Bulimie a její následky na zdraví

13 let je dlouhá doba. Tím, že to tajíš, chápu proč, žiješ dvojí život a nemáš žádný opravdový důvěrný vztah - s přítelem, kamarádkou - jsi sama, v izolaci. Já si v té době byla jistá, že kdyby se to o mně někdo dozvěděl, iž nikdy by si se mnou ruce nešpinil. Ale to není pravda, lidi jsou schopní to pochopit, až mně to překvapilo. A bez pomoci a podpory to těžko zvládneš. Přítel sice nic nepoznal, ale asi Váš vztah není v pořádku, a bulímie, jakákoli závislost, vztahy ničí. je to začarovaný kruh. S bulímií se nedá žít normální život, chce se mi taky brečet když si na tu dobu vzpomenu.

Ahoj Evi, já sama jsem si prošla anorexií. Dostala jsem se z ní před půl rokem, ale někdy mám pocit, jakoby se opět chtěla stát mou "společnicí". Mi hodně pomohl přítel, navštěvovala jsem psychologa, docházela na kardiologii, pravidelné odběry krve, ekg.... . Před půl rokem jsem držela v náruči svého čerstvě narozeného brášku a najednou nastal zlom. Prostě jsem si řekla DOST. Bez podpory ostatních to opravdu nejde, věř, že na to nebudeš nikdy sama, ale hlavně musíš ty chtít s tím něco udělat. Navštiv psychologa a vydrž. Vím, jak moc je to těžké. Každý den tě to ovládá, ale věřím, že když zatneš zuby, dokážeš to. Přeji ti hodně sil na ten boj. Bulimie i anorexie jsou vážné nemoci přinášející velké zdravotní potíže. Drž se, odměnou ti bude normální život. Pa

Evičko, obrať se na odborníky, docházej třeba ambulantně, protože důležitý je necítit s e svázaná. Vyzkoušej hypnozu. 6 let jsem ztratila nekonečným hlídáním toho co jsem snědla, až jsem se dostala do pekelnýho sedmiletýho kolotoče zvracení a přejídání. Když se ohlídnu zpátky, měla jsem štěstí víc než rozumu.Nemohla jsem se dlouho najít, zařadit, na okolí jsem ale vždycky působila jako sebevědomá, cílevědomá holka. Bulimie byla jako stín. Zničená kůže, slízaly mi nehty, kožní vyrážky, příšerný stavy bezmoci, bušení srdce, omdlívání na veřejnosti, neschopnost soustředit se, deprese, zničený zuby, popálený jícen a vředy, dneska nemůžu sníst nic mastného, jinak mám děsný bolesti. Prořídly mi kosti tak, jako 60.leté ženě, přestala jsem menstruovat. Nejbližší to samozřejmě viděli, jen se báli něco říct, nevěděli jak pomoc. Teoreticky jsem byla odborník na zdravou výživu Dostala jsem se z toho sama, díky touze po miminku a hlavně po změně, absolutně chápu tvoje pocity a bezmoc, tolikrát jsem zkoušela s tím přestat a tolikrát začínala znova. Teď žiju nádhernej život, místo záchvatů přejídaní chodím s manželem a dětma do kina, zoo, jezdíme po světě a na normální dovolené, kde se normálně stravuju, prostě ŽIJU a nejsem vězněm vlastních myšlenek. Je to staršně těžký, zvlášť po takové době kterou uvádíš, ale musíš opravdu chtít a nepropadat se zpátky. Já vím všechny ti tu radíme, ale taky jsme tím prošly, nedej se, bojuj, strašně moc ti držím palce, chce to obrátit život naruby a začít úplně z jiného konce, neseparovat se, neodmítat pomoc. Moc na tebe myslím. Upřímně, ještě teď si vzpomínám na účty za vodu, když jsem si ji pouštěla hodiny v koupelně při zvracení aby mě nikdo neslyšel...

Eva777
Už první krok byl ten,že ses tu svěřila a chceš s tím něco dělat.Ikdyž vůle je sice malá,ale hlavně CHCEŠ s tím konečně něco dělat.Většinou holky,které trpí anorexií nebo bulimií,tak nechcou o pomoci nebo o uzdravení ani slyšet a nedokážou si představit,že by zase normálně jedly nebo měly normální stravovací režim.
Myslím,že ale pro tebe by bylo lepší,jak už tady bylo řečeno,vyhledat odbornou pomoc.Začátky budou těžké a je potřeba opravdu pomoc druhých.
Každopádně přeji hodně štěstí a Ať si co nejdříve zdráva.

Tak jsem to opět nevydržela a při večeři se přejedla a vyzvracela. Nejdřív to vypadalo, že to bude dobré, ale stísněná atmosféra u stolu-máme s přítelem krizi-mě zas donutila to nevydržet. Raději se přiznávám...Bych si připadala, jak slaboch, když mě tak podporujete.

Jen by mě zajímalo, jestli za tu krizi může i můj stav díky bulimii...nebo prostě to, že nám to nefunguje...
Zítra zase od začátku...Musím najít nějakého lékaře...

Ahoj Evo, jsem na tom podobně, bulímií trpím 13 let, je mi přes 30. Nikdo o mém problému neví. Mam špatný zuby, stejně jako všichni v rodině a občas mam nízký tlak, ale jinak mě nic netrápí. Těhotenství i porod jsem měla bez problémů. Taky mě napadá, kdy se asi objeví zásadnější problém. Nejsem ovšem hubená, myslím, že tělu rychleji ubližuje anorexie. Rozepsala bych se víc, ale teď bohužel nemam čas. Tvoje problémy s přítelem nemusí s bulímií souviset. A nevyčítej si uklouznutí, spíš se snaž záchvaty co nejvíc omezit, já to tak dělám, oddaluju je co to jde. Čím míň, tím líp.

