Bývalé anorektičky, jak se dnes stavíte ke své postavě?

no, je to už víc jak deset let, ale stále se uvnitř vidím jako odpornou (i když někdy můžu působit sebevědomě, vždy se ty myšlenky vrátí), kratší sukni bych si nevzala, jen občas něco ke kolenům.. a když delší dobu přes vytížený den nejím, tak mám velký problém se k jídlu zase přinutit, ale vždycky to nakonec jde, nebojím se, že bych do toho někdy spadla znovu, od té doby už hubnu vždy jen zdravou stravou a pohybem, už mám rozum. Jen občas mívám v noci záchvaty žraní a ráno se probudím upatlaná od čokolády (např. při stresu o zkouškách), bohužel, uplně normální v tomto asi nikdy nebudem

Reaguji na Atalanta:

Souhlas, bývalá dávám vždy do uvozovek, ten červík tam hlodá pořád, a vlastně čeká na nějakou vhodnou příležitost - možná nějaký velký stres, otřes..., možná se už neprobudí... To nelze dopředu říct.

Dostala jsem se na 39/165, tím hybným momentem nebylo na sobě cokoli zlepšit, spíš něco mít ve svých rukách, nějak ,,utéct" od jiných problémů, což jde dobře, pokud má člověk hlavu plnou jídla, tedy toho, jak nejíst... CHtěla jsem zmizet, vlastně to bylo i volání o pomoc, nevyslyšené. Moje zchátralé tělo vlastně zcela korespondovalo s mojí duší...

Jinak nyní mám 53 Kg, jsou dny, kdy si připadám OK a jdou dny, kdy si připadám jako velryba a mám tendenci nasadit dietu a hubnout, ale už mám tu brzdu, odhalím ty manipulace, ten hlas, co není můj... a umlčím ho, zatím, snad už napořád

Reaguji na Katy_S:
Přesně, krátké věci nenosím, i když mi všichni říkají, že bych si to mohla a měla dovolit...
Když sukni, tak kotníkům, když kratší kalhoty, tak 7/8

Od 7. do 9. třídy na základní škole jsem trpěla anorexií. Ani přesně nevím co mě k tomu dovedlo, nejspíš změny postavy, narážky ostatních, že se ze mě stává ženská, taky i maminky věčné diety ... V nejhorším období jsem při 169 cm vážila 40 kg. Nikdy bych už tohle nechtěla zažít, né jen kvůli tomu stavu, ale i kvůli tomu jak jsem se chovala ke svým nejbližším. Ke změně u mě došlo, když můj dědeček onemocněl rakovinou a já ho šla navštívit do nemocnice, to byl pro mne zlom, kdy jsem si uvědomila co dělám

Teď je mi 20 let a aktuálně vážím 49kg při stejné výšce jako kdysi . Celkově od té doby pořád nejím "normálně" (tučná jídla, sladkosti, uzené, knedlíky atd.) Snažím se jíst hodně zdravě a cvičit. Spokojená se sebou víceméně jsem, ale jsem perfekcionistka, takže pořád na sobě vidím ty chyby, kterých se chci (musím) zbavit. Před jarem, kdy se člověk začíná více "odhalovat" tak je toto u mě ještě silnější, mám tendence více cvičit, jíst ještě více zdravěji, abych až bude ten čas "odhalování" neměla na sobě jedinou chybu.

Reaguji na Bajucha: Řekla bych, že kamarádce pomoct vlastně nijak nemůžeš. Nebo jen minimálně, ale musela by se v první řadě rozhodnout sama. Potěšit? Nic "potěšujícího" bych jí neříkala - mně kladné ohlasy akorát přídávaly na "síle" pokračovat v hladovění a cvičení, takže bych jí rozhodně postavu nechválila. Narážky ale taky smysl nemají, vedou akorát tak k hádkám... Žádný správný způsob asi nebude - a jestli jo, tak doufám, že se ho tady časem dozvíme.

