Když si Vás partner neváží

Reaguji na Storm: To by bylo krásné

Adelando, gratuluju, že jsi to rozsekla a vykašlala se na to ještě včas . Myslím ale, že jsi to měla "ulehčené" tím, že tam těch očividných negativ bylo tolik.

Mně by ale zajímalo, jestli se tu najde příběh, kdy ta neúcta se do vztahu vkradla tak nějak postupně, aniž by byl partner prvoplánově ten hajzl (vím že se to třeba stává, když žena odejde na mateřskoku a partner má najednou pocit převahy, ale to není můj případ). A kdy by dotyčná situaci ustála a obrátila ji zpět ve svůj prospěch - tj. vztah udržela a respekt znovu nabyla. No, zní to jako pohádkové vyprávění, když to tu po sobě čtu, ale nenajde se tu přece jen nějaká taková?

Reaguji na June:
To by mě také zajímalo ...

To co popisuješ Adelando - není snob, ale z mého pohledu naprostý primitiv. Ostatně takových jsou plné kluby jako Demínka, Solidní nejistota atd. Přijdou položí klíčky od vozu, tak aby všichni viděli co má za káru a čekají kdo se chytí.
Divím se, že jsi se vůbec do vztahu s takovým člověkem pustila. Ale dobře, že jsi to zvládla ukončit. Snad příště varovných signálů ( a je jich hodně ) uposlechneš

Dle mě jsou přesně takový machýrci - neváží si v podstatě nikoho a žen už vůbec ne. To je druh mužů, u ktrerých to lze poznat ještě než se do vztahu pustíme ap okud nedáme mozku dovolenou, pak se do něj prostě v rámci záchrany sama sebe nepouštět.

Neúcta se do vztahu může vkrást - myslím si, ale že je spousta vztahů, kde ty ženy nechtějí vidět právě třeba i pouze drobné nápovědy, že časem to tak dopadne. A pak jsou překvapené - kde se to vzalo.

A jistě máš pravdu June, že někdy se nenápadně, potichu vplíží. Většinou je za tím nějaký problém ( né mateřská - protože to je dle mě trapné pokud by měl muž mít pocit převahy nad ženou, se kterou vychovává dítě ).
Dle mě v tom může hrát role spousta faktorů - nové prostředí v zaměstnání ( nový kolektiv, jiné chování ), sexuální problém, atd.atd. Těch věcí je spousta a myslím, že pokud o svým pocitech člověk nemluví může to vyústit právě, až k ošklivému chování k partnerovi až po averzi na něj...A pak potká něko jiného, nového a aniž by si s ní ( ním ) musel nezbytně něco začínat, chce být jinde, s někým jiným...I to se může stát...

Znovu nabýt ztracený respekt ? Už ta věta je jaksi zvláštní... Nedovedu si představit, že bych u svého muže ztratila respekt ( co bych musel audělat, aby ta situace nastala ) a pokud ano ( předpokládám, že se budu snažit ho získat pouze pokud něco provedu a on si mě přestane vážit ). To je nesmírně těžké a složité a osobně si myslím, že u parntera, který ho k vám již nemá ho prakticky nelze vrátit...
A u člověka, který ho ve mě nemá protože prostě nechce, neumí atd...U toho se o to jednoduše nemá smysl snažit.

S partnerem, který by si mě nevážil si nedokážu představit žít...
Jinak myslím, že nelze globalizovat - je důležité jaké jsou v tom vztahu problémy, co ti dva spolu prožili atd...To vše vztah ovlivňuje...

To nezní povzbudivě
Můj problém je spíš charakteru "sousedovic tráva je vždycky zelenější"... aneb "doma není nikdo prorokem". Taky nevím, jak jsem se v té situaci najednou ocitla.

