Jak se zbavit soucitného pocitu

Mě dostává jak si většina lidí myslí, že jen hezký a úspěšný člověk může být svině..pro mě platí pravidlo: Tichá voda - břehy mele

Jinak já jsem také osoba celkem citlivá soucítím s ostaními a mám potřebu jim pomáhat. Občas se mi to vymstilo, ale musela jsem se naučit číst v lidech. Odmala jsem chodila do kostela, četla bibli, chodila jsem na základku zaměřenou na ekologii a přírodu jako takovou..jsem hodně uvědomělá a občas mi to překáží. Všechno moc řeším a příjde mi to nefér.
Ráda lidem pomůžu, ale vadí mi, že si někteří z nich myslí, že to je samozdřejmost.

Mám v rodině taky případy, že si občas říkám vykašlat se na ně, ale rodinu na holičkách nenechám to mám po mámě. Má tři sourozence všem pomáhá a nakonec zjistí, že je to většinou k ničemu, ale taky je omlouvá a já dělám to samé.

teď mi hrozně vadí situace v Africe..o hladomoru a nemoci ví každý, prodej dětí a lidí je tam taky normálka, ale co mě nejvíc vadí jsou akce na Lybii apod., když v Kongu neodstupuje od moci jeden idio.t, který už před rokem měl nechat svoje místo někomu jinému a nedělá to. Brání se tím, že každý, kdo jde proti němu je zaživa upálen na hranici...a tam Amíci nepáchnou...

jsem cíťa a asi se moc zajímám pak to akorát padá na mě a mojí psychiku

právě... já jsem už hodně naletěla (s prominutím) na hu*bu díky nim... až jsem čuměla kde se v člověku bere tolik zloby...

přesně o to jde, nejraději bych se na bráchu vykašlala ale pak si říkám, že celá naše rodina je rozhádaná a občas si tam příjdu jako jediný element co se nerad hádá... tak si vždycky říkám, že nechci dopadnout jako děda co se se sourozenci nebaví, to samý máma, táta... hrozný...
Jenže co má člověk dělat, když vidí, že jeho sourozenec je docela zákeřný... mě štve hlavně jeho postoj k ženám... prohlašuje, že až bude mít ženu, ta bude mít svoje peníze a starat se o sebe a až budou děti dá jí jen něco navíc... "jsou to přece jeho prachy ne?" ... jak se chová k mámě, jakoby byla jeho služka... jednou jí nadával do ku*rev a tak až jsem se neudržela a jelikož jsem ho vždycky přeprala tak jsem se na něj vrhla...
Jsem člověk flegmatik, naštvu se jednou za 3 roky a tohle bylo ono... jenže stejně on se urazí zaleze do pokoje na počítač a vyleze jen pro jídlo... to když mu máma nepřipraví tak jí nadává znova
Jsem úplně zhnusená kde se to v něm vzalo... máme stejné vzory a mě nikdy nenapadlo z mámy dělat svojí služku a chovat se jako pra*se ke svojí vlastní rodině...

největší chybou je, že se s těma lidma kamarádíš ze soucitu... možná že to nějak podvědomě tuší a proto ti pak dělají zle... nikdo nestoují o soucit, je to ponižující, aspoň pro mě... navíc si nemyslím, že oni sebe sami vidí tak, jak je ty popisuješ...
moje rada zní, klidně je lituj, ale když s nima nemáš společné koníčky, nebo si s nima extra nerozumíš, tak jim nepomáhej... navíc někdy pomoc je víc ke škodě než k užitku....

a to, že se ti opakují stále stejné situace, tak to je normální, máš se z toho poučit, ale protože se nepoučíš, tak přicházejí stále dokola lidé, kterým ty budeš pomáhat, ač oni o to třeba ani nestojí a pak ti to nandají...

jsem taky cíťa, ráda pomůžu, ale když vidím, že to dotyčný bere jako samozřejmost, nebo když já potřebuju pomoct a on se na mě vykašle, tak s pomocí končím... nebudu investovat čas a energii do někoho, kdo na mě hází bobek, když jsem háji....

