Důležité mezníky ve vztahu

Reaguji na nussii:
U nás to bylo jasné - svatba se konat měla až odrodím a trochu se zaběhne "nová domácnost", takže holka má příjmení po taťkovi. Taky jsem to zpočátku řešila, že se jmenuje jinak než já, ale ve výsledku je to jedno. Když něco vyřizuju (školku, doktory, úřady), tak rovnou uvádím její jméno (moje v tu chvíli stejně nikoho nezajímá), kdyžtak jí mám zapsanou v občance.

Tu taky máme. Taky u všech pojištění máme jako obmyšlenou osobu uvedeného toho druhého (já přítele, on mě + na 2. místě jsme přidali dceru).

Zajímavý článek, ale anketa pod ní ukazuje názor lidu. Nevěřim a nikdo mě nepřesvědčí o tom, že se lidé dobře poznají aniž by spolu nebydleli. Když jsem s přítelem jen tak chodila, tak jsem byla vždy naladěná, příjemná, ale teď ví že jsem náladová, pořádkumilovná, pedantská,... prostě ví co odemě může čekat a opačně. Neříkám, že lidem kteří spolu před svatbou žijí, manželství vydrží dýl.. jen vědí koho si berou a co je čeká. Každý se může změnit, může se zamilovat jinde, nebo se prostě omrzí a rozvedou se.. když jsme u těch rozvodů.. ten rozdíl asi bude v tom, že dříve museli dlouze vysvětlovat proč se chcou rozvést, muselo jim to být schválenou atd.. to je jako kdyby si srovnávala interupci nyní a před lety. Takže tohle pro mě není žádný plnohodnotný argument.
A lepší se ormzet před svatbou, než potom do toho tahat děti!

Reaguji na pehot:
Teď budu mluvit s trochou nadsázky. Když problémy vyvstanou při společném soužití, nikdo nemá zas tak velký zájem je řešit a spíš zvolí pohodlnější formu řešení - rozchod. Když problém vyplave na povrch v manželství, tak je na vyřešení problému daleko větší zájem. Samozřejmě pokud je to nějaký lehčí problém - třeba úklid společné domácnosti, ne nějaké bití a nadávky. Jinak i při chození, když ti dva spolu tráví jen pár dní v týdnu, člověk může zjistit, jaký má partner životní styl, návyky, zlozvyky, jestli je to chronický bordelář (jako ten můj), taky se dá hodně vyčíst z toho, jak se chová jeho otec k jeho matce a tak. Samozřejmě společné bydlení má taky svoje výhody, jen si nemyslím, že by to bylo až takové terno.

Reaguji na pehot:
Ty jo.. asi jo.. asi to není tak hrozný, ale nějak se s tim neumim zžít, ale asi bych se taky nechtěla vdávat těhotná, to naprosto chápu

Přesně jistota je jistota já v ní hlavně chci přesně uvést jo bude s dětma, když se rozejdeme. Asi jsem postížená svou zkušeností, ale odmítám, aby se museli účastnit tahanic, kdyby jsme nedejbože zešíleli a nemohli se dohodnout.

Tak mě třeba by takhle asi omrzel každý chlap, kdybych s ním několik let jenom žila bez jakéhokli pouta. Protože odejít by bylo tak snadné, v podstatě by mě k němu nic nevázalo. Já bych určitě skončila jako stará panna :-/ Jinak jsem teda jedna z toho malého procenta v anketě pod článekem, který říká NE.

Ale po revoluci už se mohli normálně rozvést bez jakéhokoli vysvětlování. Taky se jich pak dost rozvedlo, ale pořád si myslím, že těch rozvedených předrevolučních manželství je méně než těch vzniklých za demokracie. Celkem dost mých spolužáků má ještě nerozvedené rodiče, přitom novější generace už jsou rozvedené.

Reaguji na DanielaM:
S tím ne mi to je jasný
mě k němu poutá láska, to co sme prožili, co budujeme, plánujeme.. není to kamarád, je to partner se kterým jsem se rozhodla žít, vedle kterého se chci probouzet a s kterým bych chtěla vychovat prcky a zestárnout. Není to jen spolubydlící se kterým mě nic nespojuje a tudíš můžu kdykoliv z jakéhokoliv důvodu odejít. Vyřešili sme spolu už hodně problémů.. a jsme spolu stále a víme, že se na sebe můžeme spolehnout a že jsme jeden druhému oporou.
Máš na to svůj názor, nebudu ti ho vymlouvat, jen si myslím, že to vidíš jinak.. ne špatně.. po svém

Reaguji na DanielaM:
zvyk je železná košile a hlavně byli i jinak vychovávaný... jejich generace měla 1. děti v 19-25, teď mají baby děti ve 25-30.. takže to taky neberu jako argument...
tím zase neříkám, že nejsou mlaďounký maminy.. jsou, ale je jich málo.. hold mentalita a výchova se mění a tím i lidi

A oč si myslíš, že je to složitější bez oddacího listu? Snadné/složité je to úplně stejně ať jste manželé či nikoli. (teď mám na mysli především dlouholeté vztahy na psí knížku - tzn. mají společné peníze, majetek, možná i děti...) Např.kdybych já se chtěla rozejít s přítelem, tak jediné,čemu bych se vyhnula než kdybychom byli svoji ,je cesta na poštu/k soudu s návrhem na rozvod.
Společné soužití (potažmo manželství) je o kompromisech a i o disciplíně. A jestli chce někdo po pár neshodách ze vztahu utíkat, tak ho tam neudrží žádný papír.

