Důležité mezníky ve vztahu

Reaguji na venysek1: taky bych to neřekla, může se stát a nemusí...ono se asi nic nedá pašalizovat. je to o těch dvou a o tom jak spolu umí žít, nebo neumí...

Právě, jaký si to kdo udělá, takový to má! Akdyž se ti dva holt nesnaží, tak je to o ničem.

No, tak o to víc asi budeš zklamaná, když se prostě nic po svatbě nezmění. Je to jako když máš narozeniny, je to oslava, ale druhý den se prostě jen vzbudíš a život pokračuju úplně stejně.
Žena doufá, že se chlap po svatbě změní a chlap, že se ženská po svatbě nezmění

Asi tak. To, že se po svatbě probudíte jako manželé, neznamená, že se najednou budete mít více rádi Manželství bude kouzelné, pokud už ten vztah sám o sobě je kouzelný, papír ti ho kouzelným neudělá

Nebo že se po svatbě stane z žabáka princ. Tak to prostě nefunguje..

Reaguji na Wild Paula: Reaguji na venysek1:

a svět je hnedka krásnější, moře modřejší, barvy barevnější a teď všechny překážky překonají, protože jsou najednou něco více

já vážně nevím, co by se svatbou mělo změnit po citové stránce toho vztahu?? Já svatbu určitě nezavrhuji, ale vážně mi nepřijde, že by měla být pro ten vztah nějakou vodou živou....

Reaguji na Mischule:
A já jen doplním - "až se jednou vdáš, změníš názor/pochopíš/budeš mluvit jinak..." apod. To jsou řeči, nad kterými kroutím hlavou

Já jako velký mezník vidím společné bydlení a dítě (někdy na uvědomění si postačí zvířátko ). A seznámení se s rodinou bych tam asi také zařadila, někdy právě toto může být dost zásadní, obzvláště když jeden z partnerů je na rodinu fixovaný více, než je zdrávo.
A takovými neplánovanými (a nechtěnými) mezníky jsou různé životní krize - nic neprověří vztah tak dobře, jako krizová situace.

Přidávám se k těm, co svatbu jako mezník ve vztahu nevidí - je to jenom papír a z člověka to lepšího neudělá ( horšího ovšem někdy ano ) .
Mezník ve vztahu bych spíše nazvala společné sestěhování, začátek společného podnikání nebo třeba odchod za prací do zahraničí .. nebo třeba i delší odloučení, rozchod a znova se dát dohromady ... prostě něco, co vztah prověří. Pokud je vztah silný, ustojí to, pokud ne, vztah jde do kytek.
Nejdřív se poznat, pak se hned vzít, pak dítě a pak narazit na nějaký "mezník" , to může být docela průšvih ...
A

tohle je dobrý mám kolegu, který se tím přesně řídí, celý život měl naplánovaný jako nějakou tabulku ze statistického úřadu a organizuje život i svému synovi : už by se měl oženit, tak jej oženil, už by měli mít dítě, už by se mělo narodit .... a ooops, ono se opozdilo o týden, kolega chodil s notýskem v ruce a počítal : hmm, je to vůbec jeho ?

Reaguji na dadabus:

no jasně, pořízení prvního auta, pak první dovolená, početí prvního dítěte a hlavně nepoplést pořadí

já prostě nechápu, proč bych se jako vdaná měla začít chovat jinak? to jako až když nastane nějaký problém (vzorový příklad, kdy mě opět ten můj naštve) tak za "svobodna" bych si pěkně na něm zchladila žáhu, ale takhle jako vdaná, si mám jako říct, že to nic, že to nesmím tak prožívat, a hlavně si v duchu pořád opakovat jsem vdaná, jsem vdaná....

Není k tomu důvod.
Svatba je akt,který ukazuje světu "my patříme k sobě" ,mít dítě za svobodna je sice modní,ale pro mě by to byla ostuda......dítě mi udělá,ale vzít si mě za ženu a dát mi své jméno nechce....snad je to pochopitelné.
Je až s podivem,kolik žen tady svatbu doslova nechce a mě by zajímalo co je toho příčinou.Nemůžu se nějak zbavit dojmu,že prostě nechce ten chlap a tak žena aby nebyla za hlupačku hlásá to samé.Ne třeba všechny,ale pár by se jich asi našlo.

