Agorafobie, panika

téma už tu na to je...co pomáhá - překonávat, překonávat, zkoušet, zkoušet....bohužel nic jiného

Je dobré si vyzkoušet zvládat paniku - někomu pomáhá zhluboka dýchat, jiný se soustředí na něco jiného (třeba pozoruje auta, který jezdí kolem, někomu pomáhá poslouchání MP3, dobré je si třeba povídat s někým, telefonovat...chce si to vyzkoušet a hlavně překonávat to, pomaličku, po kousíčkách, postupně....hlavně se těmto situacím nevyhýbat. To je začarovaný kruh, dočasně se ti uleví, ale ve finále to bude horší.

Reaguji na Patty:
Děkuji, zrovna jsem jedno téma našla a pročítám, ale má 56 stránek, tak jedu pomalu

Moc děkuji, pokusím se soistředit se na něco jiného než na problém. Zkoušela jsem se situacím vyhbat, ale nebylo to řešení, proto s tím prostě NĚCO udělat MUSÍM!

právě, právě...já chápu, že je to těžké, člověku je blbě, klepe se a chytají ho záchvaty paniky, ale bohužel se to musí překonat Můžeš si občas dát nějaký neurol nebo něco takového, ale stejně se důležité si to nějak srovnat sama v sobě...trvá to, ale jde to. Hlavně to překonávej, po kousíčkách a pořád přidávej horší a horší úkoly.

To téma jsem myslela tohle - https://www.omlazeni.cz/fobie-z-vetsiho-40-40241-0. html , to je na 2 strany

Tak to mi zase velký problém nedělá. Já se spíše bojím být sama.. napadají mě ak hned myšlenky - něco se ti stane, nikdo ti nepomůže.. takže když je nědo okolo mě, jsem ráda, alespoň se mi nic nemůže stát..

Proč mají lidé pocit, že psychické potíže přece musí zvládnout sami? Až budeš mít zápal plic, taky to budeš překonávat sama? Máš dost vážné potíže a podle mě bys měla brát léky. Případů holek, které se snažily zvládat své potíže samy, už jsem viděla..a ani jeden nedopadl slavně

To je něco jiného, psychika je hlavně o tom, si ledacos uvědomit a srovnat v hlavě....a psycholog ti neřekne nic jiného, než PŘEKONÁVAT. To je jediná rada.

Reaguji na Lisa:
Protože jsem k psychiatričce už chodila. předepsala mi citalec a jednou měsíčně jsem měla sezení, kde mi říkala., že to musí překonat a prostě do toho autobusu nasednout. ale já se prostě bála nasednout sama..
a jak jsem psala výše, byla každé sezení arogantnější, že jsem ještě "nenastoupila do busu", že jsem AD vysadila a přestala tam chodit. všechno bylo v pohodě. jen ted po přestěhování se mi to vrací/ po5ti letech/.. myslím, že i ten velky krok odstěhovat se od rodičů do svého, nová práce je na psychiku moc.. proto o chci zvládnout sama.. a stačí mi, že beru atikoncepci, antidepresiva už do sebe cpát znovu nechci. nemám zrovna výstavní žaludek

já si ani nejsem jistá, jestli se to takhle smí kombinovat....skoro mám pocit, že jsem někde četla, že nesmí.

A co kdyby jsi zkusila jeden den jet autobusem jen jednu zastávku a cestu zpátky šla pěšky? Tak to zkoušet třeba týden, další týden jet 2 zastávky... A pokaždé se třeba něčím odměnit, kdyby jsi si řekla: Když to zvládnu, tak si koupím třeba nějaké pěkné tričko? Nebo se podíváš na nějaký film večer, prostě se budeš těšit na nějakou odměnu....

Víš, nepotřebuješ hned ujet autobusem 100 kilometrů, zkus jen jednu zastávku, je to pár minutek, tak si říkej: je to jen chvilička, to zvládnu, to zvládnu... takhle musíš, krůčky, pomaličku....

