City v dlouholetém manželství

jsem vdaná jen krátce ( 3 roky ) a už teď vím, že když chlap nechce, nepohnu s ním. I kdyby mi to bylo líto sebevíc. Naštěstí rychle pochopil, že na spokojeném manželství musejí pracovat oba dva. Pokud to manželovi nedocvakne, tak mu to můžeš maximálně říct, ale jak s tím naloží nebo nenaloží už podle mého neovlivníš.
A jsem zamilovaná stále víc a víc

Reaguji na bedrunela:
jenže mě ty city strašně moooc chybí a děsně mě to trápí,nevím jestli mě některá chápe,ale představa,že s ním nehnu .......nevím co už mám dělat a jak na něj,mám pocit čím víc to chci já-tím míň on.

Reaguji na sabadoška:
U nás je to podobné, my jsme spolu 16let. Momentálně u nás je to po krušném období já bych si chtěla povídat a stačí pohled co udělá a je mi to jasné.

Reaguji na sabadoška: Nejsi divná, my jsme manželé deset let a i když to vždy bylo hezké, letos na jaře přišla malá krize ohledně přemíry práce atd.A tak nějak nás to znovu nastartovalo-uvědomili jsme si, že si musíme udělat čas jen sami dva pro sebe, vodíme se za ruce jako na začátku a s.ex dvakrát třikrát denně, což nedávám jako zásadní změnu, ale spíš jako třešničku na dortu.Nechtěli jsme, aby to hezké časem vyšumělo a fakt nevím, u nás to přišlo spontánně.

Třeba u mě, já byla do teď studený čumák.

Reaguji na Lauritta:
Fakt ti závidím

Já jsem to měla stejně, nikdy jsem nebyla na ťuťu ňuňu a mému muži to chybělo.Důležité je, i když to zní jako obehraná fráze, spolu mluvit, mluvit a mluvit.

chápu. Měla jsem nedávno docela podobný pocity, obrečela jsem to, a nakonec jsem mu všechno řekla, jak mi chybí povídání si, objímání.

Čteme si společně po večerech knihu Pět jazyků lásky od Garyho Chapmana. A tuhle knihu by měl každý, kdo má partnera, číst povinně. Tam je vše řečeno. Všechno.

oba si uvědomujeme, co primárně potřebujeme jeden od druhého, abychom cítili lásku. Abychom byli spolu šťastni.

Knihu doporučuju, musíte si ji ovšem přečíst oba dva

Reaguji na zdena73:
Mě to taky dřív nějak nepřišlo,nevyžadovala jsem to tolik jako teď.Uvědomila jsem si ale,že jsme ještě mladí a roky letí a přece city k tomu hezkému patří,jen manžel to nějak nemůže nebo nechce pochopit

Reaguji na bedrunela:
To jsem ráda,že nejsem jediná,sama se divím,co se to se mnou děje.Máš štěstí,že to ten tvůj tak rychle pochopil

Reaguji na sabadoška:
děkuju. Naštěstí oba chápeme to, že láskyplné a šťastné manželství není samozřejmost, ale je to něco, o co se musíme starat a pracovat na tom, jinak nás sežere stereotyp a láska vyprchá.

knížka je super, doporučuji... přesně pro tvůj případ

A co když to nepochopí, a ani po "pojďme si promluvit"?
Je to otázka do diskuze. Budete čekat, že se váš drahouš probudí a začne se chovat zamilovaně?
A co takhle model, kdy žena ví, že ji muž má rád, vychovávají spolu děti, domov funguje, nelezou si na nervy a chtějí spolu zůstat. No a žena, která potřebuje něžnůstky, zamilované pozornosti, schůzky v kavárně, smsky, květiny, pozvání na koncert......... tak žena kupříkladu vyslyší některého ze svých ctitelů. Do jaké míry, je na osobním zvážení každého, a nemluvím o pálení mostů atd. Prostě takové to něco, co prostě ženě dodává energii, mladistvost, jiskru v očích a úsměv na rty, a od svého muže se zkrátka něčeho takového nedočká.

Co si o tom myslíte?

Myslíš takovou majijinkou neškodňoučkou bokovčičku ?
Já jsem v situaci

, ale nechtěla bych tyhle věci, jako je kavárna, kytky atd. sdílet s někým jiným. Dřív nebo později to začne být důvěrné a už má manžel cizího zajíce v zelí
Prostě jedinej chlap, kterého chci, je můj muž, takže na něj neustále líčím a on dělá všechno, co já chci a co mám ráda a je přesvědčený, že to dělá naprosto dobrovolně