Bulimie a její následky na zdraví

Lacka101
Tak to je super,a neboj kila shodíš.Jen vydržet a užívat si jídlo.Je dobře,že si se se svým problémem svěřila,to už je velký pokrok.Držím ti palečky.Já bojovala 16 let.

Pro Lacka101,poslala jsem ti zprávu s prima odkazem.Jak se dá i jinak hubnout.Měj se

Ahoj,já mám bulimii od svých 17 let,teď je mi 20.Jsou to 3 roky a já už trpím šílenými křečmi v žaludku,žloutnou mi zuby,psychika šla dolů o 100%...když tu čtu,že tím trpíte i více než 10 let,úplně se děsím,že se toho jen tak nezbavím.Jsem zoufalá,místo toho abych čas trávila příjemnými činnostmi napřiklad s kamarády,tak jím a zvracím.Snad se s tím ale jednou poperu,nehodlám to vzdát!!
I vám,co s tím stále bojujete,přeju hodně sil.

Reaguji na Andul: Ahoj, začni bojovat hned. Nechtěj zažít to peklo kterým jsme si prošly mi....tolik zoufalství a hnusu , je mi samotné ze sebe zle. A nechápu, že jsem si nikdy před tím nepřipustila že jsem nemocná. Já teď už mám za sebou návštěvu obvodní lékařky, která mě podržela, psychiatra který mu jako první vysvětlil, že nejsem slaboch, ale nemocný člověk a pracuji na sobě.) Čtu brožurky, beru léky a dále mám navštívit psychologa. Jsem nadšená, najednou se nestidím o tom mluvit a všichni mi moc pomáhají. Takhle skvěle jsem se už dlouho necítila. Přestaň se trápit a jdi taky do toho, budu ti držet palce!!

Reaguji na Lacka101: Ahoj,to jsem moc ráda že bojuješ a máš takovou oporu...no já už zkoušela psychologů,i psychiatra,ale nejsem schopná s těmi lidmi mluvit a pokaždé to raději ukončím.Stydím se za to ale u psychologa se bohužel necítím vůbec dobře.Vždycky se těším až to budu mít za sebou...Říkám si,že to třeba jednou zvládnu sama,věřím tomu i když je to možná naivní představa.

Moje sousedka se takhle točí už spoustu let mezi anorexií a bulimíí. Když byla ještě zdravá, zajímalo se o ní spousta kluků, ale po zhubnutí už to prostě nebyla ta hezká zdravá holka plná života. Vlasy jí hodně prořídly, má je suché, z úst jí občas prostě smrdí, zuby má zažloutlé a nehezké a s manželem se pokouší už asi 6-7 let o dítě a nemůže otěhotnět. Nejspíš ani nikdy neotěhotní. O její psychice nemluvím. Všichni jsou pro ni krásní a ona jediná je ošklivá...škoda že jí to nikdo nemůžeme vysvětlit

Reaguji na Andul: To chce čas. To jak jsem se cítila trapně při tom když jsem tohle poprvé přiznávala nahlas ani nejde popsat. Já měm asi štěstí na rodinu a psychiatra. všichni se chovali úžasně, řekli mi, že je to nemoc jako každá jiná a v léčbě mě budou podporovat. No a největší oporou je samozřejmě manžel

Andul ,držím ti palce ať s tou mrchou zkončíš. Ve 20 jsem byla stejná jako ty. Teď když jsem o 15 let starší, si uvědomuji,že jsem byla opravdu štíhlá a krásná amě to furt tehdy nestačilo.Jenomže to ti začne v hlavě vrtat takový čertík a jdeš na záchod.Pak následují výčitky ,je ti ze sebe zle atd. Já už 3 rokyjsem v pohodě. Snažím se trochu udržovat cvičením a dělenou stravou.Při dělené stravě můžeš jíst kdykoliv, v jakémkoliv množství,ale nesmíš míchat rostlinou a živočišnou stravu. Je to dělená strava podle Lenky Kořínkové.Zkus si koupit její knížky a uvidíš,že nejsi sama. A důležité je si PAMATOVAT:JÍME PRO TO ,ABYCHOM ŽILY -NEŽIMEJE PRO JÍDLO
Držím tobe ě a všem ostatním palce.

Ahoj,
nedalo mi to a musím sem napsat také.. Je mi 19 let a přes 3 roky trpím bulimií. Začalo to tím že se se mnou rozešel kluk a já to dala za vinu své postavě.. Kamarádky si toho začali všímat až když jsem vážila 48 kg (měřím 175). Chodila jsem i k psychologovi ale bylo to houby platné a hlavně drahé, jen mi nakonec pověděl že nemám jen bulimii ale i anorexii, což jsem netušila.. Vůbec jsem nejedla a co jsem snědla šlo ven..
Momentálně mám hodného přítele, bulimie je utlumenější ale pořád je se mnou, zajímalo by mě jestli se z toho vůbec někdy dostanu.. Strašně bych si jednou přála mít miminko, ale kdo ví jestli ho někdy kvůli téhle nemoci budu schopná mít!

