Bydlení u rodičů po třicítce

No mě je přes třicet a s rodiči bydlím...přispívám na domácnost a mám tu své povinnosti. Možná je to tím, že jsem zatím sama a bez přítele...je pravda, že přes týden mám stejně tolik aktivit, že občas doma jen přespím. Důvod je, že zadlužit se kvůli bytu se mi nechce a na koupi bez dluhu nemám a hlavně mám velmi tolerantní rodiče, kteří se mi do života nijak nemotají. Rodiče jsou část roku na chalupě..takže mám vlastně celé bydlení stejně pro sebe. Nevýhodou je, že se bratr rozvádí a vrátil se načas taky zpět...takže je nás tu teď plno..ale ten plánuje podnájem nebo vlastní byt...

allbarca
To je šílený. Občas nechápu některý holky, já bych takovýho chlapa nechtěla ani za nic..

no mně třicet ještě není, ale nakonec asi stejně zůstanu u rodičů i po třiceti.

nemám přítele, a těch pár let do třicítky asi těžko nějakého objevím, nějak není kde, všude jen ženy. sama bych bydlet nedokázala, zbláznila bych se, špatně to nesu.

v prvním příspěvku se píše, že najít si kamarády na bydlení. všichni mí kamarádi do jednoho mají přítele nebo už rodinu, tudy cesta nevede.

pracovat budu teď doma ve firmě, a bydlet ve městě 25 km daleko a každý den dojíždět domů mi přijde zbytečné.

navíc naši nějak rychle sešli, v zimě nemá kdo odhazovat sníh ani topit, takže už tu zůstanu sama uvázaná do smrti.

bydlím u rodičů naprosto proti své vůli...měla jsem představy, že touto dobou budu s přítelem zařizovat vlastní byt...který mimochodem i mám, ale prázdný....nu co už.

imoen
Tak z toho mě až zamrazilo, ani ne třicet, takže vlastně mladá holka co má všechno před sebou. A už takhle rezignuješ na celý svůj život? Nebo snad nějaká depka?

No možná když je sám, svobodný a rozmazlený mamánek, tak to jo, takové případy znám a ty lidi bych fackovala, horší jak mimina, rozmazlení, ti jsou ale vyloženě líní jít bydlet sami. Ovšem když někdo nemá tyto možnosti, třeba finančí, tak to je něco jiného. Znám jednoho 45letého a to není chlap, ale katastrofa, za každým slovem maminečka, maminka, sám si ani ani zadek neutře, ale rozmazlila si ho sama. Jinak k tomu společnému bydlení, to je děs, když už máte svoji rodinu, dítě, zvíře, manžela a žijete s rodiči, tak jen ve vyjímečných případech se to po letech nezbortí totálně a nenadáváte si neustále. Než se dodělal dům, bydlela jsem s dcerkou a psem a manželem rok u jeho rodičů, a rok u našich rodičů, a už nikdy, nikdy v životě. Radši pod most. Jinak vesměs co se lidi odhodlali jít do bydlení s rodiči nebo přistavit domek na jejich pozemku, tak po čase je to neunosné. První rok, dva třeba super, ale pak tam je dycky boj, je to jejich pozemek, uděláte víckrát co jim nevyhovuje a už je tu spor, nemáte to hlavní slovo že je to vaše, protože to je napůl. Z osobní zkušenosti i zkušenosti známých či kamarádek, opravdu ikdy více, ani kdybych byla v krizy, a to si jinak fakt rozumím i s našima i s tchýní. Ale jak vám do něčeho neustále někdo kafrá a na vše se ptá a furt chodí, věřte že s rodinou je to na facku

allbarca, hm tak to je vidět že láska je slepá, takového bych věru nechtěla ani se zlatým věnem, myslím že by nikdy nestál při svojí přítelkyni, dycky při mamince a to je špatně. Jinak k těm sousedům že jsou lepší než rodiče, no to si po zkušenostech fakt nemyslím, sousedy mám na háku, když jim něco nevyhovuje a přitom se jim nic nedělá, tak si je prostě nevšímám, ovšem s urýpanými, do všeho mluvícími spolunájemníky-rodiči, kteří si vesměs myslí, že oni ví vše nejlíp, to fakt nejde, kor když je furt potkávám a je trapné je prostě přehlížet. Možná bez dětí to jde, ale jakmile přijdou děti, jsem alergická na to, když se je někdo snaží převychovávat, nebo naopak přes nějaký zákaz příliš rozmazlovat. Nemám takový přístup ráda.

anaon
nerezignuju, jsem jen realista ...po předchozích zkušenostech od života naprosto nic dobrého nečekám.
to bydlení s přáteli mě rozesmálo (poněkud trpce) protože: bydlela jsem s kamarádkou...než začala chodit s klukem, který se mi fakt líbil, a se kterým se seznámila jen kvůli tomu, že se mnou bydlela....(to už se mi stalo podruhé) takže jsem se odstěhovala zase domů.
a životní realista jsem po nepřetržitém řetězci celkem zlých věcí, co se mi tak nějak dějí...ale nebudu to více rozvádět, protože to sem nepatří

JessA
bydlení s vlastní rodinou a rodiči je psycho...my máme dědu ne v domě, ale vedle v domě, přes dvůr, a i tak je to psycho...to nikdy.

imoenpřesně, já tam tehdy měla ještě malé dítě a psa, a tea na palici, ted už má zvířat hodně, tak už by mě tam naštěstí nevzali, a dobrovolně nikdy. Upřímně i na návštěvě jsem ráda že jdu dom. Mám velmi živé dítě, takže je vidět jak na ni nemají nervy.

JessA
ještě mě napadlo, že mami pořád vykládá, jak by byla ráda, kdybysme bydleli tady, doma, i brácha se svou rodinou, je tu volný celý byt vedle v domě. a nějak mi nechce věřit, že by ji za chvíli někdo zabil, protože ona má tendenci do všeho strkat nos, klidně by řešila, proč se chodí spát v tolik, a ne dřív nebo později :-E a to dělá každá matka, více či méně, až na drobné výjimky...jinak je fajn, ale bydlet s ní s rodinou, to fakt ne, to je na trestný čin

imoen
no jo, ale nemůžeš přece stavět svůj život na tom jestli máš chlapa nebo ne, proč třeba nezařizuješ ten svůj byt? Jestli v něm teda hodláš bydlet.

lucis
protože jsem psala, že nemůžu bydlet sama. už jsem to zkusila, a dopadlo to práškama na uklidnění, šílím z toho, bohužel. nějaký problém z dětství. a zařizovat byt, ve kterém nikdo nebydlí, je zbytečné.

edit. deptá mě vracet se do prázdného bytu...možná proto. po stavu, kdy jsem večery trávila u přátel, jsem to vzdala.

imoen
prostě nesneseš být sama? pardon to se omlouvám, to je ale zapeklitá situace

lucis
no nějak tak. po večerech brečím do polštáře, padá na mně smutek...po čase navíc ztratím náladu se o byt starat (proč, když tam stejně jsem pořád skoro sama...) i doma, i když tady naši bydlí, ale třeba právě odjedou, mám pořád puštěnou TV, i když na ni nekoukám, a beru si domů psa...asi se nějak hodně trápím, a tohle je výsledek...(teda, je fakt hloupý to někomu říkat )

imoen ale bydlet s ní s rodinou, to fakt ne, to je na trestný čin

, přesně