Reaguji na lentilka248: Jenom v hlavě? Mám ji dodnes jako aplikaci v mobilu, abych věděla, jestli si mám raději koupit ředvičky nebo brokolici...

Reaguji na freaky: Taky smutné... Teď jsi mi připomněla kamarádku, která říkala, že se k anorexii dostala prakticky ze stejných důvodů. Chtěla být v něčem nejlepší, aby na ni mohla být její matka (bohužel navíc alkoholička) pyšná. No nebyla samozřejmě ani tak...

Reaguji na Žlutá_lentilka: Ještě, že ty maminky máme, co?

Reaguji na Katy_S: Deset let, to už je hezký... Kolem zkouškového se přecpávají i "úplně normální" lidé, řekla bych, že nám ale narozdíl od nich v hlavě naskočí, že by to nemuselo dobře dopadnout. Jinak držím palce!

Reaguji na drazula: Také gratuluji. Doufám, že všechny za čas budeme moct říct, že ten "divný cizí hlas" poznáme dřív, než bude pozdě.

Reaguji na Verrunka: Tak perfekcionismus máme společný. Myslím, že nás tady takových bude dost... Chci mít v životě všechno tip top - od školy, přes práci až po domácnost... A tak jsem byla ráda, že jsem docílila také "perfektní" postavy. Jako by ve skutečnosti ta "dokonalá" postava zajišťovala nějaké životní štěstí.

probudilo se "to" (naprosto bez udané příčiny šťastného dítěte) ve mě před 13ti lety tehdy (62kg 160cm) po půl roce (39kg 160cm) ... když se podívám zpětně na fotky s 39kg a teď je to rozdíl postupem času. let, změnou režimu se váha změnila...ale díky MA spokojená nebudu nikdy od toho je to právě mentální A...všechno je v hlavě jinak..a pochybuju, že se to někdy změní...

Reaguji na earth88: Kam zmizel Tvůj celý příspěvek? Málem jsem se při jeho čtení rozbrečela, tak jsem nemohla ani odepsat - napsala jsi to krásně, pravdivě...

Reaguji na nik23: děkuju..spíše..psala jsem svůj reálný "příběh s MA"..... omlouvám se, ale raději jsem ho smazala..byl opravdu dlouhý..a tahle zkrácená verze je spíše výstižná k odpovědi na dané téma..

Ahoj holky,

tak já také přispěji. Podobné všechny máme perfekcionismus (bylo již řečeno) a to, že jsme se téměř v 90% nechaly ovlivnit okolím, které nám vštěpovalo to jaké máme být a my se jim to rozhodly natřít a pěkně ukázat (bohužel naši nejbližší, kteří na to mají ten největší vliv protože na ně nejvíce dáme - v tomto dospívacím období). Naneštěstí to bylo v době kdy člověk hledá sebevědomí na každym rohu a nedokáže ještě posoudit spoustu věcí z nadhledu a životních zkušeností.....Tím jak se dostavovaly výsledky nás to posilovalo, ale myslím, že to bylo spíš jen takový pocit moci, že teď to mám pod kontrolou (daří se) a teď to ukážu ostatním, postupně se do toho přidával ten perfekcionismus, ještě kousek aby to bylo ono a s každým ztraceným kilem potřeba být ještě dokonalejší narůstala a tím i naše nároky spojené s váhou a cvičením.. výsledků je tu popsáno víc než dost.
Chudák tělo strádalo a v momentě, kdy většina z nás už musela pod násilím začít jíst, tak spadlo do druhého extrému, kdy začlo dohánět vše, co mu bylo po dlouhou dobu upíráno.....