Holky, to co tady popisujete nepochopí nikdo,kdo to nazažil na vlastní kůži. Boj s každou závislostí je dřina, ale bulimie ohrožuje zdraví a život víc než třeba kouření nebo prášky na spaní. Mojí kamarádce málem umřela dcera a nepomohli jí ani psychiatři, kterých vystřídala několik. Zkoušela i léčitele, všechno možné....jenže psychika je hrozně složitá věc. Nakonec kamarádka sehnala nějaké terapie hypnózou a všechno je na dobré cestě. Chce to ale vytrvat a nevzdávat to. Dcera chodí na terapii 2x týdně, dostala se až někam do zážitků z dětství, na které si nemohla pamatovat, ale byly příčinou.

Holky držte se se, je to běh na dlouhou trať. já budu mít za chvíli už rok léčby, beru léky, chodím na terapie, všichni mě neskutečně podporují a stejně mám pocit, že ji mám neustále za zády. Je to jako stín, pořád na ní myslím a neustále mě pokouší. To jídlo je prostě všude, někdy mám strach zapnout si i televizi, abych po reklamě na nějakou dobrotu nechytla záchvat...nebo stačí aby se na mě někdo blbě podíval a okamžitě chytnu depky ,zahrabu se do sebe a jsem zpátky tam kde jsem byla. Psycholožka se neustále snaží podporovat mé sebevědomí,ale v tom to není...mám krásné děti, milujíciho manžela, jsem hezká a i po dětech je o mě zájem, prostě dokonalý život! A člověk o sobě i tak neustále pochybuje...Držím vám všem palce, holky musíme bojovat!

Ahoj, bulimii vyléčit lze a já jsem toho důkazem . Osm let mého mládí zničila, bylo peklo, zvracení xkrát denně, každý den. Ke konci už to bylo neúnosné, snad ani minutu denně jsem nemyslela na nic než jídlo, byla jsem oteklá, oplácaná, strašně mě to zvracení nadýmalo, vůbec se mi nechtělo mezi lidi, žít. Bylo to tak strašné, že jsem prostě řekla dost!! tenkrát jsem se přestěhovala zpátky domů ze zahraničí, začala studovat VŠ. Největší paradoxem bylo, že jsem pravidelnou stravou zhubla na 52 kg, které mám dodnes, po dvou dětech. Po čtyřech letech, kdy jsem se rozhodla skoncovat s bulimii, se jídlo stalo normální součástí života, nemyslím na něho, dám si, co chci, čokoládu, buchty, cokoliv, ráda vařím... To období bylo tak odporné, hnusné, nenáviděnihodné, nikdy už se k němu nevrátím, nemám důvod. Jsem štíhlá, cítím se skvěle, žiju a užívám si to!
Nevím, jak jsem to zvládla, ale zvládla jsem to, sama. Já, do té doby slaboch, který v konečné fáži nevydržel bez zvracení jediný den, jedinou volnou chvíli. Zvládnete to i vy, musíte, takový život se žít nedá!

Ahoj, moje přátelkyně (1 se mi včera svěřila, že se už od osmé třídy (tedy necelých 6 let) na večer přejídá a pak se jde vyzvracet, aby ten pocit odstranila. Říká, že se jí po tom vždycky hrozně uleví a je jí dobře. Jsem druhý člověk, kterému se kdy vůbec svěřila a chtěl bych jí nějak pomoct. Ona už to něchce dělat ale prý to stejně skoro vždy udělá. Zvrací teď už každá den.. někdy prý i vícekrát. Říká, že už jí to připadá normální i když ví že to úplně normální není. Začíná se bát zdravotních následků. Zatím je to prý jen malé poškození zůbů (občas malé černé dírky(tečky) na zubech). Bydlíme blízko Plzně. Prosím vás o radu jak se mám zachovat já, ale i přítelkyně a popř.: doporučení na nějakého lékaře v Plzni pokud možno . Děkuju za váš čas a za radu

Reaguji na stanley: Ahojky, dá se to určitě zvládnout já teda nejsem bohužel zastánkyně doktorů, podle mě se z toho každý musí vyhrabat sám.. Tvoje přítelkyně si to musí sama srovnat v hlavě. Já z toho teda nejsem uplně venku, ale jednou nohou jsem venku určitě
V Plzni jsem chodila do Anabellu k doktoru Krsovi. Bylo to ale dost drahé, proplácely to všechny pojišťovny mimo VZP. Držím palce

Ahojky,mám bulimii již 12 let.Chvili se to střídalo s anorexií.Jsem ve fázi,že s tím vážně něco chci dělat.Dříve to o mě věděli rodiče,byla jsem párkrát u psychologa,ale úplně zbytečně.Dělam před sebou samou,že tu nemoc nemam,že se mě to netýká.Rodina si myslí už jsem léta v pořádku....Dávala jsem si hodně pozor,abych neměla žádné následky.Bohužel se mi začínají odhalovat krčky a hlavně mám najednou špatnou plet.Nechci si úplně zničit zdraví a život.Mám dítě,tak už neřeším,že musím alespoň hodně pít,jíst mléč.výrobky,oves.vločky atd.a kvůli zhoršení jak psychického ,tak i fyzického stavu s tím musím začít něco dělat.Pokusím si o tom promluvit s manželem,držte mi palce,at se k tomu přemluvim.Vím jistě,že to bude krok k lepšímu a možná i vyléčení se z té hrůzy.