Reaguji na Adelanda:

když si tě partner neváží najdi si takového , který si tě vážit bude

Zamilovaná do člověka,který si Vás neváží je to nejhorší(myslím ve vztahu) co jsem zatím zažila. Dokonce mě první velká láska podváděla ale to nebolelo tak jako chtít být s někým kdo k vám nemá žadnou uctu a myslí si o vás jen to nejhorší. A síla k opuštění chybí, pořád se mu snažím dokázat,že má na mě špatný názor, že nejsem taková jakou mě vidí. Ale pokaždé si najde něco....je to hrůza a nesnáším to. A nejhorší je ,že si člověk pomalu sám sebe přestává vážit. Záskávám pocit, že když mě tak vidí on, člověk co mě je nejblíž, tak mě tak vidí i ostatní a třeba taková opravdu jsem

Taky mám pocit, že si mě přítel neváží... A teď oplakávám, že jsem si toho začala pořádně všímat, až když spolu bydlíme. Cokoliv jsem doma udělala nebo tak, nedokázal nikdy ocenit, žereme se tady kvůli doslova kravinám...chová se ke mě jako...k onuci...na zabití tohle. Ať už se to týká toho, že co přijde, není tady nikde ani smítko. Ať už to je kvůli stravě, kterou nikdy nedokázal pořádně ocenit..a když jsem se ho na to zeptala, tak mi řekl že pro něho je jídlo odpor, že jí jen protože musí....no hlavně že nějaká výmluva. Nekomunikuje se mnou, když se ho zeptám, co mi poví pěkného, tak nic...ani se nezasměje. Včera jsem mu řekla, že se od něho odstěhuju, asi to moc nepobral, protože vůbec nereagoval , nic... Večer se sebral a šel pryč...prej na tři piva... Ani neřek, pak mi napsal jen zprávu... Dolezl kolem půl jedenácté, to podotýkám, že chodí v 9 spát, aby vstal.. Přišel úúúplně v pohodě a že já se tady třepala jak trubka kde je, nezájem, že... Mamka mi třeba říká chval ho když něco udělá. Tak jsem ji říkala že si raději všechno budu dělat sama. Nepamatuju si holky, kdy pochválil on mě. Jsem tady z toho bezradná už, každý mi říká táhni domů Chjo... Když jsem mu včera nedala pusu na dobrou noc, byl na..sraný jak pra.se Víte jak to je, jsem ještě nezaměstnaná, takže musím kmitat že. Mínus je to že bydlíme vedle jeho rodičů... Uklízím, vařím, na to mi řekl, šak já jsem ti neřek ať to děláš... Takže kdyby jsme tady shnili ve špíně a hlady, bylo by to asi v poho Btw. Jak by jste reagovaly, kdyby váš milý vylezl z vany a řekl "Chce to nový ručník"...?

Reaguji na _Miri_: To s tím jídlem,to znám to jsem taky takhle uvařila krevetové rizoto s parmazánem na bílém víně a on mi na to řekl,jestli nemáme kečup taky BRAL JÍDLO JEN JAKO NUTNOST,ALE S TÍM NIC NEUDĚLÁŠ...Mě si partner taky nevážil, a ne jeden, a asi to bude tím,že jsem jim při prvním náznaku uvěřila, a začala se chovat podle nich,tak,aby si mě vážili,začala se ponižovat atd.. jenže na rovinu? K čemu nám bude život,kdy se budeme jen podřizovat tomu druhému? to nás sežere zaživa,dřív nebo později .. Jenže zas těžko si sama sebe vážit,když Vás chlap jen zchazuje... Jestli odejít nebo ne,v tom Ti nikdo radit nemůže,nebo jinak,může,ale rozhodnutí je na Tobě, je to tvůj život a Tvoje srdce ! Já jsem třeba po rozchodu, truchlím,chvílema, ale včera jsem ležela a přemýšlela,co špatného mě potkalo,za tu dobu co jsem bez něj? no krom toho,že mi občas chybí ... NIC ! V podstatě je mi líp, a když jsem byla s ním,za těch 14 dní by mě stotpro potkalo několik situací,co by mi ublížili,ponížili mě,zranili... to si každý musí rozmyslet sám ... víš kočko... Ale pročítala jsem tady diskuze, a jedna slečna tady zmínila, že od teď ,když jí přítel něco vyčítá, používá větu: NELÍBÍM SE TI? PROSÍM TĚ,NETRAP SE,A ODEJDI,DVEŘE MÁŠ OTEVŘENÉ...No a v té větě je podle mě ohromná síla, síla toho,že já si sebe vážím,mám se ráda,nepřetrhnu se a nebudu se předělávat (nemluvím o malých kompromisech) máš volnost,rozhodni se,můžeš odejít...nezhroutím se ... A tu,až budu zas s někým,budu určitě používat ! Vztahy jsou těžké sami o sobě,proč si je ztěžovat tím,že budem ztrácet čas s někým... pro koho nejsme dost dobré...

