Fobie ze zvracení

Když mi bylo asi 9 let, jedna spolužačka se vyzvracela těšně přede mnou. Byla jsem z toho uplně hotová. Pak jsem byla doma kolik dni, bála jsem se chodit do školy, že mě taky bude špatně nebo ze se pozvraci nekdo dalsi. Když jsem pak šla, tak jsem nejedla, aby mi nebylo špatně. Takhle se to táhlo dost dlouho. Bála jsem se jezdit na vylety atd.. aby mi tam neco nebylo. Teď je mi 27, uz se nebojím jíst mimo domov ale zvrácení nesnáším, kdyz vidim v tv, ve filmu nebo tak ze někdo zvrací, tak zavírám oci. Nebo v okolí, když je někomu špatně, tak se stranim, mizim. Je mi to odporne jak u sebe, tak u ostatnich. Rikam si, az jednou budu mit deti, jak to budu delat...

Já ne že bych tedy měla fobii, ale prostě zvracení nesnáším, mám k tomu odpor a mám to nějaké "zablokované". Nezvracela jsem od základky. Bohužel, ani když chci Minule mi bylo fakt hrozně špatně a bylo mi i dost na zvracení, ale prostě mi to nešlo. Stála jsem nad záchodem asi hodinu a brečela jsem, že se nemůžu vyzvracet. Přitom vím, že by mi to pomohlo a tu chvíli bych přežila. Ale ne, prostě mi to nejde. Ráno už jsem si v zoufalství strčila i prst do krku, ale akorát jsem se rozkašlala. Mám tam prostě nějaký blok :/

Moc vám všem děkuji. V životě jsem neslyšela o emetofobii a teď když jsem viděla příznaky a to ostatní, úplně se v tom vidím. Doktoři mi vždycky řikali, že to je jen dočasné a že to skoro vůbec nic není. Teď už aspoň vím, co mi je.

Mám slabý žaludek, takže když to přeženu s alkoholem, zvedá se mi žaludek, je mi na zvracení. Dřív když mi bylo takto špatně, tak jsem si říkala - hlavně abych nezvracela, jen to ne. Vnímala jsem to jako hroznou slabost, že se někdo ožere tak, že zvrací. Po jedné párty, kdy jsem se skutečně celý den trápila s houpajícím se žaludkem a preventivně startovala na wc, jestli "už", tak jsem pochopila, že zvracení není slabost, ale hlavně velká úleva. Takže když je mi špatně, prsty do krku a už to jede. A ten pocit potom za to stojí, když se můžu konečně najíst a není mi blbě. Nikdo nezvrací rád, ale někdy je to nutné.

Reaguji na Lorraine:
Ale tohle není fobie - to jsi měla normální odpor ke zvracení jako takovému. Tady se bavíme o opravdové fobii - z celého procesu zvracení.

jaký je rozdíl mezi touto fóbií a agorafobií? Zdají se mi dosti podobné.

Reaguji na Patty:
agorafobie je strach z velkých prostor, či ztráta pocitu jistory kdekoliv v cizích prostorech ( agorafobik prakticky vůbec nemůže sám nakupovat, chodit sám na procházky, řídit auto...) kdykoliv není doma, popř.alespoň s někým,kdo mu je hodně blízký, zpanikaří, nemůže dýchat, má silně zrychlený puls, bojí se o život, bojí se, že mu nidko v "cizím" prostoru nepomůže....
emetofobie je panická hrůza ze zvracení

mám to taky A taky si s tím připadám v kolektivu dost ojedinělá, nevím o nikom ze svých přátel, že by to měli, nebo aspoň rozhodně ne v takový míře jako já. Když jsem u něčeho takového přítomna, nebo i někde poblíž, podlomí se mi kolena, zatmí se mi, hůř se mi dýchá, srdce v krku a musím se uklidit jinam. Pak se třesu jak ratlik, dokud se neuklidnim. Pozoruju chodníky a i když jsou tam dávno úplně suchý skvrny, tak to obejdu, nebo když si pamatuju i z dětství ještě třeba, že bylo někde u nás ve městě nablito, tak jsem schopná jít kolikrát jinudy. Fakt extrém Překonal to někdo z vás?

Já to mam taky..Od malinka.... Hned jak mě bolí břicho nebo mi není dobře..hned se bojím že budu zvracet,ani kvuli tomu nepiju alkohol...ale od mala mám..že je mi furt tak divně..na zvracení..nikdy jsem od toho ale nezvracela.... Zvracení je pro mě opravdu to nejhorší co může být.. dneska jsem prožila hroznou noc...spala sem u přítele a ten celou noc zvracel...i ráno..vlastně i ted... to jsem naštěstí už jinde..jak jsem byla s ním...bylo mi hrozně...jenom ta myslšenka,že zvrací..hned se mi zvedá žaludek

Tak to koukám. Toto fórum jsem našla náhodou, ale taky jsem si myslela, že jsem snad jediná na světě. Fóbii ze zvracení mám také odjakživa. Nikdy mě neomezovala nijak radikálně, abych s tím chtěla něco dělat, ale v poslední době, když mě doktoři posílali na krev, jsem pokaždé při odběru omdlela a pokaždé (tím snížením tlaku) mi bylo hrozně zle a zvracela jsem. To se stalo dvakrát a teď, když mě opět odběr čeká, na něj prostě nepůjdu. Jenže tady jde o zdraví... Ale prostě nepůjdu.
Ano, terapii jsem zkusila, jenže k tomuto tématu se nikdy nedošlo, protože se vždy vynořily jiné problémy a řešila jsem ty. Tohle mi ale přijde jako něco úplně jiného a nevím, jestli by byla nějaká terapie vůbec účinná...

Holky a dokázal se toho někdo zbavit? Nebo někoho takovýho znáte? Je mi jasný, že až budu mít děti, asi od nich nebudu zdrhat , ale přecejen je to docela otravný.. tak kdybyste některá věděla jak na to, budu ráda.

Přesně můj problém. Taky to nesnáším. A nevím proč, když je mi zle, tak mám pocit že umřu, a to jsem přežila už kde co. Ale zrovna to zvracení mě tak moc vadí .

Ahoj holky, trpím tímhle celý život, až dnes poprvé čtu (ve svých 22), že něco takového existuje a že nejsem jediná! Vždycky jsem si myslela, že důvod toho celýho je, že jsem z něčeho ve stresu, a proto je mi špatně - což vyvolá panickou hrůzu, že ta nevolnost přeroste ve zvracení. Přitom už jsem byla kdysi asi u třech psychologů, sice jsem si hezky popovídala, ale tenhle problém nikdy nebyl vyřešen, dokonce se mě snažili vnutit, že jsem anorektička, problém jsme hledali úplně jinde.
Koukám, že je tahle diskuze půl roku stará, ale jestli to některá ještě sledujete, povedlo se vám to nějak řešit?

jak už jsem psala do tematu o příteli, který zvracel při sexu..já bych věřila hypnoze a terapii pomocí hypnozy

Reaguji na Peg: Díky, určitě se teď chystám nějakou z těhle metod zkusit, kamarádka byla prozměnu na kineziologii a dost jí to změnilo pohled na život, takže teď ode všech sonduju