Když si Vás partner neváží

Kolik je přítelovi let ??

Mám to stejně mému je 24 let, věkem myslím že to nebude, nevěřím, že by se změnil ...

někdy to věkem může být ,ale já mám doma 35 letého a to je nemlich to samé ..před nedávnem jsme základala téma na mého vypečeného přítele .....rada je celkem jednoduchá ,smíření nebo rozchod

Reaguji na pliska: Hm, bohužel asi je to tak věřím že maličkosti se změnit dají, ale v podstatě zůstane člověk stejný. Určité věci nějak bere, má na ně určitý pohled a to se myslím nezmění.Sama s tím docelala bojuju, taky spokojená nejsem a brala bych víc pozornosti a té úcty

jo to já taky ....někdy je milionovej a někdy na zabití ..je horší než počasí ....vždycky jsme vyvolávala ve vztazích hádky spíš já ...a u nynějšího přítele spíše on ....asi mě někdo trestá

Reaguji na sibalka47: Nezlob se, ale lidi si k tobě dovolí to, co si ty necháš líbit. Já nedokážu pochopit, že tohle zkousneš a přetrpíš. Proč?

Zažila jsem, když si mě bývalý přestal vážit. Z hodného kluka byl najednou totální sobec. A čím se to projevovalo? Snižoval mi sebevědomí (pořád jsem prý byla hloupá), povídal mi na férovku o jiných holkách (dokonce mi párkrát ukazoval prsa různejch holek na FB-mě "áčkařce"), mluvil JEN O SOBĚ (nezeptal se, jaký jsem měla den, jak mi to jde ve škole, neznal mé názory...), vykládal naše intimní chvíle kamarádům... Řeknu vám, bylo to strašný a jsem ráda, že jsem bez něj!

Jestli si partner přítelyně neváží, málokdy je to chyba čistě v něm...jestli si nevážíš sama sebe, tak to nemůžeš čekat od ostatních (usuzuju podle toho, že s ním stále jsi). Kdysi jsem byla hodná a blbá, moje sebevědomí bylo dost nízko, nechala jsem si s*** na hlavu a nechápala jsem, proč se ke mě ostatní nechovají hezky jako já k nim...pak jsem si sebe sama začala víc vážit a najednou se ke mě okolí chová úplně jinak.

Reaguji na JitkaC2:
Podle mě byla chyba, že ses mu na začátku moc přizpůsobovala...asi je lepší být ze začátku víc tvrdá a pak popřípadě polevit, než ho hned "rozmazlit". Asi tě bere jako samozřejmost, jak píšeš...ale k tomu muselo nějak dojít. Takže být Tebou, přestala bych být samozřejmostí a omezila bych kontakt na chvíle, kdy se to hodí Tobě..i kdyby to mělo být 1 za měsíc (a jestli se ti to hodí často, tak se nějak zabav ).

Ahoj holky, co jsem to tady pročetla, hodně jste tady psali o vztazích, kde je těch negativ docela dost, ale zatím se nenašla žádná, která by napsala, že je přítel skvělý, jen občas...

Takový případ jsem možná já. Jsme spolu již téměř 5 let a já mám občas takový zvláštní pocit. Dlouho jsem ho ani neuměla popsat, než jsme se dostali do trochu těžšího období (úplně jiná historka) a já jsem náš vztah začala rozebírat s jinými lidmi - v tu ránu mi moje vlastní mamka, nejlepší kamarádka i sestra nezávisle na sobě řekly, že měly vždycky tak trochu pocit, že se ke mě přítel chová povýšeně, neváži si mne, je arogantní. Jaké pro mne bylo překvapení toto slyšet, když jsem do té doby žila v relativně spokojeném vztahu (myslím, co se týče jeho chování vůči mě). Ano, několikrát jsem slyšela jiné lidi říkat, že se chová trochu arogantně, nicméně jsem měla pocit, že ke mě ne - pravda ale, že první tři roky jsem asi "nosila růžové brýle" a odmítala vidět jakákoli negativa. Teď jsme už téměř rok a půl po problémech, všechno je skvělé, plánujeme společnou budoucnost, myslím, že je na něm i na mě vidět, že se milujeme a že si nedokážeme představit být bez druhého. A teď přijde to ale

