Bydlení u rodičů po třicítce

Kdysi jsem se ochotně a velmi ráda stěhovala od rodičů a záměrně jsem si hledala práci kousek dál, prostě mě to doma už štvalo. Měla jsem představu, jak budu strašlivě samostatná, žádné zákazy apod. No, vlastně i jo. Jenže rodiče zestárli a ta vzdálenost je nyní přítěží.

zaha
to je to...jak rodiče přestanou moct...co zbude...navíc naši jsou ještě dost mladí, mají kolem padesátky. ale přitom už jsou to v podstatě staříci nad hrobem, otec ani nenasadí dveře, všecko si musím udělat sama. bude to jen horší. bohužel mi není přáno do té fáze šťastné samostatnosti s vlastním životem dojít...

My tedy bydlíme v domě s manžovýma rodičema a neteří s přítelem ( dřív bratr se ženou,ale ty se odstěhovali na hory ).A nemůžu si na nic stěžovat... Máme hafáka, který lítá po celém domě ke každému jak si ho pustí...A někdy i když jsme doma si ho rodiče vezmou k sobě... A když doma nejsme je to výborná výpomoc a není sám...

Každý den, když jdu domů u nich zastavím a chvilku popovídáme co se dělo a tak...Když k nim jdu zaklepu a to samé dělají oni ( i když taťka občas zapomene - smějeme se s manžou, jak bude čučet,až nás někdy načape v choulostivé situaci ).

Bydlím s nima ráda, mám je ráda a nemáme nejmenší problém... Těším se na nepravidelné víkendové obědy, kdy uvaří a sejdeme se, pokecáme.. Nebo já jim zanesu něco nového co jsem ukuchtila...

Prostě v naprostém pořádku...Takže lze i bydlet s rodiči v klidu a souladu...

Myslím, že lidi všeobecně začínají zanedbávat vztahy - rodina. Dřív se bydlelo doromady, vařilo dohromady, odpočívalo dohromady... Manžova mamina to ještě pamatuje, když v baráku bylo 3 ženy a rodiny...Když vypráví - hrozně se mi to líbí...

Neumím si představit, že bych se od své rodiny a manželovi stěhovala a ještě úmyslně... Mám ráda svou velkou rodinu a návštěvy a trávení času s nima - pro mě není nutná povinnost, ale prostě radost... Chci s nima být ...

Jinak souhlasím s tím, že pokud se člověk dostane do tíživé situace - může být na rodičích nějakou dobu závislej, ale pouze přechodnou.. Takové ty nemakačenka, co nedělají a rodiče je živěj atd... Tak to fakt ne... Stejné to bude v padesáti...Ale takovej člověk se myslím pozná - stačí na to velice krátká doba...

Bruce78
tak to máš super. to by byl snad každý rád...ale někdy to prostě fakt nejde, třeba náš děda je fakt s věkem čím dál...no nevím, nezlobte se na mě, ale nedá se to říct jinak, než odpornější. odjakživa muselo být po jeho, nedovolil nic na baráku měnit, když otec třeba vyměnil dveře, tak mu do nich natloukl obrovské hřebíky a něco na to pověsil...a podobně. je to člověk, který uvízl někde ve středověku. navíc jak stárne, tak se ani nemyje, psa nám málem otrávil odporným jídlem, které nechá někde hnít a pak mu ho dává...není to žádný přijemný důchodce, ale koule na noze, zlý člověk. máma se fakt snažila se o něho starat, přece je to její otec, ale on dělá takovou ostudu i po vsi, a je tak nezlvadatelný, že se to nedá, teď je dlouhodobě v nemocnici, a ...je to smutné, ale nechybí nám ani trochu. a máma dodnes lituje, že tehdy zůstala bydlet blízko něj a neodstěhovala se jako její sourozenci někam daleko...

imoen
Já vím, že to nejde vždycky... To je jasný... Ale rodiče si nevybíráme a stejně nám to nedá a kdo má trochu citu, tak i tak se o ně ve stáří postará...

