Bývalé anorektičky, jak se dnes stavíte ke své postavě?

Já bych určitě to, že to nejde nepřikládala nějakému slabošství. To si totiž rozhodně nemyslím. Je možné, že někdo, kdo vidí vše jen bílé a černé a nad věcmi se nezamýšlí nebo jen není empatický, by něco takového řekl. Já ne. Nemůžu si pomoct, prošla jsem si také psych.zátěží, která se pak projevovala chováním, které jsem takříkajíc v tom momentě nedovedla ovládat. Dá se říct, že jak jsem byla z domu zvyklá být v téměř permanentním stresu, tak jsem si ho záměrně i po odstěhování se pořád uměle vytvářela... Taky jsem měla zoufalý pocit, že to nikdy nezvládnu a že to prostě nepůjde. Natrefila jsem však na člověka, zapřísáhlého optimistu, který mi vytvořil klidné zázemí a díky kterému jsem poznala, že optimismus není jen hříčka. Že se dá naučit znovu se radovat ze života, i přesto, co máte za sebou. Ale všechno to není během krátkého okamžiku, někdy to trvá léta. Jenže u téhle nemoci to chce asi něco radikálnějšího, je to totiž jako mor. Chce to asi říct si, tak a teď hned a prostě to půjde. Nejlíp za pomoci nějaké opory. Možná si teď ťukáte na čelo, co to plácám, ale já vám opravdu moc přeju ať to vyhrajete a ať se máte rády. A taky věřím, že se vám to povede

Reaguji na Lalka01: Ahojky, určitě! PPP jako PPP, bohužel... Jsem ráda, že jsi jedna z těch šťastnějších, co se lekly a nechtějí do toho spadnout znovu. A držím palce, ať Ti to vydrží! Tak tak, něco prostě za dokonalou postavu nestojí!

PS: Bohužel mám i osobní zkušenost. Kdysi jsem jako bulimička "začínala", přišlo mi to jako "vysvobození" a cesta ke spokojenosti všech - přátelé mě budou vidět jíst a já nebudu přibírat... Jasně, že to jsem byla úplně vedle, ale tenkrát jsem ještě neměla tušení, kam se "dopracuji" a chtěla jsem vidět jen ty "pozitivní" stránky zvracení.

Reaguji na Merrisska: Ty sis nezkusila málo... Pro holky s anorexií je to boj, ale pro ty nejbližší je anorexie kolikrát mnohem horší - když vidíš, jak se sestra, dcera nebo kamarádka ničí a nejde jí pomoct. Navíc holky bývají ve své "bublině", kde je všechno vlastně fajn, zato okolí vidí tu hrůzu reálně. A teda klobouk dolů, že jsi všechno dokázala otočit v pozitiva, ne každý to zvládne.

Na vztahu s mamkou něco bude, ne pokaždé, ale... Mě se to teda netýká, mamka je pro mě vzor a kamarádka, ale jak nad tím přemýšlím, kamarádka trpí anorexií (už spoustu let, má lepší období, a pak spadne úplně na dno ) a s matkou si zažila své. Nemyslím jen, že by neměly ideální vztah, ona je bohužel jedna z těch, co zažily matku alkoholičku a nesnáší ji. Říká, že jí i sourozencům zničila život, že si nikdy nezasloužila děti mít a tohle jim dělat. Netuším, co jí v tenkrát na začátku v pubertě běželo hlavou, ale nedivila bych se...

Jsem zvědavá, co na to řeknete vy, holky. Moc zdravím a doufám, že jste všechny v pořádku!

Myslím si, že jsou na tom lidé hůř. Třeba ti, co zažijí domácí násilí,zneužívání, rodiče alkoholiky, jak třeba píšeš o kamarádce a další věci. Všechno je to taky o tom, jak se se situací člověk dokáže vyrovnat... Tvé kamarádce, stejně jako holkám/ženám tady, přeju hodně síly, určitě ji v sobě má. Je fajn, že má kamarádku jako jsi Ty, která při ní stojí a může se jí svěřit...

Reaguji na Merrisska: Všechno je o přístupu, ale přijde mi, že si málo lidí dokáže říct: "Co bylo, bylo a nejde to změnit", život jde dál a spousta z nich se akorát zbytečně utápí. Proto se mi Tvůj přístup líbí.
Máš pravdu, kamarádka je vlastně silná ženská - v době, kdy se postaví na nohy patří k opravdu nejšikovnějším a nejschopnějším lidem, co znám. To pak zvládá žít šíleným tempem, ale na druhou stranu ji pak zase něco zlomí a musí začínat úplně od nuly. Už se to tak táhne 10 let...