Eva777

Zkus začít chodit na aerobic, nebo spinning, do posilovny atd, prostě sportuj a věnuj se tomu na plno ..aspon když se najíš, nebudeš myslet na to, že to "musí jít hned ven" ..raději si pořádně zasportuj, zapot se a spal to...... (ale nesmíš to zase přehánět že nebudeš jíst a jen sportovat...to by zase zavánělo anorexii..) zkus si nechat sestavit zdravý jídelníček ke cvičení ....jedna holka tím taky trpěla a právě sportem si pomohla... ale každý je jiný...

Eva777
Nedá mi to a musím přispět.. Já osobně s touto nemocí sice zkušenost nemám, ale moje sestra si z anorexie vypěstovala bulimii.. Léčila se za odborné pomoci, naši chtěli, ona sama by to asi nikdy takto neřešila. Ono mít nad třicet kilo a přes 174 cm, to už šlo o život. Bohužel si toho dříve nevšimli. Každopádně to není žádná legrace, Evičko. Už to, že si sem napsala je krok kupředu, teď jen navštívit toho správného odborníka a hlavně mít vůli a chuť se současnou situací něco dělat. Vím, že je to hrozně těžké, málo slečen s touhle nemocí to zvládne, ale věřím, že to je právě Tvůj případ (ten s dobrým koncem). Držím moc pěsti ať se Ti to povede.

Marissa1985 - hypnoza - 544 232 416 Centrum duševního zdraví Brno Vinohrady. Bohužel nemohu ti odepsat, není kam

Tak se rozpisuji i já.Můj problém s bulimií začal,když mi bylo 16 let.Bylo to moje nejhorší období.zvracení každ den.Výčitky,nulové sebevědomí,deprese.Zkoušela jsem se s tím sama poprat.Zvracela jsem tak jednou do týdne.Po porodu ve svých 26 letech jsem si říkala,že už nikdy.Ale nastaly nějaké narozeniny,svátky a už tady ta bestie zase byla.
Bulimii mám už 17 let.Snažím se s tím sama zkoncovat.Cvičím,neřeším svojí postavu,protože ta je podle mě ted super.Byla jsem tehdy strašně hloupá.Svěřila jsem se i manželovi.To mi trochu pomohlo.
Snad vyhraju,moc se za za to stydím,nikdo to neví jen můj manžel.
Je nás tady dost.Jsem ráda,že jsem se mohla sem také svěřit.

Holky já trpěla bulimií od sedmácti, ocitla jsem se na dně, kdy jsem zvracela i desekrát za den, totálně vyčerpaná, v šílené depresy, k tomu problémy s drogama, nejdřív šňupat, pak přišly na řadu jehly .... Najednou už nebylo kam jít, níž už to nešlo, sebrala jsem poslední sílu vyhledala psychiatričku, ta mi moc pomohla, je to běh na dlouhou trať, ale jde vyhrát, já ve svých 27 letech můžu už rok říct, že jsem z bulimie a ostatního svinstva venku. Bylo to strašně těžké, tisíckrát jsem začínala, slibovala, že teď už to zvládnu a tisíckrát jsem padla zpátky na hubu, vydržela jsem nezvracet týden, ale 14 dní potom jsem prozvracela, v těch chvílích člověk propadá strašné bezmoci a beznaděje. Ale chce to vytrvat, zkoušek a zkoušet, najít si dobrého psychologa, chodit na terapie, dobré jsou i knihy s tématikou poruch příjmu potravy - Jak bojovat s bulimií atd. a hlavně to nejdůležitější je chtít se vyléčit a vážit si sama sebe !

Ano je to přesně tak,člověk si musí vážit sám sebe.Všechny jsme krásné.Držím palce všem ,kdo s touto nemocí chce něco dělat,já po těch 17 letech jsem si sama přiznala,že jsem člověk jedinečný,krásný.
mějte se

Toto téma se dnes rozebírá i na rodine.cz, i třeba z úhlu postoje matky k proporcím dcery.

Ahojky ve spolek, tak se mi nějak nedaří...vždy začnu...jím normálně a buď se přejím a je mi těžko nebo po normálním jídle příjde chuť na sladké a to už nezvládnu no...nebo stres...to je spolehlivý zabiják mé snahy...Nechala jsem si udělat krevní testy, tak uvidíme jaké budou výsledky...Jestli to pozná lékař nebo nepozná, že mi něco chybí? No dnes se držím, ikdyž je mi zase těžko..Jsem zvědavá...každopádně jdu do toho z vervou zase dnes...a třeba se už zadaří...

Na rodinu.cz se podívám...Děkuju za tip a za podporu všem. Jinak Velikonoce před náma Nesnáším tyhle svátky...Ještěže už alespoň svítí sluníčko...

Zvítězila jsem nad ní před 15 lety a následky...? I po 15 letech pleť v příšerném stavu a žaludek neschopný udržet větší dávku jídla. Zuby to naštěstí neodnesly, moje období nemoci trvalo "pouhé" 3 roky. Myslím, že vyléčená úplně nejsem. Když jsme třeba u rodičů a já se tam pod jejich nátlakem přejím, pak to doma musí všechno ven . Je to něco jako vyléčený alkoholismus. Člověk si musí do konce života dávat pozor aby do toho nevlítnul znova