Bývalé anorektičky, jak se dnes stavíte ke své postavě?

Ahoj, před 5 ti lety jsem vážila 39 kg 165cm. To mi bylo třináct. Dnes mám 170cm a váha 63kg. Svoje tělo nesnáším. Snažím se hubnout už dva roky. Jedině jak můžu zhubnout je přestat jíst. Ale to mám strach, že bych do toho spadla znova. Je to takovej začarovanej kruh. Snad se mi někdy podaří zdravě zhubnout.

Ahoj
Tak prvně bych ráda napsala, že není úplně šťastné vyjádření "bývalé", protože nevěřím, že se toho jde někdy zbavit.
A odpověď na tvou otázku: Na svou postavu se dívám pořád stejně. Před tím než jsem zhubla jsem si připadala tlustá, s velmi nízkou váhou jsem byla spokojená (až na to omdlévání, srdeční problémy atd. samozřejmně) ale pořád jsem si připadala moc tlustá na to, abych nosila sukně nebo kraťasy (170 cm/42 kg ... takže to asi nebyla pravda). Potom jsem se snažila přibrat a sklouzlo to k chorobnému přejídání a k nadváze a to jsem se styděla vycházet z domu. Nyní se mi podařilo zhubnout, na 56 a ačkoli vím, že je to nejnižší váha, se kterou mé tělo bude správně fungovat, dává mi zabrat nesklouznout zpět.
Jinak závěr: pořád se vidím mnohem tlustší než jsem. V obchodě sahám po větších velikostech "od oka", porovnávám se atd. "V pohodě" jsem byla asi jen rok, když jsem měla vážnější starosti od té doby znova.
Rozhodně se neraduj. To že jsi přibrala neznamená vítězství. Držím ti palce a když budeš chtít, napiš mi do Zpráv a můžeme si vyměnit kontakt a popovídat si

Před dvěma lety jsem měla 30 kilo na 169 cm .. už jsem nedoufala, že přežiju ..
Teď 65 kilo 169 cm a už v tom zase lítám .. snažím se zhubnout.. no nevím jak to dopadne..

To já patřím k těm šťastnějším narazila jsem a poučila se. Je to dost těžké a rozhodně to nejde ze dne na den. Je potřeba kompletně změnit myšlení, srovnat si své životní priority. Být štíhlá a nehladovět není nic nedosažitelného. Zpět už klouzat nehodlám, jsem se sebou spokojená. Mějte hlavně samy sebe rády. V začátku jsou tendence k návratu fakt veliké, takže musí být pevná vůla, pak se to do té hlavy bude vtírat čím dál míň, ale bude, to je jasné. Asi tak po dvou letech jsem mohla říct, že jsem pevná v kramflecích a nehodlám si ničit život takovou vtěrkou jako je anorexie. Přeji vám, abyste to také zvládly a hlavně aby vám byly podporou vaši blízcí, to je opradu moc důležité

Holky,

v první řadě díky za vaše zapojení do diskuze! Budu moc ráda, když si přečtu, jak to máte vy, protože anorexie není žádná sranda. Zatím mám tu prvotní pevnou vůli a věřím, že co bylo bylo a už nebude! A to samé přeji vám... Být spokojené se svou postavou a přitom pořád zdravé a svému tělu neubližovat.
Koukám, že jste byly obě teda pořádné "tyčky", to jste také od okolí musely pořád slýchat, jak hrozně vypadáte, ne? U nás to bylo na denním pořádku, jak říkám, mě zatím neničila ani samotná anorexie, ale reakce lidí, na kterých mi záleží nejvíc... Hrozně mě trápilo, že jim přidělávám starosti a přitom mám být dospělá ženská s dostatkem rozumu i vědomostí, proč se do něčeho podobného nepouštět. A taky mám další (dost pádný) důvod. Nedokážu si představit, že bych si hubnutím měla zničit tělo natolik až bych pak nemohla mít děti. Zrovna nedávno jsem mluvila se slečnou - bulimičkou, která dnes nemůže mít děti a hrozně si to vyčítá. Taky bych si to neodpustila.
Atlanto - chorobné přejídání? Myslím, že jsem se do té fáze dostala zrovna teď. Ještě o půlnoci jsem schopná sníst celou Nutellu a jenom čekám, kdy stoupnu na váhu a zase mě začne štvát. Navíc jsem po chirurgickém zákroku, a tak přijaté kalorie ani nespálím...

Jinak oběma se ráda ozvu. Určitě mě napadne ještě spousta dalších otázek, jak na mě budou přicházet nejrůznější nálady.

