Bývalé anorektičky, jak se dnes stavíte ke své postavě?

Doma si nevšimli ničeho dokud jsem nezačala pravidelně omdlévat. Okolí mi neustále říkalo jak jsem vychrtlá a já jim nevěřila , ale dělalo mi to moc dobře. Pak mi doktor řekl, že nikdy nebudu mít děti a já si řekla že tak to prostě nebude a začala jíst...
Na přejídání pozor! Spadneš do dalšího problému, nepůjde to zastavit a pro mě to bylo na psychiku daleko více zraňující, než anorexie. Přeci jen s anorexií se člověk cítí silný, něco ovlád, ale s chorobným přejídáním jídlo kompletně ovládá tebe Pokus se začít jíst 5x/6x denně, vyváženě, dokud to máš pod kontrolou (skoro se mi chce dodat "prosím", protože to co jsem prožila s přejídáním bych si upřímně přála, aby se to nikomu nestalo...)

Holky, neblbněte a neničte se kvůli postavě. Vždyť ne všem se líbí hubené ženy. Moje sestra spadla na samé dno kvůli mentální anorexii a bulimii. A bohužel to v mé pubertě skončilo až tím, že nemoc psychicky neustála a .. zkrátka zemřela. Takže už když jsem viděla nadpis tématu a přečetla si pár příspěvků... Tak mi z toho není dobře. Chápu, že je pro někoho nesmírně těžké to jak vypadá (sama jsem ze 47 kg, které jsem vždy měla nyní na nějakých 52 a nejsem na to zvyklá a nelíbí se mi to až tak, ale jsou přece horší věci), ale kdo říká, že vzhled je to nejdůležitější? A že se nebudete někomu líbit? Než být nemocná a - jak to převážně bývá v případě anorektiček a bulimiček - nezdravě vypadající kostra, buďte raději spokojené samy se sebou, mějte se rády takové jaké jste a okolí vás tak bude brát. Držím moc pěsti ať toto pochopíte a jste šťastné, za to jak ubližujete okolí tím jak se ničíte a samy sebe to přece nestojí!

Reaguji na Atalanta: Bojím se přesně toho, co píšeš. Děti... To nejvíc, co člověk může mít... Za děti stojí i nějaký ten "špíček" navíc. Od zítřka začínám, rozplánuji si poctivě jídelníček - máš pravdu, tuším, že by to dopadlo přesně jak píšeš. Hubená jsem byla silná, dokázala jsem se přemoct, chodila jsem spát opravdu hladová, ale stejně jsem ráno vstala a fungovala na 120%. Kila navíc by taky pro mě byla hrozná zátěž na psychiku. Znám se...
Děkuji moc, už je to tady. Normálně mi dává sílu to číst!

Ve druháku na střední jsem na 160 centimetrů měla 42 kilo. Stejně jako ty jsem toho docílila denním několikahodinovým cvičením a téměř nejedením. A se svým tělem jsem nebyla spokojená, stejně jako nejsem ani dneska. Takže opět držím dietu a hubnu. Zatím to mám snad pod kontrolou, ale to jsem si myslela tenkrát taky.

Jinak naši si toho všimli, hlavně teda máma, která mi denně vyhrožovala, že jestli se nevzpamatuju, tak mě nechá zavřít. Hrozný, nerada na to vzpomínám.

Reaguji na nik23:
Ráda bych se z toho dostala.. plavu v tom od 12ti .. teď je mi skoro 18 .. hrůza..

Já mám kamarádku a ta do toho padá pořád znova. Nevím jak jí mám pomoct. Dá se nějak? Co jí mám říct aby jí to potěšilo? Rozhodně nechápu holky, co jí řeknou "Ty že jsi tlustá?! podívej se na mě!", takový holky vůbec nechápou, že vnímání nemocné osoby je úplně jiné...

Reaguji na Merrisska:
Tvé sestry je mi moc líto.. Neznám horší nemoc..

