Co s vámi dělá úmrtí celebrity?

no tak jako..z hokejistu jsem byla celkem mimo,protože miluju český(národní) hokej..ale tak jako asi jeden den..pak už nijak zvlášt,mám duležitejší veci na práci...Spíš me zajimají jine umrtí.např. u nas ve škole
No ale co mi dělá špatně a nevím proč je kurt cobain..takhle je mi to celkem jedno..ale nemužu se koukat na videoklipy,to mi děla spatne..ale pouze jeho..nevim proč..

to říkám svýmu taky furt a jak dicky dostanu nadany!!

Reaguji na lentilka006a5:

To říká moje mamka a s hokejem bych někoho klído poslala do háje

Já ty hokejisty ani neznala na to abych je oplakávala na Staromáku jako národní tragedii. Zamrzela mě smrt Aaliyah mladá úspěšná zpěvačka relativně šťastná před svatbou kariera super a vleze do letadla se sfetovaným pilotem a je po všem. Potom mě zamrzela Amy Winehouse, protože její hudbu jsem měla hodně ráda. Ale já tohle nijak neprožívám. Šokuje mě to, ale že bych na to pořád myslela a brečela to vůbec. U té aaliyah jsem brečela, ale to jsem byla taky malá holka a když si na to vzpomenu teď..Já brečím, když čtu smutné osudy obyčejných lidí.

Co by to se mnou mělo dělat? Lidi umíraj. Třeba Michael Jackson umřel před X lety a pořád s tím otravujou. Mě osobně on nikdy nezajímal, ale když z toho udělaj takovou aféru, tak mě to dost štve. Až umřu já, ani pes po mně neštěkne, mám si snad hodit mašli, když umře někdo slavnej?

Tak je jasný, že je to do velké míry business, který prodává nadále jeho hudbu apod. Na druhou stranu chápu, že to byla osoba, kterou spousta lidí milovala a zbožňovala, která hodně lidí inspirovala apod., takže takoví jeho smrt určitě nesli těžce. Jeho znaly milióny lidí, takže je jasný, že pár z nich si ho oblíbilo natolik, že je jim z jeho smrti smutno. Taky mám "své" umělce, kteří mi - i když jsem se s nimi v životě osobně nesetkala - něco dali, jejichž umění mi třeba v něčem pomohlo, když mi nebylo lehko, takže by mě jejich smrt zasáhla.
Jinak pes štěkne jenom po tom, koho zaregistruje

Já to beru spíše jako konec nějakého období, jako vznikající historii, vidím jak se i z nás stávají pamětníci některých věcí - byla jsem na Cimrmanech se Smoljakem, to je něco, co už nikdy nikdo nemůže udělat.
Ale obdobně vnímám i jiné věci, jako třeba "my jsme měli besedu s pamětníky první světové války, to už ta dnešní děcka mít nebudou", ale nemusí to být jen takovéhle významné události - třeba nedávný článek o Svatojánských proudech, taky jsem si vzpomněla jak o nich jedna prateta mluvila, jaké to bylo hezké když tam kdysi byla na výletě, nebo i jen to, že někdo viděl nějakou kapelu naživo a ona dnes už neexistuje (samozřejmě, pokud byla slavná a všichni žijí, tak se dá čekat že za deset dvacet let, až jim dojdou peníze, se zase dají dohromady, takže to není takové).

Tak řeknu si, že je to škoda. Trošku více mě zasáhla smrt Bartošové, protože ten den mi nic nevycházelo a i když se od ní dalo něco takového čekat, tak jsem z toho měla celý den takovou úzkost. Mohla bych jmenovat další, ale mě největší póza přišla, když umřel Havel a ti hokejisti. Jinak smrt je samozřejmě ta smutná věc, ale čeká na všechny i na slavné. Mě se dotýkají spíše takové ty zprávy ze světa, když vidím, jak mají někteří lidé těžký život. Hned si toho svého vážím víc. Pokud někdo brečí pro celebritu, tak asi proto, že ji vnímal celý život jako svůj idol. Já žádný idol nikdy neměla..