Čím dál víc chci dítě i když to situace ještě nedovoluje

Já jsem měla mimčo ve stejném věku jako zakladatelka a ještě po kratší známosti, vše jsme zvládli, oba vystudovali a jsme spolu přes deset let, ALE můj partner už tehdy při škole vydělával, takže jsme nebyli závislí na podpoře rodičů (tj. bydlení, finance).Co studuje partner Pajule, bude mít možnost vás zajistit?Druhá věc je, že já jsem v tvém věku byla v posledním roce VŠ, takže jsem věděla, že už to nějak zvládnu ke zdárnému konci a ty máš zatím pouze před maturitou (a ambice studovat ještě dalších šest let), takže mi to úplně rozumné nepřipadá.Ale to je samozřejmě věc pouze a výhradně vás dvou.

Bohužel osmdesát procent času je to uplakané a pokakané miminko.I když i tak je pro svou mámu to nejsladší na světě.

Přesně tak, on je rozdíl se zamilovaně držet za dlouhých podzimních večerů za ruce v teple domova a vymýšlet jména popř. barvu zdí v dětském pokoji a lítat v mrazu po brigádách, aby bylo na plínky a na nájem a při tom ještě studovat (a s výhledem, že se to minimálně šest let nezlepší).Málokterá láska takový nápor vydrží.Bohužel.
Jinak souhlasím, že to správné období je pro každého jindy a měl-li by to člověk brát opravdu důsledně tak snad ani nikdy nenastane.Každopádně to zvládnout jde, jen se musí na obou stranách chtít.

No, hlavně zakladatelka v úvodním příspěvku psala, že snad ani zamilovaná není, že do vzahu šla spíše z rozumu... takže už jenom to mi příjde dosti alarmující k tomu pořídit si dítě jenom proto, že já chci. Stejně tak držet se za dlouhých podzimních večerů za ruce v teple domova - zatím žádný společný domov ani nemají...

Zkuste spolu bydlet a rychle zjistíš, jestli s ním dítě doopravdy chceš Pokud toužíš po dítěti tak šíleně, tak si myslím ,že to dalších 6let nevydržíš...
Rozhodni se podle toho, zda by dítě chtěl i přítel, zdy byste ho uživili a zda bys zvládla při mateřské dodělat školu...Já si pořídila dceru ve 4. na medicíně, ale partner už měl dostudováno a fakt dobrou práci. Navíc jsem si odchodila 4. ročník spolu s celým 5. a tak jsem p otom dodělávala "jenom " předstátnicové praxe a už i to bylo na čass poměrně náročné...Z vlastní zkušenosti vím, že učit je ta lepší část Pro mně bylo nejhorší to, že bydlíme v Liberci a denně jsem ráno vyrážela do Prahy, pokud nebyla možnost odchodit si to v lib. nemocnici...Na druhou stranu uznávám, že dcera byla anděl a spala celounoc od malička klidně 10 hodin, ted jí jsou dva a je to pořád stejný spáč, nedovedu si představit, že by se mi budila 3x za noc, to bych asi s medicínou sekla a šla se zakopat
Bohužel ,dopředu nikdy nevíš jaký dítko budeš mít proto si rozmysli peníze, případné hlídání a jestli je to reálné, tak mi věř, že skloubit to jde...

A kdo jim bude platit nájem, když ani jeden z nich nepracuje?

Reaguji na petraparis:
Já jsem neviděla, že by zakladatelka psala něco o jejich finanční situaci...

Reaguji na Verča11: Tak předpokládám, že když má zakladatelka před maturou a přítel studuje VŠ, tak asi nikde nepracují na plný úvazek, aby si mohli dovolit nějaký byt. A že by jim na to stačili peníze z brigády (pokud na nějakou) chodí, tak o tom taky docela dost pochybuju. Nehledě na to, že zakladatelka sama už v názvu tématu psala, že situace to ještě nedovoluje...

Tak potom ať nad tou situací ani nepřemýšlí A ptát se, ja kse má zbavit myšlenek je zbytečný, protože na to bude stejně myslet...Proto píšu, at zkusí najít nějaké způsoby...Všechno jde, když se chce...Nevím co studuje její přítel, ale můj si už na škole vydělával, brácha taky...
Pkud chceš dítě strašně moc, tak 6let čekat nevydržíš, ale jenom můj názor

Reaguji na Dasule: Nejsem... Všechno se nakonec velice rychle vyřešilo...já jsem (možná to bude znít hnusně) začala "z rozumu" chodit se svým dlouholetým kamarádem (známe se od dětství). A jsem teď za to strašně moc vděčná...protože lepšího chlapa bych si nemohla přát. Nicméně učitel se potom opravdu vyjádřil...ale už bylo pozdě...jo já z toho sice měla horkou hlavu, ale nakonec jsem moc ráda jak jsem se rozhodla. S učitelem jsme přátele...a je to tak lepší

Reaguji na petraparis: s tím rokem to je pravda - randila jsem z ex 7 let (denně) a nepoznala jsem ho tak, jako přítomného po roce soužití . . .

Reaguji na Etenité: .....myslím, že tahle moje touha osamostatnit se pramení hlavně z toho, že mám za sebou šestiletý vztah-bydleli jsme spolu v menším bytě...živili se sami, proto jsem taky šla později na střední. Vrátit se zpátky k rodičům je dost těžké....chvíli to bylo v pohodě, ale zvládá se mi to čím dál hůř. Věčné mluvení do vaření, jak uklízím, co uklízím, tohle takhle nežehli, jak to pereš atd....dvě ženské no. Každá si udržuje domácnost po svém...ale tohle ta moje není.

Já mám taky zkušenost, že jsem randila s jedním ex asi půl roku skoro každý den, pak jsme se k sobě nastěhovali a já se nestačila divit, kdo je to vlastně zač... Po necelém roce jsem se s radostí přestěhovala zpátky k sobě

Reaguji na pajula: No a tak čistě hypoteticky, kdybyste spolu se současným přítelem začali bydlet, jak byste se živili? Jak byste případně uživili i dítě? O tom jste taky přemýšleli?

Mně to krátká doba přijde....možná právě taky kvůli tomu (jak už jsem zmiňovala) že jsem byla s bývalým šest let...s ním jsem ale dítě nechtěla. Bála jsem se chvíle kdy přijde s prstýnkem, protože jsem věděla, že bych odpověděla NE. Nedokázala jsem si představit, že by on byl otec mých dětí a přesto jsme to plánovali. S nynějším přítelem se známe od dětství a byli jsme velice dobří kamarádi...

Ví...to jsem přeci psala, že sní a plánuje se mnou...snažíme se mít oba rozum...malinko jsme si naznačili, že nebudeme čekat celých šest let, ale jen dva roky až bude mít Matfyz. Stejně mě ale všechno straší....trošku se bojím, že jakmile se začnu starat o domácnost-budu chtít jít do práce abysme se měli líp a nedostuduju

2 roky, ale ty jsi psala, že chceš dítě HNED. Tak se tě ptám, co na to říká přítel, na to HNED.