Jak poznat "tikot biologických hodin"?

Reaguji na ShoesManiac: jj to určitě já tím chtěla spíš jen říct to, že nejsem ten typ ženských, které vidí metr před sebou kočár a už to dítě musí vidět a začínají šišlat jak je to roztomilé apod. takhle na tom nejsem. Sestřenice má teď právě 4letého kloučka a když si vzpomenu jak to rychle uteklo od toho jejího porodu, tak to mimino zvládně každá, ale ještě se na to necítím hlavně člověk si taky musí najít toho partnera s kterým to dítě bude chtít a bude vědět, že to dítě bude mít nějaké zázemí.

Jak píšete o těch spratcích a uječencích..neni to ihned vina toho dítěte, ale rodičů. Já kolikrát vidim protivné dítě, záchvaty breku a vzteku a máma nic nedělá i když ví, že toho dítěte mají všichni okolo plné zuby. Je jí to fuk. Některé děti jsou klidnější jiné hyperaktivnější, ale v podstatě by měly mít návyky už odmala.

Jak poznat tikot? Měla jsem období, kdy jsem ráda koukala do kočárků a nad dětma se rozplívala. Nejvíc jsem "tikot" cítila, když nějaká kamarádka otěhotněla, porodila, viděla jsem ji s kočárkem Jenže postupem času /je mi 30/ jsem si uvědomila, že je to jen pocit, že o něco přicházím. Ne že bych to dítě opravdu chtěla. Sama se na dítě ještě necítím a vlastně ani žádné asi do budoucna ani nechci.
A řeči, že se o mě na stáří postarají... to je fakt hezká pohádka.
Další hlášku co nesnáším je: chci dvě, co kdyby se s tím jedním něco stalo?
Znám rodinu, kde jsou tři děti a ani jedno nemá hezký vztah k rodičům.

Krize středního věku? To by kolem nás muselo lítat 40-ti letých mamin, jak na běžícím pásu .. jinak s tvým názorem naprosto nesouhlasím.. já taky plánuju dítě, žádné biologické hodiny neslyším, spíš mi pracuje zdravý rozum.. hodlám během mateřství pokračovat v zaběhlém studiu, nechci si odepírat vzdělání, ale taky nechci mít dítě až ve 30-ti a protože chci 2, tak to je mám vyhodit za sebou jak králíky? Chci mít mezi nimi věkový rozdíl a tak mi rozumově vychází začít každou chvíli

tak tohle je fakt hodně ujeté .. na tomto příkladě je vidět, že nejde o tikot hodin, ale o rozumovou vyspělost...

Jinak obecně si myslím, že ten "tikot biologických hodin" je myšleno, že chceš dítě, že se rozněžníš kdykoliv vidíš hodné dítko, že když přemýšlíš nad malým, tak první co tě napadne je, že jsou tak rozkošní, tak neviňoučcí a ne, že si řekneš no jo, ale ono to taky řve a to pak žádná sranda není.. je to jednoduché, ve chvíli, kdy budeš chtít dítě, tak je ten správný čas

Říkala jsem si, že na tohle už nebudu reagovat, ale nedá mi to
elle11, ty si dítě rozhodně nepořizuj

Reaguji na ShoesManiac: nebudu možná až ve 35ceti jen z tohohle důvodu. Zatim mi stačí pes.

tak názoreček - kupodivu, děti stále nazývám haranty a vodvařená z nich teda vůbec nejsem ( je mi 30), ale v tomhle směru zas vyhrává asi ,, zdravý/nezdravý" rozum a myslím si že prostě ženská by dítě mít měla - MĚLA né, že musí... trochu se bojím toho, jak už tu bylo zmiňováno, že budu mít furt ,,někoho" za zadkem, ale zase na druhou stranu i s mým trochu pofidérním přístupem - mám kolem mnoho kamarádek s dětmi a většina mne považuje za výbornou hlídačku... dětí se nebojím, nebojím se přebalovat, koupat, s kočárem drandím strašně ráda, to uplně miluju a jejich potomci maj střelenou tetku taky moc rádi... takže ač nejsem z dětí extra urvaná, nějak to s nimi docela umím a umím si představit, že to jednou s tím svým taky zvládnu...
P.S: kamarádka má teď ročního chlapečka a to pořád jen čekám až se votočí a já si ho vodnesu domů z něho jsem fakt urvaná a bezmezně ho miluji...

