Bulimie a její následky na zdraví

Ahoj Eva777 já jsem loni poznala jednu prima holku. Má stejný problém jako ty - bulimie a i anorexie. Trápí jí to asi 6 let a já se jen divím, že ty máš problém jen se zuby. Ona má s pletí, zuby, protrhl se jí jednou žaludek, jednou zástava srdce (lékař řekl že po druhé už to asi nepřežije), pokus o sebevraždu a začíná mít problémy i s normálním myšlením. Za poslední půl rok se to o něco zlepšilo. Nejhorší je, že ona nemá nikoho kolem sebe, kdo by ji pomohl, podpořil atd. Tím co děláš, dáváš v sazku to nejcennější co máš a to je tvůj život.

To je hrůza...Musím s tím už něco udělat...Je fakt, že občas mi srdce tluče pěkně nepravidelně. Také občas v noci...to je hrůza..Žaludek už je po těch letech asi elastickej ažaž...To je hrůza, co se do něj vejde...Občas se mi když mám "záchava" ruce klepou jak fetákovi...Měla jsem krátké období, kdy to bylo lepší ale nevydrželo to nikdy dlouho...Prakticky 13 let každý den zvracím....a říkám si, že to nemůže dobře dopadnout. Mi to už příjde "normální", ale přitom vím, že to normální prostě není..

Ta holka to řekla jen tobě nebo se už zkoušela léčit?

Když si vzpomínám, tak jsem asi dvakrát omdlela...To mi bylo asi 17 let...Krom toho na mě občas jdou "mrákoty", ale to už poznám...A prostě si sednu a je to dobrý.
Nejhorší je, že ačkoliv tento problém je známí, tak ani nevím, kam bych se měla obrátit...

Holčičko, je mi moc líto, že tak trpíš, dokážu si představit jak, střídala jsem bulímii s anorexií 15 let. Devastace tělesná, zuby jsou v p..., negativní vliv na psychiku a vztahy s okolím, i o sebevraždu jsem se pokoušela. Nikdy se mi nepodařilo s tím skončit z vlastní vůle. Pomohlo těhotenství... syn bude mít tři roky a na přejídání a zvracení si ani nevzpomenu. Pleť a vlasy se daly do kupy, zuby mám hrozné, na předních mám můstek, zbytek nechám tak dokud nebudu mít desetitisíce na opravu. Dítě - to byla jediná dosti silná motivace, a v těhotenství to provozovat nešlo. Když se podívám zpátky, je to jako pohled do pekla - sama s tím hnusem... Byla jsi u psychiatra, jsi z Prahy? Zkus se dostat k doktoru Krchovi, je dost dobrý, poradí Ti, ale ty sama to budeš muset dokázat.

ahoj tedka sem o tom psala diplomu.snad pomůže

http://www.idealni.cz/kontakt_list.asp

Na to jsou různý centra, záleží na tom odkud jsi. Ale určitě vyhledej odbornou pomoc, sama to nezvládneš. Zkus si na internetu najít nějaké středisko, nebo navštiv nejblišího psychologa a on ti něco doporučí.

Děkuju mockrát!
Těhotenství by byla určitě silná motivace, ale momentálně mám ve vztahu spíš krizi. Chci dát vše dopořádku, ale to jsem chtěla už mockrát. Nejhorší je, že bulimie člověku bere čas a energii, aby se věnoval užitečným věcem. Místo toho každý den x hodin jíte a zvracíte.. Občas si říkám, kde bych byla, kdybych se jí vyhla...Ale je mi 26 let, tak snad to ještě dokážu. Nerada bych sebou sekla někde na ulici a už se neprobrala. Z Prahy nejsem, ale klidně bych i dojížděla. Myslím ale, že je problém se dostat k dobrýmu koktorovi. Zvláště když je tolik holčin, které mají stejný problém.
No zkusím s tím skoncovat, snad se to podaří.
Moc děkuju za podporu.

