Důležité mezníky ve vztahu

Děkuju Tvůj přístup k životu a celkově názory se mi líbí A těch 23 let je krása, to je v dnešní době pomalu unikát

Ne vždy to bylo tak úplně růžové,jsem cholerik a vzala jsem si flegmatika,takže bylo i veselo .Scéna kdy já poletuju,mlátím věcma a k tomu vřískám - manžel v klidu sleduje poletující předměty a usmívá se není až tak vzácná .
No ale v zásadních věcech jsme se vždy dohodli...manžel říká,že se rozhodnu a on souhlasí.Říká to s úsměvem a s oblibou se tím i jakoby svěří kámošům .U nás pořád funguje takový ten lehký ton konverzace,kdy se jakoby navzájem vytáčíme...neumím to popsat,ale okolí to hodnotí jako vztah dvou co se znají pár měsíců a stále se jakoby provokují.

to musíte mít doma veselo... ale možná právě tím to funguje, vždy je asi lepší, když je jeden dominantní a druhý "poslouchá".

No to jsme mimo téma Ale baví mě sledovat tvůj vztah, máš to doma dobře zařízený a klape vám to, tak to ráda čtu.
No ale už tedy končím s OT a omlouvám se.

To je krásný
Svůj důvod , proč nejsem vdaná, jsem tu už myslím psala taky, prostě jak na ničem, tak se doma neshodneme ani na průběhu svatby ( zapůjčený Lincoln v Bratislavě kontra pěšky naboso na louce v Jesenikách nějak nejde zkloubit - a prachy na svatbu nejsou taky )

tohle si snad nikdo normální myslet nemůže, to se na mně nezlob.
je strašně zajímavé, že největšími kritičkami svatby jsou, ty, které vdané nejsou a ještě lepší je, že když je ti jejich požádají "náhodou" o ruku, tak jsou taky nejvíc natěšené a vyplesklé a NE teda rozhodně neřeknou

co se týká společněho bydlení před svatbou - za mě, to nutné není, taky jsme spolu nebydleli a zatím jsme spolu stále

A svatba pro mě určitě důležitá je, protože je to dle mého vyjádření toho, že se mnou dotyčný počítá do života, chce abych byla po jeho boku a nosila jeho jméno

Tak ke mě, která se do svatby nehrne.
Vdaná už jsem byla, taky rozvedená, tak asi proto. Je to pro mě jen velká sláva, nemá to pro mě nějaký hlubší důvod.
Partner se ženit chce, já ani ne.. POkud bych byla těhotná, asi bych se svatbou sohlasila, horší je, že se nechci vdávat na radnici, v kostele ani podobných věcech, ba ani na poli.. Tajnou svatbu by zase nepřežila skorotchýně.
A ohledně žádání o ruku, přítel se mě ptal nezávazně a moje odpověď : A musim?
Až přijde s prstenem s diamantem tak si ho ráda vezmu, ale jen kvůli němu (příteli).

Já jsem s přítelem přes 3,5 roku..ale vzhledem k tomu, že jsme se seznámili v mých 17ti (on je o 3 roky starší), tak nevím kdy a jestli vůbec nějaké mezníky příjdou.. on pracuje, má dobré místo v oboru, auto a od minulého roku koupil i byt v bytovce v malé vesničce, kam ale jezdíme na celé víkendy a je to tam relativně vybavené.. Já studuji VŠ a do konce mám ještě 3,5 roku, takže přes týden bydlím v bytě u kamádky v Praze a na víkend jsme v "jeho bytě".. jinak oficiálně bydlím doma u rodičů, ale pobývám tam tak jeden den v týdnu..on také bydlí v bytě s rodiči vzhledem k tomu že často jezdí na různé montáže apod. takže doma přes týden také v podstatě není.. Teď jsme ve fázi chození, ale musím přiznat, že je to takový menší zvyk..ale jak říkám, pro mě je to "pěkný zvyk"..mám ho moc ráda, on mě myslím taky, zdá se mi jako jeden z mála nezkaženej dnešní dobou a strašně milej a upřímnej.. ale jak to bude, kdo ví.. ono nevím, jestli by svatba po 8-9 letech nejdříve bylo to pravé, jestli by spíš nezbyl jen přechozený vztah..jestli ten vůbec..

kdo by odolal prstýnku...........ne jasan vtip

Mám pocit, že se tady na všechny, kdo nemají svatbu na prvním místě, koukáte jak na někoho, kdo svatbu nechce a odsuzuje Tak já jsem vyjímka, svatbu nestavím na první místo, myslím, že není až tak duležitá, ale vdávat se chci, ale kdy, to je ve hvězdách S pupkem tam fakt stát nechci. O dítěti za svobodna už jsem tu v jiných diskuzích taky napsala své, rozhodně se za to nestydím, s partnerem spolu už dlouho žijeme a papír nepotřebuju na to, abych ho poznala a svatba mi nedá nic více než společné příjmení Rozhodně se nebudem mít rádi míň nebo víc a nestane se z nás tím uplná rodina, to si myslím, že už jsme , nebo to aspoň tak cítíme! Nebýt vdaná pro mě není nic ponižujícího. Na svoji svatbu se určitě těším, ale není to něco, bez čeho bych právě teď nemohla žít