Reaguji na pehot:
já si myslím, že tohle jí nedochází.. ona by přeci s partnerem nevydržela bydlet, ale chce si ho vzít.. protože v manželství se neschody přeci řešit musí a ani jeden nemá jiné východisko

Kdybych někoho viděla 4 roky jen pár dní v týdnu, možná by se mi ten vztah zdál idilický.
O to větší facka přijde ve společné domácnosti.

Mě na rocích nezáleží, ve 20 jsou ty odhady jinačí než ve 30, kdy s někým rozhodně nehodláte chodit ještě 10 let a pak teprve zakládat rodinu.
Nevzala bych si nikoho, s kým bych nebydlela, vlastně bych se vdávat nemusela vůbec
Děti až se na to budu cítit, že je ten pravý čas a hlavně s pravým mužem.

A ten článek mi přijde, jak kdyby manželství bylo cosi kouzelného, bez čehož s partnerem nebudem mít sex a on mě bude terorizovat

Já naprosto souhlasím s DanielouM - žití spolu před svatbou nemá cenu a nic člověku nezaručí. Já jsem takhle žila s přítelem devět let, z toho asi 7 ve společné domácnosti a víc nám to vzalo než dalo, Vztah se zbytečně brzy vyčerpá a v podstatě nemá moc šanci na úspěch. Není tam právě ten posun, že se to svatbou nějak posune, protože je to prostě něco, co už spolu známe - není nic nového. Takže je lepší s člověkem nebydlet, máte apsoň více času sami na sebe a nevěnujete ho chlapovi (což se člověku prostě kolikrát stane, i když se snaží bránit). A to, že člověka během soužití nějak víc poznáta taky není pravda - důležitý je základ charakteru, který se stejně nedá změnit. My se s přítelem po devítí letech a po intenzivním žití spolu rozešli a můžu s čistým svědomím říct, že to jak se zachoval, co předvedl atd. bych do něj v životě neřekla! V životě bych si to netipla. Takže ono o tom poznání se navzájem lze taky pochybovat
Ono to soužití asi člověku dává jakousi jistotu, že prostě toho člověka mám, jsem s ním, takže to vypadá všechno krásně, ale na druhou stranu, kyždý vztah prostě zevšední a tímhle se to ještě urychlí, najednou zjistíte, že pouze žijete vedle sebe - už si tolik nepovídátem konverzace se omezí na to, co je třeba koupit apod. (možná teď trošku přeháním, ale v podstatě to tak dost často je).
Prostě jsem po zkušenostech dospěla k závěru, že až potkám někoho dalšího, tak bych s ním žít nechtěla, opravdu až v momentě, kdy se rozhodneme spolu být a ne prostě tradá a šup do toho

Podle mě záleží hlavněna věku lidí. Jinak se na vdavky/děti bude dívat 20-ti a 30-ti letá holka.

My jsme se třeba brali až po 10-ti letech vztahu (po 7-mi letech společného bydlení) a nemyslím si, že by nám něco uteklo. Naopak - zařídili jsme si bydlení k naší spokojenosti, pořídili auto, cestovali... A teď plánujeme mimčo.

Holky, já jsem asi natvrdlá, ale co by bylo jinak, kdybyste se na počátku vztahu vzali? Jestli se přítel NĚJAK zachoval.....myslíš, že kdyby byl tvým manželem, tak by bylo vše jinak?

Co by jsi dělala, kdyby sis ho vzala? Nebo si jako myslíš, že svatbou se vztah změní? Hrozně moc by mě zajímalo, co se podle tebe svatbou mění- je to "jen" papír, změna příjmení,.. nevím o tom, že by to znamenalo splnohodnotnění vztahu. Nebo pro tebe svatba znamená Hurá konečně se můžeme milovat na plno?! Hurá konečně spolu budeme řešit společné problémy?! Juchů konečně se nám změní vztah, protože svatba je něco?! Jestliže se vám to pěkný vytratilo ze vztahu, tak by k tomu došlo i v manželství.

Tak že by si byla raději, kdyby ta změna jeho chování nastala, až po svatbě?! Nevim co se stalo, že se změnil, ale podle mě je lepší, že se tak stalo před svatbou- protože podle těch vašich teorii by jsi buď byla rozvedená a nebo by ses pokoušela zachránit nešťastné manželství...
Kdybych se řídila vašimi radami, tak bych si vzala chlapa, který se na začátku ( když jsme se jen scházeli ) choval báječně. Dělal jak jsem pro něj jediná, jak by mě na rukou nosil, jak nic není problém... ale společným soužitím jsem prozřela a zjistila jsem, že vše není jak se zdá. A že s tímhle člověk žít a založit rodinu nemůžu a nechci. Řídit se vašimi radami, tak jsem teď rozvedená a nebo se snažim zachránit nefunkční a pro mě nešťastný manželství. Děkuji nechci. To raději budu riskovat rozpadnutí vztahu po letech, než tohle.