Misopedie - jak řešit?

nevím, kolik ti je, ale já jsem měla docela dlouhé období, kdy mě děti neuvěřitelně štvaly - všechny mi přišly rozmazlené, rozeřvané, zlomyslné, ufňukané...měla jsem to tak celou pubertu a ještě i pár let na výšce...teď už mi ale začínají tikat biologické hodiny a děti mi přestávají vadit (resp. nevadí mi chlapečci, ti mi i připadají roztomilí, zatímco rozkravené holčičky v šatičkách s mašličkami, ověšené náhrdelníky atd. mě iritují pořád)

Reaguji na Jully:
Je mi 25. Mě vadí děti jen tak do 3, 4 let, pak už ne. Nejvíc nesnáším děti kolem jednoho roku, těm bych byla schopná ublížit a ty představy, co všechno bych jim udělala, mi dělají skoro až fyzicky dobře...

tak to je mazec! asi by jsi s tím opravdu měla navštívit odborníka...

Rozhodně bych vyhledala toho psychologa, i když chápu, že to není příjemné.Nic jiného tady nepomůže...

jéé, tak to mám taky ale prostě se dětem vyhýbám

HONEM upaluj k odborníkovi, co ti pomůže než se stane něco hrozného.

Reaguji na rabbitgirl:
Vůbec nechápu, kde se to ve mně bere? Já se pořád nemůžu odhodlat s tím někam jít, ono něco jiného je napsat do anonymní diskuze a nebo říct osobně někomu, že když se mi např. ve škole něco nepodaří, uklidňuju se představou, jak házím s miminem proti zdi...

Reaguji na TaraKar:

a s nějakym konkretnim miminem? Nebo jen tak obecně?

Reaguji na lucis:
S jakýmkoliv, je mi to jedno.

Tak takhle drsně jsem to nikdy neměla, jen mi byly protivné, ale ubližovat jsem jim nechtěla - tohle musí mít nějakou příčinu v dětství: neubližoval ti někdo, nemělas mladšího sourozence, kterému se dostávalo větší pozornosti než tobě, nebo něco podobného?

Reaguji na Jully:
Taky jsem pátrala po příčinách, ale absolutně nic na mě nesedí. Jsem rozmazlený jedináček, nikdo mi nikdy neubližoval (ani fyzicky ani psychicky), všichni mě obskakovali, na co jsem si ukázala to jsem měla, nic mi nechybělo, měla jsem opravdu hezké dětství a ráda na něj vzpomínám.

Když říkáš, že ti nejvíc vadí děti kolem 1 roku věku, je možné, že jsi kolem tohoto věku něco zažila a nepamatuješ si to, ale máš to uložené v podvědomí. Já jsem zapřisáhlý racionalista, ale v tomhle případě by možná kromě psychologa (který tě ale následně může poslat na psychiatrii) nebylo od věci zkusit hypnózu - koneckonců i tu používají někteří psychologové jako jednu z metod léčby.

Reaguji na TaraKar:
Moc nevím, co tu od nás chceš slyšet. Toho se asi jentak sama nezbavíš. Jediné, co ti tu můžeme poradit je navštívit psychologa, který by ti mohl pomoct.

Jsem zvědavá, kdy se tu objeví karkulkaR...

Reaguji na Jully:
Já nevím, je to možné, ale nic mě nenapadá. Měla jsem ty nejlepší rodiče, co jsem mít mohla.
Co si ale pamatuju, tak už v dětství jsem si říkala, že by bylo fajn mít sourozence a ubližovat mu, dokud by byl mimino. Jinak děti tak od těch čtyř let mi přestávají vadit, klidně je pohlídám, hraju si s nimi atd., ne že bych to přímo vyhledávala protože mě to moc nebaví, ale nemám s tím vůbec problém.