No jo, ale tys rodila skoro před 20ti lety a tenkrát být "svobodnou" matkou - to chtělo asi dost odvahy a vysvětlování nejen svému okolí. (obdobně jako dnes "všichni" koukají skrz prsty na matky, co z vlastní vůle nekojí ) Obecným trendem byla úplná rodina = všichni stejné příjmení.
A já teda nevím, ale dítě mi udělá... - snad ho počali spolu a ta ženská u toho byla taky. Navíc dneska, kdy je výběr z antikoncepčních metod větší než výběr u jogurtů v krámě.,

Tak na to asi nepasuje žádná obecná odpověď. Každá takto "potrefená" slečna pro to má své osobní důvody. Třeba moje: svatba už skoro nachystaná, vše šlo OK. Najednou se potvrdilo těhotenství (plánované, ale vyšlo hned - a v to jsme ani nedoufali), na obřad už bych měla břicho, což jsem nechtěla. Takže až porodím a budu se cítit připravená. Jenže holce už budou za chvíli 3 roky a mně už svatba nějak neláká. Hlavně už jsem líná (nebo spíš s děckem v závěsu to jde hůř) něco chystat a organizovat a bláznit kvůli jednomu dni, který jediné co mi dá bude nové příjmení a status vdaná. To ten čas a peníze raději roztočíme jinak. Kdyby mi šlo čistě jen o ten akt uzavření manželství bez těch kudrlinek okolo, tak není problém partnera zítra dovléct tady na úřad a odpoledne být paní H. Ale tak to nechci a na šaty s vlečkou, pugéty kytek, závoje, omdlévající svatebčany atd už se nějak necítím. Zatím (což neznamená, že za měsíc to budu vnímat stejně), zatím mi vyhovuje stávající situace.

Sorry všem, kdo to přečetli a vůbec je to nezajímá

nechtěla bych být svobodnou matkou ani dnes vdávala jsem se v devatenácti / důvod byl fakt dost k zasmání / a kluk se narodil čtyři roky po svatbě ale tak nějak jsem nechtěla žít na "psí knížku".

Jasný,to se ti nijak nedivím ač bys byla krásná nevěsta,tak tento druh romantiky s dítětem v závěsu už jaksi není ono to přesně stylové.To chápu.
Ani snad právě nepíšu o dni D,jako právě o tom papírovém spojení s razítkem.To jde snadno,jak jsi psala proběhnout radnicí a je to

Jaký, jestli se můžu zeptat?

Mezníkem ve vztahu, takovým tím prvním-velkým, je pro mě společné bydlení, seznámení s rodinou. Žiju s přítelem několik let, měli jsme dobré a špatné období, přežili jsme krize /finanční i jiné/ a dnes jsme určitě silnější. Zvláštní je, že dnes si oba dva uvědomujeme, že chceme "jít životem společně" více než dříve. Místo vyprchání lásky, přišla láska mnohem lepší. Jako kdyby jsme už byli rodina. Jeho chyby mi už nevadí, mám ho ráda takového jaký je. To, ale neznamená, že mě občas pěkně nenas*re A i on si zvykl na mé špatné vlastnosti a vlastně je má rád....A přitom i sex je stále lepší...Takže si nemyslím, že společné bydlení bez svatby vztah "zabije".

Dalším mezníkem by měla být svatba - a tu chceme oba dva. Myslím, že dlouho to už trvat nebude a svatba bude Ale chápu, že někdo svatbu prostě nechce, nepotřebuje. Já tedy ano a moc se na ni těším, chci být už paní!! Slovní spojení "můj manžel" se mi fakt líbí

No a další mezník - dítě, na to se taky už oba moc těšíme.

Ale nemyslím si, že vztah - obecně musí "běžet" dle nějakých pravidel. Někdo nechce ani děti ani svatbu, ale třeba jen cestovat a být úspěšný v práci. Když to vyhovuje oběma - proč ne.

Jedna kámoška nosí krásný snubní prstýnek už několik let. I když už mají děti, partner jen slibuje a vždy se najde důvod proč zrovna tento rok ještě ne...To jí ten prstýnek nemusel dávat! Možná je to tím, že už byl dvakrát ženatý...

No rok jsme spolu chodili a další rok spolu bydleli,vzhledem k tomu že jsme byli hezký pár,bez hádek,stále s úsměvem,tak se nás okolí ptalo pořád častěji kdy už bude svatba.....takže jsme jednoho dne vše objednali,rodičům,známým a přátelům poslali pozvánky a udělali jsme pro ně svatební mejdan včetně tedy obřadu na radnici.Stejně bychom se vzali,tak nám to přišlo jedno jestli hned nebo za dva roky.
Mě teda na radnici už zas tak veselo nebylo,tak nějak mi to přišlo jako dost vážný okamžik a oddávající se ptal 2x než jsem tedy kývla že ano.
Mamka mi před svatbou řekla,že je to teda sice hodně brzo,ale zase to budu moct udělat víckrát když bude potřeba no a už je to 23 let.
Vlastně jsem se vdávala aby se mohl udělat velký mejdan .
Brala jsem to tak jakože "zkouška",nic extra vážného.