No, já si opravdu nemyslím i potom, co jsem zažila v práci v psychologické ordinaci, že by ty léky byly tak zbytečné. Ano, člověk na sobě musí pracovat, ale aby to vůbec dokázal, kolikrát nezbyde než opravdu brát léky. Bez nich je někdy člověk prostě neschopný najít tolik síly, aby se problému postavil čelem.

Léků je mnoho druhů, když nesednou jedny, musí se nasazovat další, někdy je složité najít vyhovující preparát. A psychiytrů běhá po světě taky hodně, že ta jedna byla arogantní neznamená, že jsou takové všechny,

Asi bych doporučila jít na specializovanou kliniku/centrum, kde se ti dostane komplexní péče jak psychiatrů, tak psychoterapie či dokonce podpůrných skupin

Patty - psycholog by ti rozhodně neřekl, že to máš překonávat a ani si nemyslí, že to je jediná rada, kterou může nabídnout!

Protože jsi pracovala, podle Tvých slov, v psychologické poradně, tak by jsi měla vědět že:
Fobie jsou sice velice nepříjemné, ale jinak se nejedná o závažnou psychickou poruchu, jako třeba schizofrenie, bipolární afektivní porucha, atd., kde je léčba naopak velmi důležitá a to je potřeba rozlišovat.
U fobií obecně platí, jak už tady napsala Patty.

Tak můj psycholog mi právě toto řekl a byl velice dobrý a uznávaný . Docházela jsem k němu na autogenní trénink. Žádné léky mi nepsal, přesto že jsem měla poměrně těžkou sociální fobii.
Říkal mi, že léky na fobii nic nevyřeší. Zde je opravdu důležité trénovat, trénovat, trénovat...
A kromě toho:
Psycholog je absolventem magisterského studia na filosofické fakultě (titul Mgr. či PhDr.), nemá tedy medicínské vzdělání, nemůže Vám napsat léky.

Tak nějaký Neurol nebo Lexaurín nárazově, když je největší krize, že člověk nemůže vyjít z domu, pomůžou...ale nic neléčí. Proto je dobrý mít třeba něco takového v záloze, nosit to v kabelce, pokud je člověk na tom velmi špatně, ale stejně to chce nepřehánět a snažit se to řešit bez toho, pokud to alespoň nějak v rámci možností jde.

True: no ještě natolik si ze školy pamatuji, abych věděla, že psycholog ti ani prášky předepsat nemůže. To já samozřejmě vím a ani netvrdím opak.

Ale nesouhlasí, že medikace nepomůže. Tobě jako ty příznaky připadají tak lehké? Že slečna evidentně nezvládá normální život? Mně to tedy z popisu připadá závažné dost na to, aby měla nějakou podporu. Nechci jí říkat, že to nezvládne, to jí nepomůže....jen prostě tolik holek, co "se nechtělo zašpinit chemií" jsem viděla. Z jednoho konrétného případu mi dodnes je dost smutno..a stačilo, kdyby holka nežvatlala blbosti a nevysazovala aspoň půl roku prášky

Reaguji na Patty:
No minule to má psychiatrika věděla a i přesto mi je předepsala. panika neustoupila, spíše jsem se cítila volná.

víš, já nad tím tak uvažovala, možná bych i do toho výtahu vešla, i do mhd.. ale prostě ne sama.. abych měůa vedle sebe někoho, kdo by mi mohl pomict, jakmile by se mi spustily ty stavy na omdlení.. vím, zní to šíleně, uvědomuji si to. .. Ale jak už je tady psáno.. nejsem na tom zase tak špatně, že bych nedokázala vyjít z domu nebo tak.. to určitě ne.. proto si myslím, že prášky nepotřebuji. když jsem musela sednout do auta a pro někoho zajet, tak jsem prostě musela a jela.. jen mi jde o ty nepříjemné pocity.. ale není to tak, že prostě nesednu a přes to nejede vlak.. sednu.. ale musím za jízdy telefonovat nebo mít u sebe alespoň pejska, ten mi pomáhá.. nevím proč.. ale je to alespo%n pocit, že v tom autě nejsem "sama".
osobně bych si ale v téhle situaci asi lexaurin nevzala.. diazepam nosím v kabelce, ale ještě jsem plato nikdy nerozbalila.

Reaguji na True:
děkuji za názor