Popravdě.. máma si toho nevšimla.. až když jsem šla na preventivku .. Kvůl
i ní jsem vlastně měla/mám anorexii.. tloukla mi do hlavy že jsem tlustá, protože si na mě léčila svoje komplexy.. promiňte, že to tak musím říct ..

Klidně se ozvi ..

Je pravda, že jsem neustále slýchávala věci jako, že vypadám jako z koncentráku. Nejvíce mě ranilo když mě nadávala má sestra, že jsem hnusná anorektička. Na to asi do smrti nezapomenu. Ale se svou postavou sem nebyla spokojená ani když jsem vážila nejmín. Moje vysněná váha je nyní 51 kg.
Moje mamka se o mou váhu začala zajímat taky až mi doktor doporučil nástup do nemocnice a návštěvu psychologa.

Mámy si toho většinou nevšimnou proto, že s tebou žijí a vidí tě každý den, tak jim to nepřijde...

Jinak já vážila na 175 cm 48 kg, ale to nebylo tak strašné, ale ne díky anorexii...

Reaguji na KAtyy:
Ach jo, oni ty lidi vůbec netuší jak to bolí ..
Já slýchávala od mámy hrozný věci .. to snad sem ani nebudu psát..

Korro, kéž by... Nechci se k anorexii vracet, ráda bych se poučila a šla dál. Přiznám se, že v tom nelítám úplně poprvé, ale vždy jsem zabrzdila dřív než jsem stihla zkolabovat a skončit na JIPce. Jinak hodně sportuji, geneticky mám taky docela štěstí, tak doufám, že pokud zase někdy budu hubnout, tak s rozumem.

I když vlastně i tentokrát mi to přišlo pořád v pohodě, vlastně jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou. Po hospitalizaci jsem řekla: "vy naděláte, mám toho poslední dobou moc, tak se holt stalo, no..." zvedla jsem se a ještě ten den jsem si dala poctivé tři hodinky cvičení. Až po pár dnech mi doklaplo, že možná bude něco pravdy na tvrzení všech okolo, a že můj pohled na vlastní tělo už nebude úplně reálný.
Hlavně, že jsem zdravotník, spousta kamarádek anorexii měla a já je z ní tahala. Hlavně, že člověk všechno ví, zná rizika a stejně se sám k něčemu podobnému dopracuje.

CandyD, zrovna nedávno jsem na Tebe narazila a říkala jsem si, jaká jsi kočka! Mamka si opravdu ničeho nevšimla? U nás je to možná jiné tím, že i mamka pracuje ve zdravotnictví, takže když jsem se domů vrátila podstatně hubenější, bylo jí více-méně jasné, o co jde.

Ono dělá divy o pár velikostí víc svetry atd..
Ale dá se říct, že jsem teď docela šťastná.. naši se rozvádí, ty hádky nešly vydržet, konečně budu v klidu Všem přeju ať se vyléčí

Reaguji na KAtyy: Ty urážky a nadávky jsou hrozné. Lidi si neuvědomují, že si to potřebujeme srovnat prve v sobě. Taky jsem to zažila, ze začátku jsme se kvůli tomu hádali, později jsem byla schopná akorát brečet... Myslím, že to bude u všech dost podobné.

Děkuju

Ne, většinou když se pohádáme, kvůli úplný kravině, tak mi řekne že jsem tlustá nevychovaná ... nebudu pokračovat jinak mě ještě zablokujou omlázko

Závidím ti mamku, že má o tebe strach
Jinak, super téma.. potřebovala jsem něco podobnýho Už jsem myslela, že ho založím

Reaguji na CandyD: Mamka je výborná. Mám ji moc ráda, od dětství je jako moje kamarádka, a tak se mnou řešila i váhu spíš klidnější cestou. Stylem, že jsem medik, že snad znám všechna rizika a následky a jestli mám něco podobného zapotřebí. Ale spoustakrát jsme se taky hádaly, samozřejmě, že jí ujely nervy... Ostatní totiž vidí dceru, přítelkyni, kamarádku..., která se utápí v nějaké své představě a způsobuje si tím akorát problémy. A jasný, já ji neposlouchala, nejedla jsem dál. Stačila voda, čaj a rajče nebo ředkvičky.
Jinak jsem moc ráda, že se téma "líbí". Dlouho jsem na internetu hledala - všude holky, co právě nejí, podporují se v hubnutí a nikde ty, co by se z anorexie chtěly dostat nebo už dostaly. Tak mě právě zajímalo, jak to chodí, co mě časem třeba potká. Jestli se člověk opravdu poučí nebo je pořád jednou nohou v pekle.