Od té doby, co jsem si vyslechla, co si o něm myslí mí nejbližší, resp. o tom, jak se ke mě chová, jsem se na něj začala dívat trochu jinak.. A kolikrát se divím, jak se mnou jedná. Nevím, možná, že je to normální, nebo jsem jen až příliš ovlivněná studiem (problematika gender studies, ale nejsem žáfná feministka, jen mám pocit, že si muži a ženy zaslouží stejnou úctu), nicméně občas mám pocit, že si o mě myslí, že jsem s prominutím úplně blbá. Jen pro příklad: učím se angličtinu a protože on umí líp, zeptám se ho na slovíčko / význam věty - následuje nechápavý, povýšenecký pohled a obrovské podivení se nad tím, jak je jako možné, že tohle neznám? Načež konstatuje, že je to úplný základ! (učím se 11 let tak jsme si myslela, že základy snad znám); Nebo - na něco se ho zeptám a mnohokrát se mi dostane odpovědi, že je to úplně hloupá otázka, že to je přeci úplně jasné, jak se na to můžu ptát; O mých názorech řekne, že jsou hloupé, mé reakce mu někdy připadají omezené (to byla třeba moje reakce na film černá labuť) nebo úplně bagatelizuje něco, co řeknu (a to nejen když jsme sami, ale i před našimi přáteli, před jeho rodinou..). Nechápu, proč mi nemůže normálně odpovědět. Já jsem mu nikdy neřekla, že jeho názor je hloupý, nedivila jsem se, že něco neví - prostě jsem mu to řekla. Když nevím já, hned je to mínus. Poslední dobou už si to nenechávám líbit, chci, aby se ke mě choval tak, jako já k němu, jenže to pak vždycky slyším, jak jsem přecitlivělá a že neudělal nic špatného, že jsem hysterka. Tak nevím - je to opravdu ve mě? Jinak je náš vztah zcela v pořádku. Jen tohle mě občas naštve a říkám si, jestli mě to výhledově nebude štvát čím dál tím víc, až tak, že se tím pokazí náš vztah.. Pak si říkám, jestli je to opravdu ten, kterého si chci vzít za muže.. Vím, že se nezmění, prostě takový je, jenže ačkoli teď třeba jsem někdy schopná to přehlížet, a nereagovat na to (protože vím, že by z toho zase byl oheň na střeše), nevím, jestli toho budu schopná vždycky. Moje osobnost se poslední dobou vyvíjí směrem k většímu sebevědomí (měla jsem v minulosti dost nízké) a jsem za to ráda, bohužel, si tím víc uvědomuji, že mě takové chování z jeho strany štve. Nevím, jak mu dát najevo, že mám právo na stejný respekt, jaký já projevuji jemu a přitom nevyvolat hádku. O jiných věcech se dokážeme bavit poměrně na rovinu, ale tohle téma prostě nejsem nějak schopná otevřít.

Prosím o Váš názor, moc mi tím pomůžete.

Možná je můj problém to co, napsala Zuziik (ale jak z toho teď ven?) :

Vždycky jsem to totiž byla já, kdo dělal ústupky a vždy se přizpůsobil - teď jsem se přizpůsobila dokonce až tak, že kvůli tomu, aby jeho ročním studiem v zahraničí neutrpěl náš vztah, rozhodla jsem se, že překopu všechny své plány - odložím studium na MGR, nechám práce, kterou dělám 3 roky a sic ne s moc velkými penězi, pojedu na ten rok s ním a budu tam hledat práci. Odměnou mi snad bude pokračující láskyplný vztah, svatba, děti..

Reaguji na upírek:

Na tvém místě bych své plány ještě přehodnotila. Možná je zrovna tohle šance, jak s chladnou hlavou a odstupem posoudit, jestli je tohle opravdu to, co chceš...

