I teď mě některé kolegyně v práci doslova tyranizovaly. Dřív jsem si říkala, hurá, mám místo, kde nezažívám šikanu, ale teď s blížícím se koncem to přišlo. Momentálně nechci nikoho vidět, žádné příbuzné, neříkejte mi, že jsem hloupá, že by mi mohli pomoct. Nemohli, u nich v práci je to taky všelijaké a jsou rádi, že se tam ještě drží, žádné přibírání nehrozí. A jak mám něco shánět, když moje veškeré zkušenosti jsou: 18 měsíců pracovník pro zdravotnickou dokumentaci a 12 let dělnice, jen 2 povolání a ještě si ani za mák nevěřím.

s tím nelze než souhlasit... ale no taaaak hlavu vzhůru. a manžel vydělává nebo jsi na děti sama? Pokud hlady neumřeš, tak být Tebou si místo hledání práce najdu psychologa a začnu na sobě pracovat... práce (a navíc práce pro cizí!) přeci neni alfa omega tvého života... nebo ano? Někdo pracuje protože se v tom realizuje...ale většina lidí pracuje aby vydělala peníze hlavně a mohla žít..a pokud mužeš žít - nemás dluhy atd.. tak proč taková skepse... odpočin si, dej si oraz..

Manžela mám, a pracujícího, hlady asi neumřu. Ale kde je psáno, že se na mě nevykašle, že se mnou bude pořád? Velmi by chtěl, abych co nejdřív zas pracovala, ale to je dneska těžké. Moje maminka si myslí, že si práci nenajdu a ještě se mi to zalíbí a bude ze mě povaleč.

Tak to máš pozitivní maminku...ta umí podržet! al u nás by to asi nebylo jiný
hmmm a šla by jsi třeba i prodávat někam ? To by jsi urćite sehnala - pokud tedy se ti jedná o práci za každou cenu... a hlavně pokud se Ti jedná o práci za každou cenu - jdi do Prahy...ale je to blbost podle me - tam ty peníze zase utratíš..
mě šílene bavilo prodávat v trafice a kdybych někdy hledala práci jen tak pro špás jdu tam hned člověk si rozśíří obzory když cely dny čte a čte...

vosmajda
Nesmíš to tak prožívat. Tamten maká, tamta maká... Tu jsem takle stopoval ve Francii s ruskema kamarádkama a ty to prožívaly kvalitně! Když nám nějakou chvilku nikdo nezastavil a viděly, že se v nějakým autě veze kočka nebo pes, to bylo hned : "blin, dáže kóšky i sabáky na aftamabíle jézdit!"

Všechno zase dopadlo hůře, než jsem si myslela. Měli jsme slíbené aspoň brigády. Ale nejsem to já, kdo půjde na pracák a pak hned na brigádu. Jsou to moje kolegyně, co se ke mně dost nepěkně chovaly. Jestli se dostane na mě, je ve hvězdách. A psychicky to teda už nezvládám, včera jsem měla chuť rozštípat nábytek na třísky.

vosmajda
Vosmajdo, to jsou ty první pocity. Došlo to, bum, je to tady. Musíš to řešit. Já bych si trochu odpočinula, zašla si třeba i k tomu psychologovi, když se k tomu staví rodina tak, jak se staví (nechápu, spousty lidí je na pracáku, ale nejsou to zdaleka takoví, co se jim makat nechce, ale ti, co došli o práci vinou krize...tak nevím, proč tě ta máma tak deptá). Člověk na něco narazí vždycky v době, kdy je na pokraji zoufalství, vždy něco přijde, byť jen brigáda. Vím o čem mluvím, od r.2007 jsme byla na pracáku 2x, práce se našla. Dělám teď měsíc to, co jsem chtěla a k čemu směřovaly mé kroky v době, kdy jsme byla na ÚP (dělám účetní a na ÚP jsme si udělala před tím rekvalifikace). Nevím, na jak dlouho to bude, ale co, tak zase nějak dopadne. Chce to si odpočinout a rozkoukat se po možnostech. Zajímej se o rekvalifikace, o možnosti i dojíždět za prací, prostě o vše. Ale zdůrazňuju:dej se první po psychické stránce v rámci možností dohromady. Máš na to, bojuj!

Chtěla jsem si udělat aspoň kodiční jízdy a doma se to nikomu nelíbí, prý plýtvání peněz, že tam mám jít, až si najdu místo, ať se to vyplatí. Ale já se tak rychle prostě nerozjezdím. Nebo, že se nevyplatí jezdit autem za tou prací sama. Já vím, jezdila jsem společně s kolegyněmi, ale řekla jsem si už nikdy, nikdy! Co když onemocní, co když mají dovolenou, může přijít nedorozumění, hádka. Podle mě se vyplatí jezdit, i když se projede benzín, pořád víc, než být na pracáku víc jak pět měsíců, to znamená bez podpory. A prý si mám ty peníze pošetřit, až budu dlouho bez práce. Copak jim nedochází, že kdybych si zaplatila ty jízdy a obnovila si dovednosti, že bych bez té práce nemusela být? Oni mě asi chtějí mít doma nebo co. Jako po té mateřské, to bylo pořád, počkej, až půjde kluk do školy. Když šel do školy, musela jsem čekat, až tam půjde dcera. Šla jsem do práce, když jim bylo 9 a 7!

vosmajda
A co třeba kdyby s tebou začal jezdit tvůj muž po polňačce, nebo někde, aby ses do toho dostala? Ta podpora od něj je taky hrozná. Nenech se lámat, doteď jsi makala, nosila domů peníze, chceš makat dál, tak se pro to musí i za cenu pár korun za kondičky, udělat. Jistěže se víc vyplatí dojíždět, než sedět zadarmo doma. Musíš si ovšem spočítat, jestli neprojedeš půlku mzdy, to by nebylo moc dobré řešení...

To je tak rok a půl, co jsem jezdila s manželem. Jenže jednou jsem dostala hodiny, musela jsem si vystoupit, vyslechnout, že jezdit prostě nemůžu. Tím to skončilo, mým záchvatem zlosti, podobný jsem měla včera kvůli brigádě. Myslela jsem si, to nevydržím, to nezkousnu! A stejně zas budu trpělivě čekat, jestli mě nezavolají později.

vosmajda
Já vím, že je to těžké, ale zaměř se teď především sama na sebe. Psala jsi někde, že by jsi ráda prodávala v drogerii. Není poblíž nějaké DM, Rossmann..?Dej tam žádost, nebo jdi tam osobně, promluv s vedoucí...zaměř se na to, co ty sama chceš a jdi za tím. Když bude brigáda vem ji, ale dál si jdi za svým cílem. Včetně jízd. Když to nejde s mužem, pujde to s instruktorem.. Jak dlouho jsi nejezdila?

Nejdřív 21 let, potom to léto jsem trénovala s manželem, a teď už zase přes rok nejezdím.