Hm, bohužel musím dát za pravdu, že i když se člověk z těch tělesných problémů dostane, pořád v hlavě přetrvávají zbytky toho anorektického myšlení.
Já už bych taky ve svém věku měla mít rozum, mám to rozumově uchopené, rozebrané, přijala jsem to...ale ten návyk tam je.
Anorexie nám přinesla přece jen jakýsi profit, který nám chybí a který už nedostanem.

Hlava ví, oči vidí, ale ta interpretace je pořád posunutá. Své normální tělo vidím jako tlusté a odkládané oblečení velikosti XS málem obrečím, když si musím teď kupovat "M".
Stydím se, když mi někdo řekne, že "vypadám dobře", protože si to vyložím, že "jsem se spravila" ve smyslu "přibrala". Když mi můj známý řekl, že jsem za poslední dobu osobnostně vyrostla, tak první asociace se pojí s růstem cm kolem pasu a boků...
No, magor jsem. A ještě k tomu si to uvědomuji. Je těžké se sebou takhle být.

Reaguji na Venuše: Ahojky, díky, že jsi se také podělila. I když lepší by bylo se o anorexii vůbec nemuset bavit a hlavně s ní nemít vlastní zkušenost. No co naděláme... Absolutně souhlasím, že dát se dohromady fyzicky je stokrát snažší než srovnat pohled na vlastní tělo, ale vím, že to jde. Třeba se Ti podaří mít svou postavu ráda, moc bych Ti to přála! Žádné trápení nám za to nestojí a i s eMkem jsi určitě kočka, co se nemá za co stydět!

Reaguji na nik23:
Dík, jsi hodná.
Škoda, že to nejde tomu pocitu vysvětlit.
Jasně že jsem pořád normální,, nemám nadváhu. Ale jakýkoliv faldík, když si třeba sednu...no napadají mě hnusné věci, málem bych si to odřízla, v představách.
Anorektické myšlení je o nepřijetí svého těla. A to žádné prášky nemají moc spravit. Chjo..jen se s tím naučit žít.

Má kamarádka v tom jede víc jak 10 let, letos jí bylo 46 let. Je to opravdu nemoc psychická. Ona si uvědomuje, že to není dobře, jak žije a ví, že by měla jíst víc,ale nejde jí to.

I když teď měla velké problémy a volala mi, že má 70kg z 44 kg asi po třech měsících. Přítel ji koupil rotoped a jezdí na něm opravdu hodně. Už ji do toho ani nemluvím, nerozmlouvám, nechce, nechce... Chce zase zhubnout a jíst 1 jogurt denně.

Jinak, osobně jsem kdysi k tomu měla náběh, protože můj otec měl bl.bý řeči, když jsem hubená byla,ale on pronesl několikrát nelichotivé věci, tak jsem přestala jíst. Teď jsem zase kulatá a váhu neřeším,ale řeší ji moje máma - že máme cukrovku v rodině, pak zase jak je někdo tlustý v TV, jak nemůžem jít spolu na zmrzlinu, protože jsem tlustá... Bydlela jsem u ní teď 14 dní a stačilo mi to.

Kdysi jsem v hlavě furt měla takovou tu nápovědu, co mi říkala: "Nežer, jsi tlustá, nikdo tě nebude mít rád,atd." Fakt mi z toho až doslova hrabalo, jediný co jsem řešila, tak jídlo a čim víc jsem ho řešila tím jsem měla větší hlad. Teď jsem sice kulatá,ale neřeším se svou hlavou nic. Nevím, co je lepší - je to z extrému, do extrému...

Reaguji na Venuše: Asi tak... Když se pocitu nejde zbavit, člověk se s ním musí naučit žít. Doufám, že to časem bude lepší!

Reaguji na tyweee: Tohle je ze všeho nejhorší - pořád něčemu přihlížet a nemoct s tím nic udělat. Kamarádky je mi líto, 10 let je hrozná doba, hlavně když do anorexie dobrovolně padá znovu a znovu.

Řeči okolí umí své a věřím, že takhle kamarádi, známí a někdy i rodina, trápí spoustu slečen. Nevím proč to dělají - ať je každý jaký chce, hlavně, když je se sebou spokojený. Životní štěstí v nízké hmotnosti určitě nikdo nenašel.

Tobě taky přeji pevnou vůli a hlavně žádné trápení s váhou, nestojí to za to! Podle fotek "kulatá" vůbec nejsi!

Reaguji na nik23: děkuji moc, ty fotky jsou staršího data. Od tý doby co mám přítele, co rád nosí domu sladký, fast food a další, tak je to těžší - mám slabou vůli a když je něco takového, tak si dám moc ráda. Navíc jsem teď byla dva roky na Moravě, kde jsem měla sousedku, co úžasné vařila,ale ty nezdravá jídla.. Takže mám skoro 110 kg na 175cm. Okolí mě tolik netipuje, jelikož je fakt, že to mám dobře rozukládané po těle. Jenže mě to štve, když mé máma vyfotila, tak se mi ta fotka rozkydlého xichtu nelíbila. Ale neumím se nastartovat na to jíst zdravě a ani to vlastně neumím - dřív jsem prostě nejedla a to je ještě horší, než být kulatá, jelikož si tím akorát zabrzdím metabolistmus. Ty věci, co dělat vím, jenže ten start - to je problém.