Reaguji na Merrisska: Proboha... To mě moc mrzí... Hrůza, jak anorexie může skončit... Vlastně jsme všechny tady vyhrály, když jsme dostaly šanci naše uvažování změnit... Máš pravdu, nemyslím si, že by krása byla o kilogramech. Naopak znám krásné slečny, které perfektní postavu nemají a na druhé straně úplně obyčejné holky, co jsou jako proutek. Člověk to chápe u všech ostatních, jen u sebe samotného ne.

Reaguji na CandyD: Taky jsem začínala někdy kolem 12. roku. Během dost krátké chvilky se na mě "nabalily" ženské tvary a mně se to vůbec nelíbilo, tenkrát jsem začala hubnout poprvé. Letos jsem se poprvé dostala pod svou váhu ve 12 letech a byla jsem na sebe děsně pyšná, jak jsem "šikovná".

Reaguji na Žlutá_lentilka: Povědomý příběh... Nezdá se vám hrozné, jak ta nemoc probíhá u všech podobně? Člověk se chce jen nějak "vylepšit" a jak dopadne?! Jinak přeji, aby jsi zůstala v pohodě. Bohužel je to jak píšeš - přijdeš si v pohodě, i když už nejsi...

Řekla bych to tak..nedá se nad tím zcela a úplně vyhrát..zkreslené vnímání své postavy už člověk bude mít napořád..dá se ale naučit jíst tak, aby z toho člověk měl i radost a vypustil kalorickou kalkulačku, co léta nosil v hlavě..
Držím pěsti

Reaguji na Merrisska:
Tvé sestřičky je mi moc líto! Máš ve všem pravdu, jenže ono se to úplně nedá ovládat vůlí ( není to výmluva těch, co jsou prostě slaboši... aspoň myslím) je to jako když by jsi řekla člověku s depresí, že svět je přeci fajn a ať neblbne.

Tak já měla anorexii ve 14 letech ( 163 cm-39,40kg) Vlastně jsem se k tomu dostala díky pro ana blogům.Sama jsem blog měla a mám nyní - protože stále se snažím hubnout i když mám 46 kg.Nikdy jsem nepotřebovala hospitalizaci,protože pro mě je to hra.Vím,že mám velkou vůli a vím kdy mám dost.Z anorexie jsem se dostala sama.A jsem zdravější člověk než kdokoli jiný.
Jak už tu někdo psal že nezhubne jinak než tím že nejí - tak musím souhlasit přesně tak je to u mě.Žádná zdravá strava ani pravidelně jíst u mě nezabírá.
momentálně nehubnu
A ne nejsem nemocná jak si ted všichni budete nejspíš myslet.

Reaguji na Merrisska:

Tvé sestry je mi líto neumím si ani představit, že bych o někoho zrovna tímto způsobem přišla - vlastně zbytečně... přeju hodně síly nicméně, ono to není nutně jenom o postavě a vzhledu.
Jasně, sice jsem si vždycky připadala tlustá a poznámky od rodiny o "atypické postavě" či typu "dej si, vypadáš špatně" tomu taky moc nepomohly. Ale hlavní motiv byl být aspoň v něčem nejlepší. Já doma hodně slyšela, jak si o sobě nemám moc myslet, že na mě nikdo nikde nečeká, na to zapomeň, na to nemáš, zas tak dobrá v tom nejsi atd... třeba táta mě nepochválil nikdy za nic, že se chlubil chlapům v hospodě mi mohlo být šumák. Tak jsem prostě chtěla být dobrá aspoň v tom hubnutí, když už jsem jinak k ničemu...

Reaguji na nik23: Určitě v první řadě šlo o to se vylepšit, zhubnout do plavek a nějak pěkně vypadat. Ale svojí roli tam sehrály i řeči (ze strany rodiny) o tom, jak stejně nedokážu zhubnout , tak jsem chtěla dokázat, že to zvládnu. A když jsem začala, tak se mi pak líbila ta pozornost a najednou se to začalo vymykat. Ale teda tak hodně hubená jako ty a i některý další holky jsem nebyla.
Jinak děkuju , na mě dohlíží mamka. Jak jsem psala, už tenkrát si všimla a chtěla zakročit . A teď hlídá zase .