a to ho tvoje mamka nepropleskne?

nechápu, proč bys měla brát bráchu mezi svoje kamarády, nebo mu nějak jinak pomáhat, když spolu nemáte dobrý vztah...

já například chvíli pomáhala bráchovi v určité věci, pak jsem viděla, že on to bere jako samozřejmost a ještě se mu leccos nelíbí, tak jsem ho poslala do háje, bavíme se spolu normálně a já dodržuju to, že mu nepomáhám... určitě byl na mě naštvaný, ale to je jeho věc, s tím se musí vyrovnat on sám... přeci jsem se nenarodila proto, abych pomáhala jen ostatním... na prvním místě jsem JÁ a pak si určím, komu chci pomoci a komu ne...

To je napsáno úplně přesně. Líp bych svůj názor nevystihla.
Soucit se do vztahu nehodí.

lítost je negativní emoce, ne pozitivní. Takže takové to jednání z lítosti či soucitu je k ničemu - je to pak založený právě na negativních emocích, a ne na pozitivních. Jak to asi může dopadat...
Chce to cvik a uvědomit si to zavčasu

Jo, něco takovýho taky znam, bohužel.Nejhorší je, že ted tu samou chybu - pomáhat druhým, i když si to nezaslouží, dělám stále dokola.A obávám se, že proti tomu neni obrany.vždycky nanovo tomu člověku pomůžu, snažím se to utniout myšlenkama na to, jak se ke mně ten člověk zachoval, ale udělám to znova.Je mi jí nebo jeho líto, tak se snažím pomoct, ale nakonec to dopadne pro dobrotu na žebrotu.-(

Myslim, že bratr je rozmazlený sobec a tím, že mu dovolíte na vás řvát a ještě mu ve všem pomáháte, akorát to jeho spratkovský chování podporujete. Tady myslím soucit není na místě, v životě mu taky nikdo nebude hledat kamarády a skákat kolem něj, je to jeho boj, tak ať se naučí chovat a nebude žádnou podporu z lítosti potřebovat.

Mně podobných soucitných pocitů zbavily až antidepresiva. Je to příjemný vedlejší produkt léčby deprese a úzkostí, vždycky mě podobné pocity lítosti a soucitu dost trápily.

Tak se do toho bytu ve vedlejším městě odstěhuj ty a máš klid. Dělat spasitele ve vlastní rodině, to všem přítomným jen ubližuje. Tobě by bylo líp bez toho a doma by jim možná taky ledacos docvaklo.

Reaguji na Bedla:
Souhlasim s Bedlou.Podobný problémy jsem mla doma taky, až mi jednoho dne řekli, že se bude barák prodávat, tak jsem se radši sama a dobrovolně odstěhovala.A ted mám klid.Dokonce je na mě matka jak MIlius, ale stejně tam jezdím hodně sporadicky.

Přesně napsáno, líp bych to neřekla. Už jenom tím, jak ty své "kamarádky" popisuješ, mi přijde, že jima vlastně dost pohrdáš - a dost bych se divila, kdyby to nepoznaly i ony... A bráchu nech, ať si žije svůj život, starej se o sebe ne o něj a bude ti líp.

Reaguji na Bedla:
já doma nebydlím, nebo bydlím ale 3/4 roku strávím na koleji ve škole...
Jenže přijedu třeba na dva dny a kdo to má poslouchat

to říkám furt! Jenže to je pak, aby si nemyslel, že ho nemají rádi... prarodiče by mámu asi ukamenovali, že vyhazuje chudáčka z domu...

Oni ho všichni berou jako šestnáctiletého, on tak vypadá a chová se tak...

Reaguji na Nympha: Záleží na úhlu pohledu, prarodiče si můžou myslet, že je bratr chudáček, na druhou stranu dostat ve 22 letech svůj byt mně osobně přijde spíš jako výhra, dyť kolik lidí si v jeho věku může dovolit vlastní bydlení? Přestaň ho řešit, je to jeho život, jednou třeba sprostě zařve na někoho, kdo si to narozdíl od vás nenechá líbit a pořádně narazí.