NELÍBÍM SE TI? PROSÍM TĚ,NETRAP SE,A ODEJDI,DVEŘE MÁŠ OTEVŘENÉ...

to se me moc libi,ted jeste najit silu ji pouzit,,,

pro Miri:
kdybych měla svůj vztah popsat, použiji doslova tvůj článek. Všechno dělám špatně...koupím rohlíky, když má chuť na housky, neotočím hadici u sprchy, špatně mačkám pastu.....skoro všechno jsem se naučila dělat podle něj, aby byl klid, aby mě pochválil...omyl, když to je tak, jak to má být tak ani necekne a když je to špatně, to se hned ozve. On za dva roky, co spolu bydlíme nedělá podle me nic (myslím tim najít kompromis).
Nikam spolu nechodíme, a když se potkáme v bytě, většinou je to až večer, ani spolu vlastně nemluvíme, protože pomalu nemáme o čem, jen takový ty nutný věci jako máš hlad, chceš něco vyprat atd.
Je to dost smutné, že po skoro osmi letech vztahu člověk přichází na to, že to asi není ten pravy - to vím vlastně už dávno, ale pořád se tomu nějak bráním. Neni tak jednoduché opustit někoho, s kým jste strávila třetinu života . Kdyby stačilo říct "je konec" bylo by to fajn....

Reaguji na angelrose:
To je mi moc líto ... Ale zajímá mne - byl takový vždycky? Nebo se změnil - nějak postupně...?

Reaguji na June:
ani nedokážu říct, jestli byl takový vždycky, ze začátku jsem byla zamilovaná až po uši, zpětně si uvědomuji, že jsem spolu sami čas moc netrávili, většinou s kamarádama...ještě tak po půl roce společného bydlení jsem byla v euforii, takže se mi to zdálo ok, ale přicházím na to, že mě tenhle vztah ubíjí, místo aby mi dodával energii a naplňoval mě. Kamarádi kolem říkají, že se nám ani nediví...skoro všichni jsou svoji a mají malé děti...přítel ještě nechce, že je ještě mladý (32). 6e mimčo vztah naplní úplně něčím novým. Jenže já si rozhodně nebudu pořizovat miminko jen proto, aby se zlepšil náš vztah...nehledě na to, že bych pak byla pořád doma, ale to k tomu už patří...
Začínám přemýšlet více dopředu, ale on nechce o ničem takovém ani slyšet.
takže shrnuto - asi byl takový vždycky, ale já jsem to přes růžové brýle neviděla

To ani raději nedělej. Takový vztah to nezachrání. A pak budeš sama a ještě s dítětem, případně ani nemáš kde bydlet a peníze taky nikde. Ono někdy i ty vztahy co jsou "zdravé" mají po narození dítěte často problémy. Už jenom to, že on je zvyklý, že se za ty roky VŠE točí jen kolem něj, a na to po narození miminka prostě není čas. To je nejbláhovější myslet si,že se dítětem něco zlepší.

Reaguji na _Miri_: A máte k sobě nějaké jiné závazky? Protože jestli ne, tak já bych velmi rychle odešla. A pokud ano, tak taky.

Tohle si neumím představit a to jsem už 25 let vdaná.