Mě to přepadlo ve 14.letech, začla jsem se zakulacovat v určitých partiích a do toho nesmyslné řeči od rodičů, sourozenců udělaly své....
Vše je jen o našem rozhodnutí. Nikde jsem se neléčila jen doma a sama bez doktorů. Jednali se mnou takovým stylem, že jsem si řekla, že tohle vážně nemám za potřebí... podpora z okolí nulová, jen mě spíš brali tak, že je třeba hlídat a chovat se ke mě jak k bláznovi.. což mě vytočilo asi nejvíc.
Je to běh na dlouhou trať. To že se člověk dostane do první fáze, kdy se rozhodne to změnit, trochu nabere...tak to je teprve začátek. Pak následovalo pět let kolotoče, kdy se u mě střídalo tlusté a hubené období - změna v rekordních časech. Do teď mi to jedno neni, ale jak bych řekla.... člověk si leccos prošel a ten žebříček priorit se mění, postava mi neni lhostejná, ale už jí tak neřešim. Jídlo si nevyčítám a snažim se zdravě jíst a cvičit.Hlavní je ta duševní rovnováha.
Tenkrát mi nejvíce pomohlo: dobří kamarádi a nejvíce asi trenér kamarád - sestavil mi jídelníček a cvičební plán. Začla jsem pravidelně cvičit a tím jsem se nebála pak ani najíst, navíc když jsem pak viděla i tu zpevněnou postavu a zjistila, že se jídla nemusím bát... To udělalo své. Díky němu jsem našla optimální poměr jídla, výdeje a toho co tělo potřebuje a bez STRACHU co to se mnou udělá. Mě osobně dost pomohl jídelníček - protože jsem v tom děsně lítala. Měla jsem pořád pocit, že po tomhle ztloustnu, že toho jím moc, nebo naopak málo, protože jsem večer přepadla ledničku a zlikvidovala co se dalo....Navíc ještě nutno podotknout, že postava se mi změnila nejen cvičením, ale také se dost upravila sama i bez diet, ale to jsem tenkrát nevěděla. Kdybych věděla co vím teď... tak se mi to dílo minulosti nikdy nepovedlo.... nedopustila bych to. Za ty starosti které se tahly x let potom to nestálo. Zbytečný. Místo času prozkoumáváním tabulek, tabletek na hubnutí a hodin cvičení jsem čas mohla využít jinak a že by toho času bylo.... Jestli někdo chcete pokecat v SZ jsem tu.

Držte se a hlavně se dejte do pořádku duševně - najděte v sobě to co doopravdy chcete bez toho, že vám to okolí diktuje. Je tolik krásných věcí na které se lze soustředit a co vás budou naplňovat..Zní to jako klišé, ale až to poznáte, tak si to taky uvědomíte. Já si tenkrát pořídila štěňátko a to bylo něco... najednou se vše otočilo uplně někam jinam a byla to paráda. A pokud ani tohle někomu nestačí. Běžte se podívat na ty co by za zdraví a život dali nevím co, aby mohli žít tak, jak můžeme žít my...Někdy stačí znát někoho, kdo má opravdu starosti - těžké nemoci v rodině, děti v dětském domově, někdo kdo právě o někoho přišel, a my tady řešíme zda si ten život užít nebo protrpět. Tím to nezlehčuji, jen říkám, je to na nás a ten krok v sobě to přijetí toho jaké jsme je někdy pěkně těžký, ale tak jak se dávate do boje s kilama se dejte do boje s tím přijetím sebe sama MÍT SE RÁDA TAKOVÁ JAKÁ JSEM, protože mám k tomu x důvodů.....ale ty dávám do postraní a dělám že je nevidim.
Držím vám palce a hlavně ať nám kila a zkreslené obrazy v zrcadlech neovládají život

