Lze zvládnout psychicky ztrátu práce?

Tak všechno je zlé, velmi zlé. Včera jsem bohužel potkala bývalou kolegyni, a ta mi řekla, že bývalá firma končí, že se tam již nevrátím a ony všechny už dělají podobou práci v okresním městě. V nejbližším městě najít práci - není šance. Problém je ten, že v okresním městě bydlí moje maminka a úplně se nabízí možnost bydlet přes týden u ní, protože neumím moc řídit, kvůli odpoledním a nočním. A právě tohle mě velice trápí. Bojím se, že by se mi za těchto okolností rozpadla rodina, obávám se i života bez televize, počítače, bez spojení se světem, u maminky to tak je. Nejsem nešťastná, ale momentálně přenešťastná a včera jsem se manželovi úplně složila v autě. Chtěla jsem aspoń jít na ty kondiční hodiny, ale fakt si to neumím představit po tolika letech a v tom množství sněhu. Kdyby to aspoń bylo všechno, v úterý musím říst ortodontistovi, že nemám peníze na drahé implantáty pro dceru a teď mi ještě psala teta, se kterou jsem se neviděla 22 let, že má ke mně velikou prosbu a řekne mi to, až jí napíšu číslo telefonu, nevím oč se jedná, ach jo. Takhle se mi sype život už asi rok a vůbec nikdo mi nemůže pomoct.

A popíšu vám velice smutné martyrium s prací, jak to nakonec dopadlo. Tak v únoru mě manžel nutil obcházet všechny podniky. V půlce února mi z jednoho zavolali, tak jsem tam nastoupila, ale tam to bývá jen na krátko, když je nápor práce. A co se nestalo za týden, rozjela se bývalá práce! A já už byla jinde a oni chtěli lidi z pracáku. Kdo nebyl aktivní a seděl doma, zvítězil. Koncem dubna nápor práce pominul a byla jsem propuštěna. Řekla jsem si, že jsem v pěkné bryndě, pokud mě nevezmou do bývalé práce. Tam potřebovali lidi, ale dělali s tím obstrukce. Musela jsem si udělat brigádu, a v červnu mě konečně brali. Dcera měla právě složenou zkoušku dospělosti a moje štěstí neznalo mezí. A teď, po pěti měsících mám výpověď a dva vysokoškoláky k tomu. Rodina se ode mě odtahuje, stejně jako se odtahovala zjara. Nekonala se žádná rodinná porada, co dál, nikdo si se mnou nesedne a situaci neprobere. Pomocnou ruku mám pouze na konci svého ramene, ačkoliv moje peníze potřebuje celá rodina. Je to strašně hořké, podnik tentokrát neskončil, pár lidí tam zůstalo. Z těch kmenových, co vloni v říjnu odcházeli jako poslední a letos opět nastoupili, jsem jediná propuštěná. Přispělo k tomu určitě to, že propustili i dvě kolegyně z naší vesnice, co mě vozily, a já bych teď neměla odvoz z odpolední. Až po této hrůze manžel konečně pochopil, že jezdit musím, dokonce mi slíbil starší auto, pokud najdu práci. Já ale už nevěřím, že bych ještě někdy pracovala, momentálně jsem ve strašném psychickém stavu, a on chce, abych se ptala po práci už v pondělí.

Tak ztrátu práce už skutečně psychicky nezvládám. Je to, jako by někdo umřel. To stále nacházíte zbytky doma, něco vám někde vypadne, jste stále ještě někam objednáni podle toho, jakou jste měli mít směnu. Jsem na tyhle věci strašně citlivá. Neumím si představit obcházet podniky, které jsou za bývalým pracovištěm a musí se okolo něho jít. Jinak šance veškerá žádná, všude jen: nikoho nepotřebujeme. Jen si mě zapsali v podniku, kde dělá manžel, tam se má něco nového rozjet, ale je to výhledové. A co jako má do té doby rodina se dvěma vysokoškoláky dělat, co si máme počít?

A co kdyby šli taky třeba vydělávat?

Můžu se zeptat, jak jsi na tom s jazyky?

S jazyky jsem na tom prachbídně. A dcera, než nastoupila na VŠ, dřela celé prázdniny v hospodě, až do vyčerpání (po náročném víkendu, kdy byla pouť, omdlela), takže nějaké peníze má.

Dobrý den,
Začnete podnikat a nebudete závislá na zaměstnavatele.

Reaguji na studentka: no to máš o podnikání asi zkreslené představy, on to taky není žádný med a navíc potřebuješ počáteční investici... a tu vzít kde?

Snad nám tady nebudeš vnucovat amway, MLM apod.

Krize, propouštění, lidé více šetří a proto podnikání a živnost dost lidí ukončilo.

Dnes je kupodivu lepší práce ve státním sektoru.

no to asi ne, když se hromadně ze státní správy propouští nejhorší je, že pokud máš praxi ve státní správě, tak uplatnění máš horší. Obecně každý na ně pohlíží jako na "nemakačenka", kteří nemají vůbec přehled o tom, jak to chodí v normálních společnostech.

Soukromých firem během dvou let krachlo nebo omezilo výrobu více než dost.
Ve státním si stěžují na snižování platů o 10%, ale u většiny souromníků pobraly všechny výhody + snížili platy, hned jak se objevila krize...

...je to možné, ale pokud máš v malíku např. dotace v EU tak jsi na trhu práce horkým zbožím.

Já už jsem fakt v depresích a musím se vyzpovídat. Na úřadu jsem vedená už 2,5 roku z toho asi 9 měsíců pracuju na dohodu o provedení práce u krachující firmy. Teď tam docházím jednou týdně a v lednu se to asi všechno zabalí. Rodiče mě musí živit a už si připadám opravdu blbě, jenže nevím jak z toho ven. Tuto práci jsem získala jen díky známosti. Během prosince se mi podařilo odeslat nejvíce žádostí za celý měsíc - asi 7. Z toho jsem byla pozvána na jeden pohovor, kde mě nevzali. Firmy se vůbec neozývají přestože splňuji všechny požadavky. Tohle mě dostává do ještě větších depresí. Nevím jakým způsobem hledat práci. Jsem z toho opravdu zoufalá. Doma pořád řeším co vařit a pak mě hodně mrzí když to někomu nechutná. Do toho poslouchat občas nějaké hádky rodičů.

Ano, přesně jako vosmajda, psychycky nezvládám, je to jako by mi někdo umřel.
Je mi 42 a práci sháním už 3/4 roku. Mám úplně stejné pocity jako v úvodu vosmajda. Deprese,beznaděj, stále brečím, zhoršil se radikálně můj zdravotní stav. Absolvovala jsem nespočet výběrových řízení a Assessment Center, ale bez úspěchu. Většinou se dostanu do finále (nejsem žádná blbka, ani ošklivka), ale bohužel vždy vyjde vítězně nějaká 20-25 letá blondýna s téměř nulovou praxí a zkušenostmi. Píši na téměř všechny inzeráty, které objevím na internetu a v novinách,které mi vyhovují. Nesháním práci jenom u nás v okrese, ale i v okolních okresech, dojížděla bych třeba do pekel. Mám 2 středoškoláky, vosmajdo, přesně soucítím. Doufám, že bude líp, i když už ničemu nevěřím.

Což je pochopitelné,když personalista je většinou mladší třiceti let a žádná velká praxe,no ale má naučený "americký postup".Tak přece si nevezme do firmy někoho,kdo má vyšší praxi a mohl by i něco umět.

Hlavně neklesat na duchu