Bývalé anorektičky, jak se dnes stavíte ke své postavě?

To mi připomnělo, jak jsem četla v jedné diskuzi, že holce máma vyčítala depresi, řeklají, že je sobecká, když mái tuhle nemoc...

To, že ta Tvá kamarádka už neumí hladovět...tohle velmi dobře znám. Mám to stejně. Je to svým způsobem horší, než čistá anorexie, protože v tom je to selhání. Že už se nedokáže ovládnout, a prohrává nad vlastním tělem. Že se tělo odvděčí rychlým stárnutím je pravda, taky jsem za posledních pár let zestárla rapidně. Já, které už jako mámě dvou dětí nechtěla prodavačka prodat zápalky...teď vypadám o pár let spíše starší.

Reaguji na Venuše: Ahoj, dneska jsem strašně zklamaná - byla jsem u té holčiny a že půjdem ven na víno. Ona vypila jako já,ale furt říkala, jak je v pohodě, že ji nic není. Šla vybrat peníze do bankomatu, jelikož jsem u sebe tolik neměla. Asi za 15 minut ji volám a ona, že se ji udělo zle, říkám ji, že nemůžu odejít, že nemám na celý účet pro obě. Pak jsem se domluvila s obsluhou, že jim to do týdne vrátim. Vyjdu ven před nakupak a volám ji. Zvedne to ochranka a ať se vrátim, že ona tam sedí a čekají na záchranku.

Ta dojela a že půjdeme k hl. vchodu, říkám jim, že bere AD a že se léčila ze závislosti na xanaxu, neurolu, atd. Já s nima nemůžu a ji s nima nepustím, bydlela kousek. Tak si ji beru na starosti, že ji odvedu. Tam by to dopadlo, odvoz do nemocnice a pak možná Bohnice. Takže ji beru domu, sedíme na lavičce - říkám ji, zda nechce ke mě, že nás odveze kamarád,ale pak se ptám, zda má sebou leky a ona, ze nemá. Musí brát i večer a pak ráno. Tak, tedy domů. Dojiždí kamarád, mezitím se mi 2x složila = spadla z opilosti. Dovedu ji domů, k příteli a ten obviní mě.

Přítom je o 16 let starší, mě říkala jak je ok, alkohol a léky ji nevadí. Objednává si jednu za druhou - vino. Poznali jsme se v Bohnicich. To, že mě její 59 letý přítel obvinil, tak se mě docela dotklo. Nemůžu vědět, co s ní je na 100%, nejsem lékař, nejsem ani lékarník. Můžu se pouze spolehnout na to, co mi říká. Už při 3 skleničce jí říkám, že je to na ní vidět...

Docela mě to hodilo zpátky v tom, že jsem se na ní mohla vykašlat, nechat ji odvézt, nehledě na to, že mě nechala bez zbytku peněz v restauraci a odešla si... Prostě všechno proti a teď mam pocit, že jsem selhala já.Volala jsem ji na mobil, že to zvedne ten její, psala mu sms a on mi pouze odpověfděl, že se omlouvá,ale nebylo dobré ji nechat opít a pak mobil vypnul.

Chtěla jsem mu říct, aby s ni sel k psychiatrovi a ten ji dal doručenku na psychologa, protože to v čem se asi skrývá všechno, co se jí děje, tak je její táta - máma se ji zabila v
15 letech, ona se stará o tátu i mladšího bratra. Nikdy od otce nedostává takový projev lásky, co by chtěla.. Rozvadí se, bere si svou lásku, co ji umíra pak před očíma... Otec nedojede ani na pohřeb a pak, když jede k němu, tak ji otec řekne, aby si nemyslela, že od něj dostane nějaké peníze... Prostě to vypadá tak, že otec netoužil po dceři, ona ho zbožnovala... Otec všechnu lásku dává jen jejímu bratrovi. TAk ji právě ríkam, že tam by měla hledat i problém s anorexii, i se vším. Anorexie= bude hubená jako v tý době, kdy žila máma a bylo vše ok, deprese i z toho, atd. Aspoň je to můj pocit. Sama mi říkala, že psychiatr s ní řeší max. předepsání léku, nic víc.

No prostě holka se z toho, co jsme si povídali opila a tak jsem se o ní postarala, jak by kamarádka měla udělat a výsledek je pocit, že jsem špatná sama....

Jinak obsluze jsem to vrátila do 30 minut a dala i navíc, poděkovala... Takže aspon z toho nemám zlý pocit

Reaguji na tyweee:
Ahoj,
jediné a to nejdůlkžitější, co mě po přečtení Tvého příspěvku napadá, je:
Ty nejsi zodpovědná za její život.
Ale to Ty víš...
Chápu Tvůj blbý pocit. Napadá mě ale, co Tě asi drží u té známé, abys s ní byla? Máš ji ráda? Je ti jí líto?

