Jak ukočírovat rozbouřené mateřské hormony?

rozhodně nejsem sluníčkový typ se sluncem v duši, ale nehodlám si dělat život složitý blbostma, jen díky pitomýmu přístupu

Ty vůbec nechápeš text to jsou příklady co všechno omezuje a ne,že se z toho někdo hroutí.Mě třeba teď omezuje to,že venku fakt hodně prší a tak nikam nejdu,nehroutím se z toho,mohla bych si vzít deštník,ale už je to omezení chápeš?

Tiakia: mám pocit, že ne. Já už radši ke každýmu písu věci jako - příklad, nadsázka apod. a jak vidno, je mi to houby platný, jsem prostě za morouse, co notabene ještě neumí vařit 😊 úsměvný.

Hmm, já mám příští měsíc 26 a v létě se budem s přítelem brát. Ten si představuje, že tak rok po svatbě bychom mohli začít pracovat na dítěti. Já vím, že jednou chci rodinu. Jen se bojím, že právě takové ty biologické hodiny nebo rozbouřené hormony se ve mně snad ani neprobudí

taky mám se sluníčkových lidí osypky, hlavně pokud použijí několik po sobě jdoucích zdrobnělin ale jinak to mám stejně jako Sally Carrera, naučila jsem se spoustu blbostí neřešit, co nemůžu ovlivnit pouštím z hlavy, jsem tak daleko spokojenější, snažím se neřešit minulost a ani budoucnost, nehrozím se z eboly, protože už jsem zažila totéž z ptačí a prasečí chřipkou a pokud nás bude chtít příroda zredukovat tak to udělá ať nad tím hodiny přemýšlím nebo ne...

Sára2: ale bohužel se může stát, že prostě něco řešit musíš, že Tě to prostě dožene, víš? Tenhle přístup je sice fajn, ale já neustále musim něco řešit, i když jen kravinky třeba, tak život furt na člověka něco valí a valí. Nebo Ty nemáš takový ty stavy, kdy necháš v krámě litr a nic pořádnýho neneseš, zaplatíš složenky, načež přijde další, rozbije se Ti auto, zrovna když potřebuješ odjet, do toho tenhle potřebuje pomoct tohle, Ty to nestíháš, protože zas musíš být jinde, uklidíš byt a pes či dítě se ti poblije na koberec a podobně? Já bych si třeba přála hodit kopýtka nahoru a myslet jen a jen na sebe, ale to uplně nedokážu. Ale takový je život, prostě průšvihy jsou kompenzovány radostma, ale říct, že průšvihy neřešim a neomezujou mě? Omezujou, ale ráda je vyřešim pro lidi a psy, který mám ráda, bez nadšení až s lehkou nechutí vyřešim to, co mě štve a týká se něčeho, co ráda nemám.

ale o tom tu se Sárou píšeme, to víš, že se to děje každýmu, ale jde o to, jak se k tomu postavíš. Pokud se tím budu ubíjet tak to bude jen horší. Utratila jsi litr a nic nemáš... no a co? svět se přece nezboří, nestíháš něco? no tak to stihneš příště, poblije se mi dítě? no tak si zanadávám, uklidím to a prostě se to stalo. Ale proč si tím otravovat život, to je to co já píšu. Neřešit to.
Stejně jak píše Sára... v určitých etapách života jsem si prožila různý věci, ale nikdy jsem ničeho nelitovala, protože mě to dostalo na místo, kde jsem teď a kde jsem spokojená. Nic v životě bych nebrala zpět, protože ze všeho se člověk ponaučí. Stejně tak nemá cenu přemýšlet nad tím, co bude... jsem si vědoma toho, že současný stav nemusí trvat, ale proč nad tím přemýšlet, proč to dramatizovat a ničit si myšlenkama na to současný pěkný chvíle?

Já se tím nenechávám ubíjet, jen to jsou prostě ty omezení, který život přináší. A furt jsou to kraviny. Můžou nastat horší, nemocné dítě, péče o starou babičku, co neudrží myšlenku ani stolici, stavba baráku a podobný. Ale napsat, mě v životě nic neomezuje, beru to jako výzvu, je trochu zvláštní no.

Myslím, že nikdo nepsal mě v životě nic neomezuje, kočky psaly, že jim omezení nevadí, že se z toho nehroutí.

Reaguji na Ellenuschka: Chápu jak to myslíš, taky si myslím že člověka pořád něco omezuje, ale to neznamená, že je pořád naštvenej a užírá se tím. Některý věci člověk neřeší, některý vyřeší jinak, něco oželí.
Reaguji na Sally Carrera: Nevěřím, že děti nejsou omezující, podle mě jsou, ale člověk to tak prostě nebere, když se rozhodne je mít. Jsou lidi, kteří jsou naštvaní na celej svět, rozčílí je každá blbina, věčně si stěžujou a řeší věci, který nemůžou ovlivnit, tak to je určitě blbej přístup, ale Ellenuschka mi taková nepřijde.

Blackberry: dík, fakt taková nejsem, takovou tu českou uskuhranou povahu fakt nemám. Na druhou stranu např. americký přístup strašně happy a pak v depresi u psychiatra mi taky přijde na hlavu. Mám ráda zlatou střední cestu. Jsem trochu cynická a ironická, což možná v psanym textu, kde neni slyšet tón a vidět ksichty, vyzní trošku zvláštně, ale já se fakt nehroutim ze zavřenýho stánku apod.