Jak poznat "tikot biologických hodin"?

Podle mě je to hloupost někdo tenhle tikot nemá vůbec. Bud' dítě chceš nebo ne. Např. některé moje kamarádky mají divný pocit i když jsou docela mladé. Mě třeba mimina nevadí když to spí a moc to neotravuje to je i trochu hezký, ale jakmile vidim dítě od 2 až dál tak už mě to tak nebere. Dnes sem stála na zastávce a naproti šla náká matka s dítětem, kterýmu upadla náká hračka a když mu ta matka řekla at si pro to dojde tak si to dítě sedlo na zem a začalo hystericky řvát. V tu chvíli to byla fakt dobrá antikoncepce.

Reaguji na elle11:
Tak z tohodle pohledu to mám úplně stejně, vadí mi uřvané, rozmazlené děti. Sedám co nejdál od dětských koutků atd....ale prostě teď když vidím miminko což mě nikdy nějak nebralo tak je to divný pocit...cítím něco strašně zvláštního

taky si myslím, že tohle jsou jen pověry. Buď dítě chceš nebo nechceš. Se mnou děti nedělají vůbec nic hlavně miminka to mě nebere, ale když je tomu těch 4 a víc, tak je s nima docela sranda.

Reaguji na smutnáholčička: Mě vadí hlavně teda to okolo mimin. Jinak děti jako takový ne když teda zrovna neřvou. I když jeto prkotina tak mi vadí hlavně ty věci oko jako přebalování, zdrbněliny atd. Nesnášim např. slovo prcek, bobek atd. Když jsem někde a slyšim ženu, která mluví o svém dítěti třeba na svojí kamarádku takhle mentálně tak se mi protáčejí panenky. A děsí mě, že bych mohla bejt taky taková.

Nejsem si jistá, jestli to jsou biologické hodiny nebo krize..ehm...středního?..věku. Většinou vidim tu největší touhu u slečen, co nemají žádnou perspektivu kariéry, nic moc je nebaví, přítele už mají a i když to za moc nestojí, tak měnit nechtějí...tak je napadne miminko, tak já nevím..

[cituji=Sang]No tak já rozhodně nejsem ve středním věku, věcí mě baví dost, perspektivu mám taky ....Jinak takový nesmysl jsem už dlouho neslyšlela )

no počkej, to jako chceš říct, že si děti pořizují jen takovýhle zoufalky?

prosím tě, co je mentálního na slovu prcek?

Já jsem nikdy nebyla moc dětem nakloněná. Spíš jsem říkala, že děti nechci. Děti pro mě byly ubrečený spratkové, tak jako píšou holky. Nadto jsem měla antiko u bratrových dětí. A pak najednou, těsně před 30, jsem měla hroznou touhu mít dítě. Také to bylo tím, že jsem byla vdaná, kamarádky začaly kolem rodit. A mně se to hrozně zalíbilo. Chtěla jsem se najednou o někoho starat. Chodit s kočárkem na procházku atd. A rozhodně jsem rozněžněle nekoukala nikomu do kočárku. Byl to vnitřní pocit.
Takže u mne začaly hodiny tikat asi tímto způsobem. Měla jsem pocit, že mi chybí naplnění života.

Reaguji na Lucrezia: Úplně všechno

No nevím, ale já si teda myslím, že člověk buď chce nebo nechce. Žádné složitosti bych v tom nehledala. To přece cítíš, jestli chceš dítě....nebo ne?
Já mám děti ráda, i malinké, i větší, pokud to nejsou rozmazlení spratkové, jak říkáte. Ale pokud jedu ráno busem do školy a začne tam na celý autobus šíleně řvát malé dítě, tak jsem docela vytočená mám je opravdu ráda, ale myslím, že v budoucích alespoň pěti letech po dítěti ještě toužit nebudu a i kdyby jo, tak mám smůlu, plánuji celkem dlouhé studium a chci si užít života ještě trochu jinak, připadá mi, že jsem teprve na začátku a nechci se hnedka vázat zodpovědností k dítěti. Chci si třeba užít jenom přítele a myslím, že i on mě, v blízké budoucnosti by se o mě asi nechtěl dělit s dítětem Před dvaceti lety bylo běžné mít v osmnácti dítě. Ale já to prostě nechápu, jak ho někdo může mít tak brzo.
Až děti budu chtít, tak to určitě poznám

Reaguji na smutnáholčička: kolik ti je?

To jsem si taky říkala, a mým bláhovým snem bylo (i když já chtěla děti vždycky, ale tak nějak jako ve vzdálené - hodně vzdálené budoucnosti), mít rovnou tak tříleté, ať to mám bez práce
Ale kamarádka má teď tříměsíční holčičku, a i když stále nejsem zmentalizovaná s myšlenkou takové miminko odnosit, porodit a mít ho minimálně do 18 let na krku, tak mne ta představa už neděsí. Když se na vás to dítě usměje, chytne za prst, nebo ti usne v náručí, tak je to prostě krása, a už chápu, co na tom je

no tak já měla tenhle tikot asi od osmnácti, i když ne zas tak hroznej, ale neřešila jsem to...no a teď je mi necelých 22 a už mám tříměsíčního mrňouse a jsem ráda, že ji mám teď, než pak ve třiceti a vejš přebalovat plíny Navíc v rodině sestřenice mají děti taky teď, takže si budou aspoň rozumět
Ale přiznávám že i když jsem děti vždycky chtěla, neznamená že mě nevytáčel třeba křik dítěte v MHD nebo plný MHD matek s kočárkama ve špičce když i tak je narváno. Ale holt co se dá dělat, ty maminy taky musí nějak cestovat a už tak to není lehký s malým špuntem, takže jsem vždycky zatnula zuby a snažila se to moc nevnímat.