Reaguji na Eldersfield: Ahoj, děkuji, že ses s námi podělila. Jak píšeš, důvody tady padly - jenom mi přijde hrozné, jak si jsou všechny příběhy podobné. Většinou jsme chtěly dokázat něco sobě, okolí, mít cosi pod kontrolou a být "perfektní". A taky čím "víc" máš, tím "víc" chceš - mě na začátku ani nenapadlo, že bych se na tak nízkou váhu mohla dostat, no na konci mi vadilo každé deko navíc a byla jsem pevně rozhodnutá, že pokud na váze nebude rovných 45kg, tak ten "přebytek" musím vyběhat nebo "vycvičit"...
Pět let kolotoče? Nestraš! Pomalu začínám chápat, že návrat na normální váhu není konečná, včera jsem 3 hodiny cvičila, jím ale dost a dávám si pozor, abych si na porcích neubírala. Člověk se nezbaví anorexie ze dne na den, možná už nejde vidět na první pohled, ale uvnitř pořád hlodá.
"Kdyby člověk věděl co ví teď." ... Nejhorší je, že nekteří TO věděli už předem a anorexie nepřišla z neznalosti, neuvědomění si následků. Stála jsem na váze, koukala na ta čísilka a věděla, že to nebude dobré ať se dám jakoukoliv cestou. Buď se absolutně vyčerpám nebo začnu jíst a tělo bude dohánět co ztratilo. Jenom jsem si dlouho nechtěla přiznat, že takto dopadnu - moje postava se mi totiž konečně opravdu líbila.
A soustředit se na jiné. To je taky těžké. Poslední dobou jsem fungovala na 200%, udělala jsem dvoje státnice, byla na stáži v zahraničí, věnovala se sportu a pejskům... Bylo mi vlastně fajn, ale mlela jsem z posledního a bylo otázkou času, kdy zkolabuji. Takže bohužel vím, že chvilkově jde ze sebe dostat maximum i přes nízkou váhu. Doufám, že na slovo KRÁTKODOBĚ už nikdy nezapomenu a uvědomím si to při každém dalším nápadu na hubnutí.
Anorexii určitě nezlehčuješ, máš totiž úplnou pravdu. Lidé bojují s problémy, které jim přinese život (např. těžkou nemoc), my jsme se k nim dobrovolně dopracovaly.

PS: Taky držím palce ať Ti takový přístup zůstane! Hodně štěstí!

Tak já se taky přidám a doufám, že si toto téma přečte hodně mladých děvčat, a snad se toho vyvarují. Jsou možná ty šťastné, které se „toho“ problému dokázaly zbavit, ale myslím si, že převážná většina těch, co do toho jednou spadly už mají problém do konce života. Mě to postihlo kolem 17-ti let. Byla jsem na dívčí škole a začala jsem si připadat tlustá. Tak jsem nejdříve omezila stravu, pak postupně omezovala víc a víc, až jsem skončila tím, že mi stačilo pít a vzít si sem tam něco, váha mi při mých 160cm spadla až na 36kg a dostavily se samozřejmě zdravotní problémy, ale já se cítila fajn, připadala jsem si, že už nejsem tak tlustá, že sice to není ideální (to jsem byla vážně vychrtlá, když kouknu na fotky z té doby), ale jde to. Kolik slz a strachu jsem připravila svých rodičům, o tom ani nemluvím. Byla jsem zavřená na psychiatrii, kde jsem to nějak „řežila“ jsem mě ládovali, ale pak jsem si zase spadla do toho svého, takto to trvalo dlouhé tři roky. Až úplný kolaps mě z toho tak trochu dostal. Pomohl mi moje tehdejší láska, kluk, který mě moc držel. Tehdy jsem se z toho nějak vykřesala, asi proto, že mě hodně začalo strašit pomyšlení, že nebudu moct mít děti. Nikdy jsem se ale z toho úplně nedostala. Bylo období, hlavně po narození mých synů, kdy jsem na „to“ nemyslela, ale tato období netrvala dlouho. Dnes je mi 39let a pořád na sebe koukám do zrcadla s tím, že jsem tlustá a pořád se snažím, dnes už aspoň rozumnější formou, hubnout. Od září mě to zase chytlo a dělenou stravou se mi podařilo ze svých 49kg zhubnout na 46kg a pořád mám pocit, že mám ještě co dát dolů, ačkoliv mi všichni kolem říkají, jak jsem hubená. Já to tak nevidím. Vím, že mám problém a že se ho nikdy nezbavím…. Takže holky koukejte na sebe s úctou, važte si sebe sama, a nechtějte dopadnout jako my tady v tomto tématu….

