Jak se zbavit soucitného pocitu

Soucit v nás vyvolávají lidé, protože "nejsou v pořádku". Pak bychom neměli být překvapeni, že ani jejich jednání "není v pořádku". Prostě ti lidé mají nějaký handicap (a promiňte, tady bych se trochu pousmála nad výčitkami typu, že Nympha někoho nepokládá sobě rovného - nejsme si rovni, kdybychom si byli, nebyla by závist, ani soucit, všichni by měli rovné šance a nemuseli bychom nikoho zvýhodňovat). Ti lidé mají problémy sami se sebou, takže nečekejme, že "budou normální". Buď mám na to projevovat někomu soucit, poskytnout mu nějaké výhody, ale být i připravena na důsledky, nebo mám ty lidi raději nechat být, ať se se svými porblémy popasují sami. Protože nikomu nemůžu vyřešit jeho problémy, můžu mu akorát pomoct, ale měl by to být někdo, kdo mně o to požádá a většinou mně o to žádají důvěrní přátelé. Jenže mí přátelé jsou poněkud podobní mně a mají problémy podobné tím mým.

Závěr je ten, že s handicapovanými lidmi (myslím tím třeba i to, že je někdo zamindrákovaný) příliš nekamarádím, protože tento druh přátelství nikdy nebyl rovnocenný a proto nikdy nedělal dobrou krev. Prostě chovejme se přirozeně, neznásilňujme přírodu a nesnažme se o sociální inženýrství.

Myslím, že soucit a "lásku k bližnímu" nejmarkantněji projevím tím, že budu tolerantní vůči jeho slabostem - tedy že snesu od něho i nevděk nebo podraz. V opačném případě je takový ten běžný soucit jen obyčejnou slabostí a lacinou emotivností, něco jako dojímání se nad příběhy hrdinů telenovely, omlouvám se za tvrdost.

Tohle mi přijde normální a jestli Ti to přijde moc, tak spíš zkus odlišovat věci, které se tě opravdu osobně týkají a které můžeš ovlivnit a věci, které nezměníš. Jinak asi se tyhle pocity dají otupit, když zažiješ nějakou katastrofu, nebo třeba u lidí, co museli zabíjet ve válce - ale to jsou extrémy. A taky hodně lítosti se v nás snaží vyvolat různé "neziskovky", aby ospravedlnily svou existenci.
Když to napíšu z druhé strany, tak jako malá jsem byla dost nemocná - a nejhorší na tom všem bylo, že to spolužáci věděli a koukali na mě jako na chudinku - přitom to je to poslední, co člověk potřebuje - protože má ten svůj problém a ostatní ho svojí lítostí akorát utvrzují v tom, že něco není v pořádku.

To jsem se asi špatně vyjádřila, ale myslela jsem tím to, co píšeš níž

jako že v "pravém" kamarádství něco jako ta rovnost existuje - ve smyslu vzájemného respektu. Přátelství založené na soucitu mi nepřijde rovnocenné, protože si ten člověk přijde nadřazený a ten druhý to vnímá.

Cítím to podobně.

O přátelství ze soucitu NIKDO nestojí, takže pak se není co divit, že na tebe ty "kamarádky" začnou útočit - prostě vycítí proč se s nimi bavíš, vycítí tvůj soucit.

To jistě, ale když to vezmeme z druhé strany...
Kolik se stalo, že teda ta kamarádka když se stal nějaký problém moc ráda držela ústa, tvářila se jako svatoušek, jako chudinka a čekala až já začnu mluvit a dostanu nás z toho... tady už jim žádná degradace nevadila
Takže zase neútočte jen na mě...

děkuji...

Já nesoudím podle vzhledu ale líp to napsat nešlo... tak i tak se téma zase (nečekaně) pohnulo jinam a konstruktivní radu zde hledám těžko
Těm co nějakou napsali (ať i v SZ) moc děkuji

Jenže já tak nekoukám, ani s nikým nejednám... spíše se k postiženému chovám jako k sobě rovnému... ale můj vnitřní pocit je prostě jiný...

Ty chceš ignorovat svoje pocity?
Není nad tou otázkou už sobectví? (nechápej jako jediné řešení je sebemrskačství!)
Buď ještě větší sobec a neignoruj svoje pocity, a hledej pravý důvod tvé potřeby pomoci, čím víc k sobě sama budeš upřímná, tím rychleji se těchto blbejch nikomu nic nedávájících pocitů zbavíš (chápej jako sebeláska)
Kdysi jsem slyšela, že lítost je povyšování se nad druhými....
Možná, já sama jsem ráda, že jsem konečně (po stejných pocitech a otázkách jako ty), přišla na to, že je za tím strach, egoismus (chápej jako eg.), potřeba být ta, co je hodná, silná, lepší... a hlavně aby si toho ostatní všimli, srabáctví, pohodlnost a v neposl.řadě vykoupení se (pomůžu, bude mi líp). Vlastně pořád jen sobectví.
A strach, že takto bych mohla skončit: stará, nemocná....
Všimla sis třeba toho, že když máš kolem sebe víc lásky, cítíš se dobře apod. že ti jich až tolik líto není? Nebo že k nim přistupuješ jinak?
Já si kdysi totiž u sebe všimla, že víc lituji chudáků atd. když je mi zle, mám depku apod.
Zkus toto sledovat a ještě rozdíl mezi soucitem a lítostí.
Třeba tam máš něco jinýho. Já toto, když mi to docvaklo, ne jen teorieticky. Teď se pozoruju, o co mi fakt jde, když mi je někoho líto. A u mě sedí: čím hůř mi je, tím víc mi je druhých líto. Jsem o.k. je tam soucit, ale to není tak hnusnej pocit. A hnusnej pocit byla moje první motivace, že se toho chci zbavit.
PS: Co čekáš od kamarádky, která ti závidí, i když jsi k ní jediná hodná a pomáháš jí?
Vyhni se takovým obloukem. Nemusíš do nich kopat. Ale lítost je i jedna forma urážky.
Nebo snad sama bys chtěla, aby s tebou někdo chodil, kamarádil se z lítosti?
Brácha je slaboch, a parazit, co toho umí jen zneužívat. Někteří lidi se rádi pasují do role "já chudinka". Je na tobě, jestli to bude platit i na tebe nebo ne.