Tak v tom případě by mělo být jedno, zda se nejdřív vezmete a pak spolu začnete bydlet nebo nejdřív začnete bydlet a pak se vezmete, pokud tedy svatba nemá de fakto žádný význam

Pro mě svatba důležitá rozhodně je. To kouzlo není v tom, že by najednou vše bylo jako v pohádce Je to v pocitu, že k sobě oficiálně patříme (před státem, před společností, event. pro věřící před bohem) a že jsme RODINA. Přítel a přítelkyně se podle mě nedá zas tak úplně stavět na úroveň rodiny. Proč by se tedy homosexuálové tak bili za to, aby se mohli "brát", pokud by svatba neměla žádný význam? "To je můj přítel" vs. "To je můj manžel" Už jen to slovo je daleko silnější - manžel je pro mě někdo, s kým chci zůstat po zbytek života, přítel může být dneska Honza, před týdnem Pepa a za měsíc Franta. Jinak ale chápu, že dnes se spousta slečen nechce vdávat a zůstávají svobodnými matkami, protože z toho plynou určité finanční výhody.

Jinak... a toť opravdu můj poslední příspěvek na toto téma! Nevím, zda si vezmu svého současného přítele (o tom jsem nikde nepsala, zatím mě ani nepožádal o ruku, o svatbě se mezi námi nemluví...), ale až třeba jednou potkám někoho, o kom budu cítit, že je to ten pravý, tak si ho klidně vezmu, aniž bych s ním předtím bydlela "na zkoušku" a nechávala si zadní vrátka pro případ, kdyby se mi na něm něco po letech společného bydlení znelíbilo. Když to budu cítit, skočím do toho po hlavě i za cenu, že si třeba rozbiju hu.. Možná nám to nevyjde a rozvedeme se, ale budu si moct říct, že jsem se aspoň vdávala z čisté lásky a ne proto, že už by se to po těch letech společného žití patřilo možná to bude průměrný kompromisní vztah, ale možná to bude chlap, se kterým šťastně prožiju zbytek života Jak už jsem psala - je to sázka do loterie a to v každém případě! Vím, že můj názor nemá příliš racionálních argumentů. Nějaké samozřejmě má a ty jsem tady tak trochu vytyčila. Ale tohle není to hlavní, proč to takto vnímám. Možná právě ona iracionalita je důvodem, proč tomu věřím Jinak bavím se se spoustou starších lidí ve věkové kategorii 50+, se starými babičkami, kterým vybírali partnery rodiče a které měly sex až po svatbě. Poslouchám jejich vyprávění, sbírám názory, postřehy a zkoumám pocity... a přece mezi nimi nacházím lidi, kteří se nad mým názorem zamyslí a řeknou mi, že na tom něco bude.
Ale samozřejmě sto lidí, sto chutí. Každý svého štěstí strůjcem

Amen mějte se krásně

Ono je to ale myšleno trošku jinak, Danielo. Jde o to, že ten vztah prověří společné bydlení před svatbou daleko víc než společné bydlení až po svatbě.

Hehe, tenhle názor jsem taky hlásala. Do té doby, než jsem se vdala
Jasně, chápu že pro mnoho lidí je to jen "papír".

My jsme se brali po 10-ti letech a i když všichni věděli, že k sobě patříme, tak je to teď mnohem hezčí. Můžu o něm říct, že je to můj manžel (ne přítel/partner...), zjednoduší to i praktické věci (např. informace v nemocnicích) a i náš vztah se ještě víc prohloubil. Nemluvě o tom, že budeme mít v budoucnu jako rodina společné příjmení. Já jsem prostě pro svatbu

jsem asi mimo, ale furt nechápu v čem jako ten vztah prověří...

Tak pro mě je i partner teď ten se kterým chci zustat po zbytek života A manželství ti nezabrání v tom, aby se za měsíc neobjevil nějakej Franta, nebo nějaká Alena! Akorát ten rozdíl, že pak jen nepráskneš dveřma,ale budeš vyřizovat rozvod

To já taky, ale ne proto, že bych musela, nebo pro to, aby muj vztah byl potom hezčí!

A já to tak stavím, rodina jsme, čekáme dítě a nevidím jediný duvod, proč bysme neměli být rodina. Jen to, že máme každý jiný příjmení?

A jinak Danielo, ještě otázka, kdyby ti chlap řekl, ať se k němu nastěhuješ, co mu řekneš? " Ne, nejdřív si mě vem!" ?

Za tuhle větu děkuji Vidím to stejně - my JSME rodina. Prostě máma + táta + děti.
A k tomu příjmení: vždyť je tolik vdaných paní, co si nechávají své dívčí příjmení, - jsou snad proto o něco méně manželkami?