Víš, mám podobnou známou. Ona tedy říká tomu našemu vztahu kamarádství (já ten vztah vnímám trochu jinak).
Věčně ve sračkách. Od původní rodiny, přes všechny její vykořisťující partnery, do toho pochoputelné zdravotní problémy....
zpočátku jsem se jí snažila pomoct. Pak jsem si uvědomila, že nevratné půjčky peněz a dávání léků na uklidnění "které jí právě teď došly", není skutečná pomoc. Ubližovalo to mně i jí.
Jsem teď za zlou, možná, nevím. Ale musela jsem to stopnout.
Mnohem hůře se mi obhajuje můj volný čas, a vlastně se jí vyhnu, když můžu. Protože celé naše setkání zasype svými problémy, a chce po mě RADU, jak to řešit. Svůj názor jsem jí dávno řekla.Několikrát. Je moc těžké ji odstrčit, když má člověk ten blbej spasitelskej komplex, lítost, soucit, apod.
Ale v zájmu zachování svého vlastního duševního zdraví musím být tvrdá, a nenechat se vysávat.
Bojuji.

Bojuj taky. Nedej se. Tady jde o Tebe, jí pomoct nemůžeš.

Reaguji na Venuše: Ahoj
Já ji neviděla dobrý 3/4 roku a předtím taky, jelikož jsme se odstěhovali na Moravu. Teď, co jsme zpátky, tak jsme se viděli 3x. Zítra se tu má stavit,ale narovinu jsem ji psala, že nejsem její sponzor a čekám nějaký návrat peněz.
Co mě tedy překvapilo, že napsala, že je jí to líto,ale žádné promiň, děkuji, nic...
Vlastně i to, že mě nechala v tak blbý situaci, tak mi napsala, že byla ožralá - to není omluva.

Já chci vidět, slyšet, co mi řekne zítra, jelikož tohle povídání přes mobil mě nebavilo a to, aby došla, jsem ji navrhla sama...

Popravdě ji ty šance dávám vlastně od té doby, co se známe - taky každou chvíli nějaké peníze, cigarety, atd. Tak, když mě to přerustalo pres hlavu, tak jsem naše setkávání utla na několik měsíců.

Napišu zítra, jak to dopadlo - jestli došla a vůbec něco vyprodukovala

Mám zkušenosti s obojím, s nechutenstvím (Mamka mě zastavila na hranici podvýživy a směru k dlouhodobé anorexii - btw, je zajímavé, že za 5 týdnů se dá skončit na odporu i k 2 mrkvím denně a 3h cvičení. Zhubla jsem 13,5kg) i přejídáním (o cca 3 roky později, reakci na odchod milovaného člena rodiny, +8kg), které skončilo několikaletou bulimií (zhubla jsem 10kg za měsíc, pak se váha +- držela několik let). Začala jsem nejíst v 15ti, bulimii jsem ovládla až nějak kolem 26ti. Když odečtu tu pauzu, kdy jsem jedla "normálně" mezi ana a bulimií (nejedla jsem v té době kromě ryb žádné maso, tučné a knedlíky), tak jsem v tom lítala 8 let... Slušná doba .
Vysvobozením pro mě byl sport. Začala jsem chodit 5-6 týdně chodit na skoro 2h do fitka.
Občas mám záchvaty, že se přejím a zvracím, ale je to jednou za cca 2 měs. Mě to stačí ke štěstí. Vyléčená asi nebudu nikdy...
Každopádně mě teď můj současný přítel nutí (ne přesně nutí, ale tak nějak o tom stále mluví), že bysme spolu dali nějakou dietu a do dovolené se vyrýsovali/zhubli. Cílem je tak 5-6kg dolu. On vůbec neví, co to nějaká anorexie a bulimie je. Snažila jsem se mu to vysvětlit, skončilo to dohadováním, pomalu né-li hádkou... Strašně se bojím toho, že se do toho zakousnu a pak nebudu umět přestat. Mám sklon k nejedení i přejídání, může to skončit dost blbě. Už fakt nevím, jak mu to normálně vysvětlit. Nedokáže pochopit, že i když je to už několik let, tak to člověk v hlavě pořád má a jenom tak to zázračně nezmizí.

Tak tohle znám, a je to fakt nebezpečné.
Chlapovi to nevysvětlíš, a může Tě mít sebevíc rád.
Vem si, že žiju 20 let s mužem, máme se rádi stále, ale tohle nikdy nepochopil. Když se snažím naznačit, žze mám problém, řekne ať prostě méně jím a hotovo. Jemu to tak funguje. Já už to nedokážu a to jeho lineární myšlení zaměřené na řešení prostě není schopno pojmout. Inteligentní chlap. V tom to taky není...