Reaguji na Endryška: Ahoj Endryško, díky, že jsi se taky připojila. Jak říkáš - kdyby si po přečtení našich příspěvků pár slečen rozmyslelo, jestli budou nesmyslně hubnout nebo ne, bylo by to super... Ale bojím se, že v tomhle nikomu není pomoci a pokud anorexie přijde, každý se z ní dostane až po vlastních zkušenostech - vysvětlovat něco zlatě a svatě prostě nestačí.
Přeji Tobě (i všem ostatním holkám) ať jste se sebou spokojené, ale vím, jak to je... Postavu Ti určitě spousta ženských závidí už teď, i když sama máš pocit, že by něco mohlo být lepší.

Vztahuje se otázka i na bývalé bulimičky? Pokud ano, tak dnes se svou postavu snažím opravdu neřešit, protože vím, že kdybych začla pravidelně cvičit a jíst zdravě, tak se neudržím, touha po perfektní postavě mě znovu semele a už to znovu neudržím..Nestojí mi to za to. Raději budu oplácaná než abych zažívala to, co jsem zažívala..

Přesně tak. Co si pamatuju, tak to bylo hlavní téma v době, kdy s tím sestřička bojovala. Vzpomínám si, že mamka četla hodně knížek na tohle téma a říkala, že jen opravdu malé procento takto postižených dívek/žen se z toho opravdu definitivně vyléčí. Já věřím, že je potřeba si sama sobě říct, že už to tak nechcete. Důležité je nejspíš i dobré zázemí.
Mimochodem někde jsem četla, že anorexií často trpí ty, které se za žádnou cenu nechtějí podobat své matce. Nad tímhle faktem jsem dlouho přemýšlela. Je totiž pravda, že si moje sestra s mamkou moc nerozuměla. Jak to máte holky vy?
Moc vám všem přeju ať boj s tímhle "démonem" vyhrajete. Já se toho účastnila jako "přihlížející" a věřte, pro blízké to taky není nic pěkného vidět, jak se samy ničíte a devastujete své tělo. Fakt bych vám moc přála ať se začnete mít rády a normálně jíte, radujete se ze života. Ale musíte chtít vy.

To já bych taky mohla vyprávět, co jsem si doma zažila co se týče podobných řečí, rýpání a pochvalu tu jsem slýchala opravdu svátečně. Někdy jsem se na rodiče zlobila, že jsou takoví. Oni mají ale i své kladné stránky. A u mámy se to právě zhoršilo s tou smrtí tehdy, myslím, že to hodně vyčítala sobě. Velmi mi pomohla myšlenka jedné ezoteričky (jestli takový výraz existuje, prostě žena, kterou jsem ve svém životě nesmírnou náhodou potkala a zabývala se ezoterikou). Ta řekla, že oni dělají to nejlepší co umí. Dá se to použít na kohokoli, na koho se kvůli něčemu zlobíš. Oni jsou takoví, nemyslí to zle a jestli myslí, nezlob se na ně, prostě dělají to nejvíc čeho jsou schopní a co si myslí, že je pro Tebe nejlepší. Ty s nimi ještě bydlíš? Hodně totiž pomáhá se odpoutat... Jinak nepochybuji, že to máš těžké. Já tehdy naštěstí hodně sportovala a měla spoustu koníčků. Snažila jsem se být co nejméně doma, možná i díky tomu a vlastně ještě nejspíš vzhledem k celkem brzkému odstěhování jsem si zachovala zdravý rozum a dnes jsem tam kde jsem. A taky na sobě ustavičně pracuju. Chce to hodně síly, tu Ti vážně přeji, určitě bude vše dobré