Čím dál víc chci dítě i když to situace ještě nedovoluje

Reaguji na pajula: A je vaše momentální finančí situace taková abyste dokázali slušně zabezpečit dítě, dát mu pořádné zázemí a vychovat ho? A jak to skloubíš se studiem?

Reaguji na Anette001: A mimochodem, necelý rok vztahu je na dítě podle mě nedostačující a kor ve vašem věku .

Reaguji na Anette001: Ano ale o tom přece mluvím-situace to NEDOVOLUJE. Prosím o radu jak se těchhle myšlenek zbavit. Protože právě-jsme spolu teprve rok, studuju, on taky, oba bydlíme u rodičů...takže prostě nelze! Ale ty sny jsou nesnesitelný...

Reaguji na Anette001: ...já nevím...asi jsem se nevyjádřila dost jasně-píšu přece, že rok je velice krátká doba. V názvu píšu, že situace to nedovoluje. Dítě bysme neměli jak uživit...leda že bysme se spokojili s maturitou. No prostě nepřichází v úvahu...rozum říká NE, ale já bych potřebovala poradit jak poručit svojí psychice...

Reaguji na pajula: Omlouvám se, má chyba. Spíš jsem tvůj přízpěvěk vnímala tak, že je to silnější než ty... tak jsem s evyjádřila takto, alespoň vidíš, že si myslím, že je to nesmysl .

JInak co takhle se upnout na tu školu a prostě myslet na to, že ted to tak být němůže a že by to nebylo dobré pro mimčo (ikdyž i s maturitou se dá dobře vydělat).

Já a přítel můžeme bez problému zajistit i více dětí ale také ještě plánuji školu atd a zkrátka v našem věku je ještě brzy .

Toto nikam neuteče, neboj.

Reaguji na Anette001: Jo jo...na školu se upínám až moc...chystám se na konzervatoř-což je můj životní sen, který jsem si nikdy ničím nechtěla nechat vzít, ale někdy ani to nepomáhá. Hlavně přes tu menstruaci. Vždycky jsem bývala hodně přecitlivělá v tomhle "období", ale poslední půlrok jsem úplně praštěná! Když si představím...že minimálně šest let budu čekat na to, až budu moct začít něco budovat, jsem zoufalá. Bývám kvůli tomu na lidi kolem sebe i dost nepříjemná...vždycky si to pak uvědomím, ale bohužel až potom. Vyvolávám hádky a ubližuju tím lidem, které mám ráda a oni mě. Už jsem se tisíckrát zařekla, že se prostě ovládnu a nebudu taková a stejně jsem potom jako slepá Nejradši bych se něčím praštila. Nejhorší je, že všichni kolem mě-moje spolužačky, kamarádky...teď bratranec...mají děti, nebo čekají. No je to jako naschvál

Bydlí u rodičů? Tak to asi nejsi s učitelem, co? Nechceš sem napsat, jak příběh pokračoval? Jsi to utnula v nejlepším

Pokud chceš jít na školu, snaž se se svojí psychikou srovnat co nejdřív, protože to bude ještě horší. Vím, co říkám. Snažila jsem se na VŠ zamaskovat svoje touhy po dítěti, nešlo to. Myslela jsem na to čím dál víc.
K tomu zařizování bydlení, studium, práce...čeká vás toho spoustu.
Já dítě chtěla taky asi po roce chození s partnerem, naštěstí jsme už měli před svatbou, vlastní byt, zajištění...naplánovali jsme si to dokonale, po škole práce, pak dítě.
A ouha, co jsme si naplánovali, to najednou nejde. Nelze otěhotnět na povel, nám to nejde už přes rok a to jsem mladá. Takžeo no to v závěru nemusí dopadnout tak, jak jste si s přítelem naplánovali.
Takže bych ti poradila začít se soutředit víc na něco jiného - školu, přijímačky, přítele...Anebo si časem pořádně rozmyslet, co chceš.

nesouhlasím, nedá se to zobecňovat. Rok si myslím, že je akorát tak dost. K čemu dlouhé 'přechozené' vztahy, když pak se lidé většinou stejně rozejdou a do pár měsíců si pořídí dítě s někým jiným (mluvím o věku tak kolem třicítky), jen proto, že ve 23 byl rok příliš krátká doba?
Pro ženu je optimální věk na těhotenství 25 let. Já sama dítě nemám, taky jsem si myslela, že není vhodná doba, ale ta není nikdy. Ztratila jsem tím mnoho let s partnerem, který za to nestál, místo abych si šla za svým.
Teď momentálně mám partnera, s kterým dítě chceme, bohužel to nedovoluje můj vážný zdravotní stav. Takže mladá mamča, jak jsem chtěla být, už taky nebudu.
A nešlo by nějak skloubit školu a to dítě? Moje mamča mě taky měla na vejšce a to studovala medicínu, a normálně dostudovala.
Bála bych se, že když s partnerem budete chodit dalších 6 let, tak ten vztah se prostě přechodí a pak si to dítě spolu stejně nepořídíte.
Já na Tvém místě, jestliže partner děti má rád a chce je a Ty taky, pohledala způsob, jak by to šlo skloubit s tou školou, proč ne?

Řešením je si dítě udělat a zvládnout to i při škole. A když ti pomůže rodina a přítel, tak hurá. Určitě to zvládneš, ale možná se nebudeš mít materiálně dobře, tak jak chcete s přítelem. Ale to je daň, kterou vždycky zaplatíš. Holt nikdy nemůže mít člověk všechno. Nebo studuj a daň si vyber v podobě snění o dítěti a domečku se zahrádkou.

Reaguji na Lew:
100% souhlas

Reaguji na Ellenuschka: To je taky fakt. Člověk se žene za kariérou a pak osobní život nějak vyšumí. Spousta lidí má dítě a dělá školu. Všechno jde, když se chce. Je to těžké, to netvrdím, ale co je dnes snadné? Já jsem si vybrala rodinu místo vzdělání a kariéry a nelituji. Miminko máme na cestě. Člověk má vždycky trochu strach, jak to vše zvládne, ale pevně věřím a vím, že nám se to povede i přes všechno, co jsme si s partnerem vytrpěli.

Taky je možné, že dítě nepřijde hned. Může to trvat i nějaký ten rok. Stejně tak to může být hned (jako u mě)

A co kdybyste nejdřív zkusili jen spolu bydlet? Třeba v nějkém malém bytě a tam plánovali domeček a rodinu? Třeba by tě starost o byteček, zařizování a péče o domácnost bavila. Píšeš, že to není jen touha po dítěti, ale také po - "vlastní domácnosti, osamostatnění se a budování vlastního zázemí s přítelem."

Takhle by jsi mohla budovat rodinu zatím jen u vás dvou (vaření, dekorace bytu - je to zábava) a na dítě byste mohli ještě třeba rok dva počkat.

Přesně tak. Každý by chtěl prvně dobrou práci, dům, auto, žádné dluhy, ale v dnešní době je tohle asi pouze a jen sen. To bychom museli posunot hranici mateřství a porodu až tak na věk 50ti let. A to je už velmi velmi pozdě