Ono s těmi biologickými hodinami je to teď takové složitější.
Naše mamči si nás pořizovali protože prostě ženská do 25 pokud neporodila byla hodně divná nebo nemocná a bylo to normální v té době.
Teď všechny studujeme do 25 nebo i déle, pak chceme poznávat svět, vydělat nějaké peníze, zařídit si domácnost a pak teprve nějaké to mimi. Jenže všechno tak letí, že než se otočíme je nám přes 30 a pak se v mnoha případech zjistí, že to není tak jednoduché. Takže se podstupují různá vyšetření, zákroky, do toho nervy v kýblu...zkrátka moc na jednu ženu. A pak když se chceme vrátit zpět do pracovního procesu, tak je nám kolem 40... a to už je pomalu ženská na odpis....No a pak také od určité doby má rád každý svůj klídek, pohodičku a představa mnohých, že pak ještě musí dohlížet na mrňouse není příliš lákavá.
Já to vidím třeba na své sestře - ta je pořád někde na cestách, chce vidět to a to, studovat, zkusit různá dobrodužství, tak by potřebovala, aby jí bylo těch 25 alespoň nějakých 10 let v kuse, pak by se možná všeho nabažila a chtěla i to mimi.
Takže my ženy jsme dost oproti mužům v tomhle omezené a ani se nedivím, že spousta žen v dnešní době děti neplánují, ale ani ten tikot není takový, protože prostě nestíháme

Reaguji na Janice28: Ahoj, to je mi opravdu líto, četla jsem tvé příspěvky z mnoha témat o těhotenství atd. Přeji tedy ať se brzy zadaří

No tak já musím říct, že jsem žádné tikání biologických hodin nezažila.

Prostě jsme se jednoho dne s manželem dohodli, že "už je na čase". Jsme zajištění, spokojení, zcestovali jsme toho dost, oba máme práci... Navíc u mě to bylo tak, že čím jsem byla starší, tím méně jsem po dítěti toužila - člověk si zvykne na své pohodlí. To byla pořád práce, kafíčka, večeře, kina, nákupy, dovolené...

No a jsem v devátém měsíci a za dva-tři týdny bych měla rodit. Bez mučení přiznávám, že mám pocit, že všichni v mém okolí se na to dítě, které vyprdnu těší víc než já Já si prostě pořád nedovedu představit, že budeme tři, že se nevyspíme, budu non stop měnit plínky... A to ani přesto, že se mi to zvíře neustále zmítá v břiše a 23 hodin denně mě kope a šťouchá.

Ale já jsem extrém. Prostě nemám ráda děti. Když nějaké vidím v obchodě, tak tam nejdu. Pokud vidím vztekající se dítě, přecházím na druhou stranu ulice... Nikdy jsem dítě neměla v náručí, nikdy jsem žádné nehlídala...

Takže jsem sama na sebe zvědavá

Ten pocit máš možná proto, že máš strach z toho, že ještě mimčo nemáš (třeba). Spíš počkej na ten čas až to budete oba dva chtít. Neřeš biologické hodiny.

Reaguji na Marki86: Už jsem tady někdě psala, že jsem mluvila o mladinkých slečnách, co se hrnou do dětí.. a to jsou obvykle skutečně ty bez práce a nějakých zájmů, alespoň v mém okolí. Jinak pokud se na to cítíš a přijde Ti to rozumné, tak proč ne, já děti nechci a neumím si to představit, ale je mi jasné, že někdo to bere jako podstatnou součást života a těší se na to, takže hodně štěstí

Neboj to zvládneš...ale první dny nebo týdny budou asi dost těžký. Já se na dítě těšila a stejně to bylo první dny šílený...a taky jsem byla věčně agresivní po ránu a protivná, že jsem moc nespala... teď jsou malé necelý tři měsíce a už jsem z toho venku, žádný depky, pocity beznaděje apod. Ale fakt si člověk musí zvyknout, opravdu to není že hned jak porodím, jsem supermatka posedlá dítětem a zvládám všechno na jedničku.