Kamarádka mi dneska psala mail, že furt šlape na kole, že dostala od psychiatra i léky, aby vůbec byla schopná vylézt z baráku. Ona to má spojene i s klinickou depresí, která propukla po nečekané smrti jejího manžela. Její manžel se jí snažil domluvit, aby nejedla tak málo,ale ani to nepomáhalo. Od jeho smrti utekli cca 4 roky, má přítele a ten bojuje taky. Co nabrala, tak je rád. Doufam, že nebude už tak vychrtlá jako kdysi. Ať si na rotopedu jezdí, ať cvičí,ale s mírou.

Kdysi mi ukazovala své fotky, když měla normál váhu a to byla tak krásná žena. Jenže, jak začala blbnout, tak zestárla, strašně moc je vidět na jejím těle, jak ho trápí. Člověk by ji ještě naopak přídal pár let, prostě díky anorexii vypadá, že se její věk blíží k 60 letům a ne k 50 letům.

Reaguji na tyweee: Naučila jsem se váhou vůbec neřídit, na každém jsou kila úplně jinak rozložená, takže věřím, že zrovna na Tobě nemusí vypadat vůbec špatně. Jé, jinak teda konečně někdo, kdo měří stejně jako já. Taky jsem se správnou životosprávou hrozně bojovala, přesvědčit se k jídlu je jedna věc, ale pak je dost hrozné se od něho zase odtrhnout... Ale víš jak - všechno jde, když se chce a začít jde kdykoliv.
Koukám, že kamarádka to teda schytává ze všech stran. Máš úplnou pravdu, že pak holky vypadají o dost starší a ztrhaně. Ale po tom, co píšeš, se vlastně ani nedivím, že kamarádka není v pohodě. Snad se to časem zlepší a život si začne víc užívat... Na trápení je přece jenom krátký.

Reaguji na nik23: Jsem tu hledala rady, jak se naučít zrdravě stravovat a tedy některé uživatelky diskuzi na omlazení, jsou opravdu na přes... Někdo poradí,ale jsou takové, které rovnou napíšu, že hledám výmluvy.
Ono žít X let nezdravě - hladovění, přežírání, neustále myšlení na jídlo pomalu ve dne v noci, pak stačí vidět něco dobrého a doslova to zhltneš...

Kamarádka se mi navíc teď ani neozývá na sms, tak ani nevím, co s ní je. Jela bych se za ní podívat,ale když nereaguje na sms, tak ma asi deprese a to se neozve i několik dní. Aspoň, že má toho přítele.

No, ono to pro ostatní není tak snadno pochopitelné, tohle myšlení. Vzpomínám si, jak mi kamarádky vyprávěla, že byla s PPP v nemocnici ve 14 letech, a setry se tam k holkám chovaly tak šíleně, že to ve mně ještě po letech, když to vyprávím, vzbuzuje spravedlivý hněv.
Jednaly s nimi stylem:
"Zasloužily byste si přes hubu, a ona by vás, holky, ta anorexie hned přešla!"
apod.

A to byl zdrav. personál. Což teprve nevědomá veřejnost? Často to berou jako hloupý truc, výmysl, módu.
Hodně často se setkávám i dnes se zlostnými reakcemi okolí, na to, když se dozví, že mám problém.
Někdy mi to přijde až jako skoro závist nebo co, i když to zní nesmyslně, ale přesně tak se někteří (spíše ženy) k nám chovají.
Taková zlost a naštvanost v tom je. A skoro jízlivost v každé větě. Nechápu to. Něco to v lidech musí provokovat, tahle porucha, jinak by tak emocionálně nereagovali.

Reaguji na Venuše: Mě i docela připadá, že lidi nechtějí ani poslouchat, vnímat, prostě se přiučit, že jsou i takové nemoci,ale že to není nemoc těla, ale psychická v hlavě.
Odsoudí, či si myslí, že si člověk vymýšlí a neřeší.

Jinak jsem už byla u té holčiny, co teď přibrala na 70kg a moc ji to sluší, už není taková strhaná. Jen furt to jídlo řeší. A blbý je, že ví, že hubnou nejedením je špatně, zná i zásady, jak by měla,ale nemůže si pomoci... Naštěstí už hladovět nějak neumí. Viděli jsme se 2 dny za sebou a povídala mi, jak i teď normálně jí. Jen ta hlava ji nedá v tom pokoj...