Pocit, že mě lidi nemusejí

Vždycky bude na světě někdo, kdo tě nebude mít rád, tak to prostě je. Jediná rada je smířit se s tím a neřešit to, chovat se k tomu člověku přirozeně a slušně, buď na tebe změní názor, nebo ne.

Takový situací ještě v životě zažiješ a zvlášť v nové práci. Tam je těžké odhadnout, jak se chovat v novém kolektivu, záleží také na tom, jestli jsou to tvoje nadřízené nebo kolegyně. Hlavně plň úkoly, svoji práci, snaž se být samostatná, choď včas apod. pak uvidíš a ono to přijde samo a skamarádíte se.V práci bývá dost nevraživost, závist atd. takže si dej taky pozor, ale určitě to časem půjde, jen buď sama sebou, plň si svoji práci a sem tam něco s kolegyněmi prohodíš, např. o počasí a půjde to samo.

JJ s tím jsem smířená že v životě se najde někdo kdo mě mít rád nebude, ale taky řeším to že když se semnou někdo nebaví, nemluví (nemyslím tím že me někdo nemá rád) tak si už myslím že mě někdo pomlouvá a už jsem taková odtažitá, tichá...třeba při grilovaní, když tam někdo přijde u kterého si myslím že mě nemusí tak tam sedím jak tvrdé y a vůbec mě to tam nebaví. Nevím no asi jsem divná

Mě u nás na vesnici nemá rád nikdo....Nevím proč, ale názor jim neberu a žiju....A pomlouvá mě taky snad všichni....

Většinou to pramení ze závisti A proč tě začal pomlouvat přítelův bratranec? Asi tě chtěl pro sebe. A když tě někdo nemá rád v ženském kolektivu, tak jde většinou o závist.

Mě zas nemají moc rádi lidi ve třídě, ale já některé z nich taky nemám ráda tak co

Mám to tak na gymplu :/ sešli jsme se z několika škol a všichni tam přišli rozdělený po těch svejch dvojicích nebo trojicích a jí si nemám co s kým říct :/

No to asi ne, byli jsme spolužáci od školky až po střední ...

jinak holky v kolektivu jsou fajn, ale jen ta jedna se mi zdá že mě nemusí, nevím proč si takových věcí všímám a řeším je.

Reaguji na verisek0902:
Někdy to má svůj důvod - jindy ne...Nesváděla bych to automaticky na závist, lidé někdy mají důvod proč tě "nemusí", takže jako první bych se zamyslela jestli nedělám něco, co jim vadí, čím jim nevědomky dávám najevo opovržení, nadřazenost nebo cokoli negativního...Pokud ne, tak v tom může být to, že nepůsobíš sympaticky, mile, upřímně, autenticky, sebevědomě - to může lidi také odrazovat.

No a poslední věc, není v tom nic - vždy se najde někdo, kdo tě nebude mít rád a tím pádem to prostě neřeš. Já se to také naučila, od té doby mám spoustu přátel, kamarádek, práci jsem velmi oblíbená (jsem mladá a hezká a ženy, které jsou povětšinou starší a méně přitažlivé mě mají rádi, takže závist u žen není automatická, jak si mnozí myslí, záleží to také na našem chování a energii, kterou lidem předáváme) a ti, co mě nemusí - na ty kašlu, mají na to právo, nemusím být všem sympatická...

Navíc s lidmi, kteří mě nemají rádi se snažím nestýkat, pokud to jde. Udělala jsem to i v rámci příbuzenstva a třeba tetku, která mě stejně vždycky jen drbala a tahala ze mě info pro své pomluvy, vidím jednou za několik let a vůbec mi to nevadí.

Tak to je zcela normální, prostě jí nejsi sympatická, no a co? Tak jí nech, at si myslí co chce...Třeba jí to časem přejde a jestli ne? Tak je to jedno

nejsi divná. Jen jsi moc citlivá. Znám to když jsem byla mladší byla jsem přesně taková. Čím budeš starší a sebevědomější naučíš se s těmi pocity pracovat. Jen jestli můžu poradit, hlavně se nezačni uzavírat do sebe. Já to udělala a je to hodně špatně. Dopracovala jsem to až tak že vůbec ale vůbe nikomu nevěřím.

Na světě se nenajde člověk ten, co by se zalíbíl lidem všem.
Se závistí to nemá/nemusí mít nic společného.
S někým si sedneš více, s někým méně, je zbytečné to řešit a trápit se.

Mám stejný problém.
V 15ti jsem nastoupila na internát, tam se se mnou nikdo nebavil, kromě mé spolubydlící. Všechny holky mě pomlouvaly a to mě vůbec neznaly, jen z dohadů a to jsem na ně byla milá, chtěla jsem si najít kamarádku - kamarádky, které nemám dodnes. Usmívala jsem se na ně, zdravila, sem tam něco pochválila. Pak jsem se asi po měsíci dozvěděla, že všechny říkaj, že se přetvařuji, jsem namyšlená apod. Přitom se se mnou nebavily.
Kluci, co mě znali od vidění si pro změnu vymýšleli erotický chvilky se mnou. Jeden to v opilosti popsal tak, že tomu všichni uvěřili. Já toho kluka znala jen od vidění přes spolubydlící.
No a takový problémy jsem tam měla.
Nikdo si za mnou nedovolil jít nebo promluvit, přisednout si u jídla, ale všichni mě pomlouvali.
Našla jsem si nakonec kamaráda, který mi popsal celou situaci.
Jednoduše - holky viděly velkou konkurenci.
Kluci se mě báli.
Ve třídě to samý. Holky mě nesnášely od pohledu. Já si neuvědomovala proč. Vlastně až po dvou letech mi jedna spolužačka na facebooku napsala, jak a co vlastně bylo. Prostě mě nesnášely a po čase, co zpozorovaly mé chování, mě začaly mít rády, ale žádná za mnou nikdy nepřišla. Takže jediná s kým jsme se bavily byla ta, se kterou jsem seděla v lavici.

Reaguji na verisek0902:
jinak holky v kolektivu jsou fajn, ale jen ta jedna se mi zdá že mě nemusí, nevím proč si takových věcí všímám a řeším je.

- Třeba žárlí na tvé postavení v kolektivu.

Všude najdeš někoho s kým si nemusíš sednout. Musíš tomu čelit. Spíš by jsi měla změnit své uvažování. Proč ti tolik záleží na tom, co si myslí ostatní? Na tohle kašli, protože pak tě to bude akorát omezovat..