Pokud víš, co Ti funguje, tak mu řekni, že tohle je pro tebe nejlepší (sport). Nenech se uvrtat do diety, když víš, jak to máš s tím jídlem. Buď šťastná, že to jakž takž zvládáš, neriskovala bych to.

No tak teď jsi to přesně vystihla. On je jinak úžasný, inteligentní, mám v něj naprostou důvěru, můžu se o něj opřít ve všech směrech... jen tuhle věc prostě není schopný pojmout. Hodně dělá i to, že on sám se musí hlídat a cvičit, protože jinak kyne jako každá jiná ženská. Před pár lety zhubl 15 kilo a už je nechce nabrat. Má na to prostě svůj pohled a moje argumenty o možném "uklouznutí" absolutně nechápe...

Holky, já chápu, že anorexie je psychický problém. Ale pro lidi je to prostě často nepochopitelné. Kdo nezažil psychickou nemoc, nedokáže pochopit. Mám zkušenost sice ne s anorexií, ale s jiným psychickým problémem, takže vím, že v hlavě to občas skutečně může fungovat "divně". Že člověk se může vidět úplně jiný, než jaký je...a nejen co se týče postavy.
Jen by mě zajímalo, jestli když vidíte jinou anorektičku, na kost vyhublou - jestli na ní vidíte, že je v nepořádku nebo se vám její postava líbí? jestli se to vnímání týká jen vlastního těla nebo vidíte strašně tlusté i ostatní lidi?

Jinak přeju hodně sil a určitě využijte pomoci psychologa! Jinak vy kdo máte někoho blízkého, kdo chápe, že jste nemocné, požádala bych ho, aby vás "hlídal".

Reaguji na penelopka: Ahoj, tak za sebe můžu říct, že viděla jsem kriticky všechny kolem, ale sebe v mnohem extrémnějším měřítku. Při pohledu na fotky jsem byla byla příšerně vyhublá a přitom vím, že jsem si připadala stejná jako s +10kg. Dneska je to úplně jinak... Asi ani anorexie nemusí v hlavě zůstat.

Reaguji na penelopka:
Tak já jsem schopná druhé vidět naprosto realisticky. A hubené (vychrtlé) holky se mi nelíbily ve smyslu estetickém. Viděla jsem, jak je to nepřitažlivé, chrastit kostmi, přesto jsem chrastit kostmi chtěla a vlastně chci dosud. Jen už nejsem schopna tolik vyhubnout.
Sebe jsem i v zrcadle viděla reálně, že jsem podvyživená, ale já jsem taková být chtěla. Když jsem hubla, bylo mi dobře. Nějakou dobu...
Je hrozně omezující myslet celé dny obsesivně na jídlo, člověk není svobodný. Já se toho nezbavila nikdy.

Před 6 lety jsem se léčila, strávila jsem dva a půl měsíce v nemocnici, takže po "vyléčení" se na sebe i na život dívám uplně jinak, protože to co jsem si prožila, už nechci nikdy zažít.

Ahoj, děkuji za příspěvek, máme to podobně. Hodně štěstí! A hlavně ať se opravdu nikdy nevrátíš v tomto směru zpátky...

Je mi 42 let, mám velké děti, hodného muže, prošla jsem si i onko nemocí..a přesto se nedokážu již 22 let zbavit strachu z jídla. Nejsem přímo MA, jídlo mám ráda, ale jím maličké porce, bojím se že přiberu, stále na jídlo myslím, přitom pro rodinu vařím normálně. Měm 170 a 45 kilo. Vím, že je to hamba, taková ženská v letech blbne jak malá holka...ale k doktorovi nepůjdu, jsme všichni doma lékaři a paradoxně muž i máma se těm nemocem vysmívají,vůbec nic netuší. Zhubla jsem dlouhým kojením asi na 50 a ten zbytek během asi roku. Teď to držím , ale jsem už ze všeho unavená. Prý je dobrá kniha od Jany Sladké Ševčíkové o tom jak tím prošla, ale nemohu ji sehnat. Je to takový můj zoufalý výkřik dotmy, ani nečekám, že mi někdo poradí

Hamba to není. Prostě máš problém. Každý nějaký má.

Pokud se jim vysmívají, tak by zřejmě měli vrátit diplom a zamyslet se nad sebou

Proč by ti nikdo neporadil? Určitě je více holek v tvé situaci. Já prožila něco podobného. Vím o čem mluvíš. Okolí to nebere. Kdo to nezažil, nepochopí. Ale nedala jsem se. Léčila jsem se jak to šlo, i bez podpory a vyhrála jsem. Takže na okolí se vykašli.Je to tvůj život, tvoje zdraví. Chodíš k psychologovi? Možná bys to měla zkusit. Určitě by ti to pomohlo. Držím ti moc palce a bojuj sama za sebe