A myslíš, že kdyby situace byla obráceně, že by se on vzdal toho všeho, aby mohl jet s Tebou...nebo by ses zase přizpůsobila Ty a nikam bys nejela? Záleží hlavně, jestli chceš jet, jestli to děláš jen kvůli němu a netoužíš po té zahraniční zkušenosti, tak bych zůstala doma (rok je dlouhá doba, ale ten vztah může vydržet).
Přijde mi, že Tvůj přítel je intelektuál, který se takhle nadřazeně chová ke všem(?)..jestli je to tak, tak s takovými je obecně těžké vycházet, ale můžeš mu dát najevo, že jestli nechce být s tak hloupým a omezeným člověkem, tak ho nikdo nenutí...třeba mu to dojde...podle toho co píšeš, tak blbá zrovna nejsi a určitě jsou oblasti, ve kterých máš navrch Ty.

Reaguji na Chudobka:
Rozebírala jsem to v sobě dlouho, půl roku dennodenně než jsem se rozhodla, že tedy jo, protože vím, že kdybych tu zůstala, budu nešťastná (to už tu jednou bylo - na půl roku). Copak o to, on by ten vztah nejspíš vydržel, ale za jakou cenu.. Odjet ven sice nikdy nebyl můj sen, ale asi to beru tak nějak.. jako menší "zlo". Nakonec jsem na tom snad našla i nějaká pozitiva, i když jsem strašpytel a takový ten "domácí" typ, co sám nedojede dál jak na druhý konec vlastní republiky

Reaguji na Zuziik:
No, toť otázka.. Taková situace nikdy nenastala a ačkoli ho znám roky a myslím, že docela dobře, v tomhle případě opravdu nevím, co by udělal. Sama jsem nad tím přemýšlela. Je ale třeba pravda, že on (jede tam studovat) když si vybíral školu, tak také zvažoval, se kterou bude mít lepší šanci se uplatnit na trhu práce a zajistit NÁS.. což naznačuje, že to nedělá jen pro sebe
"intelektuál, který se takhle nadřazeně chová ke všem(?)" Tohle je možná to, co si myslí i někteří naši známí.. možná, že na tom opravdu něco bude.. Možná jsem si to jen nechtěla připustit Ano, je chytrej, vzdělanej, vlastně asi poměrně úspěšnej, a tak to možná vyžaduje i od ostatních?
"jestli nechce být s tak hloupým a omezeným člověkem, tak ho nikdo nenutí" To je dobré, jen možná uslyším, že zase řeším kraviny a že tak to samozřejmě nemyslel. No, zkusit se to určitě dá Jestli mám někde navrch.. popravdě v rámci "vyrovnávání účtů" (myšleno jen v dobrém) bych to uvítala, ale nějak nemůžu najít nic v čem bych jasně vynikala.. snad kromě toho, že lépe kreslím (a on vůbec )

V tomto Tě obdivuji Jak se člověk dostane k tomu, že si začne sám sebe víc vážit? Jak ven z toho začarovaného kruhu, v němž si člověk říká, kolik má chyb, jak se mu nedaří, protože není dost dobrý... jak to postupně zlomit?

Hmm..to asi těžko popíšu, u mě to bylo dost dávno, asi okolo 14 a bude to asi hodně tím věkem, ale začalo to tak, že jsem si našla novou kámošku a hrála si před ní na sebevědomou a časem jsem už hrát nemusela, a vůbec...šla jsem na střední a poznala nové lidi, a tak jsem si říkala, že když se se mnou baví fajn lidi, tak asi nebudu tak špatná (předtím jsem byla asi dost extrém s tím sebevědomím), to jsem se začala cítit aspoň jako člověk...taky jsem měla hodně zájmů...a většina spolužáků po škole nic nedělala..tak to mi pomohlo v tom, abych se měla víc ráda, a pak takové ty věci, jako že zvládnu dost věcí zařídit a dokážu být dost samostatná, pobyty v zahraničí, kdy jsem si nakonec vždycky nějak poradila...to všechno tak nějak člověku dodá sebejistotu.
Důležitá věc je všímat si právě těch pozitivních stránek a nebrat to jako samozřejmost. Třeba se Ti něco zdá jako maličkost, ale sposta lidí by to jako maličkost nebrala. A chyby dělá každý - to není jen klišé, to tak prostě je, ale tak se z nich můžeš poučit a zbytečně se v tom nebabrat.