Pevné nervy s dědou - je to dřina...

naprosto souhlasím, mě hodně psychicky pomohlo, když jsem se ve 20 letech odstěhovala pryč. Navíc teď si s rodiči rozumím daleko víc než před tím

Bývalá kolegyně (34let) bydlela stále u rodičů. Musela jim hlásit, proč přišla tak pozdě domů, proč si koupila tak drahý boty, jaktože si kupuje takovýhle trička (ze svého vlastního platu)...

stará babička se starým dědou nechali mého strýce postavit patro na jejich baráku a rozhodně se tam nikdy nehádali, nikdy si nic nevyčítali a teď na jaře, když děda umíral, chvíli doma, a pak v komatu v nemocinici, byl to strýc s tetou a s jejich již dospělými dětmi, kdo se o vše - tedy o to první, když děda umřel postarali a hlavně o starou babičku, a by nebyla sama, a že to nebylo nic lehkého - po té psychické stránce.

nechápu, jak někdo můžete odsuzovat to, že už jako rodina - nová rodina bydlíte u svých nebo partnerovo rodičů - tedy, pokud máte tu možnost oddělit dvě domácnosti

vše je o lidech a o tom, jak se spolu shodnou

sama si nedokážu představit to, že bych nechala své rodiče na sklonku života samotné v celém baráku a žila s pocitem toho, že až někde spadnou, uklouznou, tak tam budou pár dní ležet, než je někdo najde

chápu, že mamánci lezou na nervy, ale oni sami se svými rodiči si tuto cestu života vybralï, tak proč je odsuzovat?
ano, jsou pro život nepoužitelní, ale to je jejich vlastní vůle, jim to tak vyhovuje

To bych také neodsuzovala,někomu to tak vyhovuje,jde o to,jak se k tomu pak postaví,to je to

Mě vadí a hodně,tím stylem,že já bych takového nesnesla,je to jejich život to je fakt,Odsuzuji je,jelikož já kolem vidím takové,co jsou snad na to ještě hrdí a sobecky říkají,a co mě chybí,nic,mama udělá vše,já bych takového z domu hnala bičem

to já taky ne, ale je to těžký, když ho i tak miluje..... chápu, že to není lehký

bych si ho domů ani nepustila přes práh

To já také neJá myslela,kdybych byla někoho takového matka

Také souhlasím s tím, že by více generací nemělo být pod jednou střechou, dokonce asi ani ne v jedné vesnici (větší město je už asi jedno). Moji rodiče pochází oba ze stejné vesnice (1300 obyvatel) a rozhodli se v ní také žít. Stejně jako jejch sourozenci. Takže tu v podstatě až na pár výjimek bydlíme celý "klan". A dobrotu to rozhodně nedělá. Neustálé návštěvy, neustálé problémy, protože jsme si všichni pořád "na očích".

Já jsem na tohle forum dnes přišla cíleně...nejsem sice třicátnice ..mám 25 za rohem...ale žiju s rodiči a můj přítel (27 za cvhilku) taky. Nebydleli jsme spolu, protože to stojí peníze...měsíční nájem je jedna dovolená...loni jsme byli na dovolené 3x a jsem ráda...vím, že to "pak" už tak nebude. Ale dnes nastala situace že mi rodiče naznačili, že bych si měla sbalit kufřík. A to chodím do práce teprve od října.(předtím jsem studovala) ..a to mi hned řekli, že mám dát peníze na stavebko (9 tisíc) a pak hned byli vánoce ...takže jsem velice nic nenašetřila a dnes mi řekli, že oba s přítelem vyděláváme, at jdeme do podnájmu...(na hypotéku nemáme peníze) ...tak nějak se přiznám, že jsem si myslela, že ješte pobudu doma, jednak případně "poslední dovolená" a třeba i něco našetřit....takže ted si hledáme podnájem. Rodiče mě asi už mají plné zuby, nebo chtějí mít svůj klid...takže nemyslím, že všichni rodiče stojí o to mít děcko doma do třiceti...jen to někteří neřeknou

Pouze v nejnutnějším případě- jako finanční důvody, co jste tady už psaly, jinak nedoporučuju, myslím si, že to má hodně negativní vliv na vztahy v rodině. Stěhovala jsem se v 19 30 km daleko a neměnila bych