http://www.anabell.cz/

Držim palce,je to težký,aby se z toho člověk dostal, musí hlavně chtít

doufám že to tedka nevyzní blbě:
škoda že jsem te nepoznala dřív uřčite by se mi neco hodilo do diplomky... chtela sem tam dát nejaké fotky ,ale vyložene sem se s nikým nesetkala kdoby je poskytl a z netu to nejde

Eva777
kamarádka mi to řekla, ale všimla jsem si toho trochu sama, moc nejedla. S omdléváním měla také problémy, loňské léto minim.jednou týdně. Je to začarovaný kruh. Zkus kontaktovat centrum anabell viz.příspěvek od andreievna ta moje kámoška tam chodila a ještě teď jí píše doktorka maily jak se má, zda má stále problémy, sestavuje jí jídelníček atd.
Je to běh na dlouhou trať ale jak píše andreievna, ona to se z toho dostala a dnes na to ani nepomyslí. Evičko držím palce a doufám a věřím v to, že vyhraješ!

Jo já teď píšu diplomku, ale na jiné téma...Na tohle by se mi psala mnohem líp. Já to zvládnu. Musím. Takhle žít dál nejde. Ale po 13 letech bude těžké žít jinak. Už ani "nevím" co je normální...

Eva777
Ahoj, taky jsems i tím prošla. Spadla jsem do toho díky blbcovi se kterým jsem tenkrát chodila, a který se ke mně nechoval zrovna nejlíp. Řešila jsem tak tím své problémy, nebo spíš ani ne řešila, jako spíš snažila přehlučet to čím jsem se zrovna v té době trápila. Měla jsem nízké sebevědomí, cokoliv se mi nepodařilo, tak jsem to přehlučela tím, že jsem zvracela. Pak už to byl takový kolotoč, ze kterého jsem si sama nemohla pomoct. Každé ráno jsem se modlila a říkala si: dneska už ne, dneska už to neudělám. Ale nešlo to skončit. Myšlenky na sebevraždu už pak byly častější. Jednou to tak nějak prasklo a moje spolubydlící mě vzali do jednoho centra. To byl takový ten první zlom. Sice mi tam moc nepomohli prtž doktorka byla k ničemu. Nějak jsem se z toho dostala sama. Ale myslím si, že se bulimie nedá zbavit už úplně do konce života. Myslím si, že jakmile tu jednou byla, tak psychika člověka se dá lehce zlomit a objeví se zas. Já ťeď už dlouho vedu šťastný a spokojený život, jsem vyrovnaná sama se sebou. K zvracení se obrátím jen tehdy když se na nějaké oslavě nebo tak hodně přejím (nesnesu ten pocit). Ale myslím si, že když bych se psychicky dostala na takové dno jako tenkrát, že je docela možné že s bulimií začnu znova. Myslím, že člověk už nad tím bude přemýšlet pořád, jestli se ty stavy někdy vrátí nebo ne.
Přeju hodně štěstí všem, kteří s tímto bojují.

U mě se vždy dostaví úzkost a tu odplavím tím, že se přejím a vyzvracím...Je to závislost jak každá jiná. Nechápu, že přítel se kterým 6 let žiju nic nepoznal. Nebo někdy mám takovou chut na něco sladkého...čokoládu nebo koláč...Prostě si potřebuju šlehnout.
Někde jsem četla, co vyvolává bulimii...nízké sebevědomí, rozvod rodičů, zneužívání...Všechno z tohoto mám za sebou.
Myšlenky na sebevraždu jsem nikdy neměla, zato ten pocit, že jsi na dně ano...Teď jsem ve fázi, že s ní prostě žiju...problematicky, ale žiju...Na dno nepadám...Nad špatnýma myšlenkama mávnu rukou a jdu dál. Prostě problémy přecházím. Navíc to, že by se o mém problému někdo dozvěděl, to je pro mě nepředstavitelná potupa...Přitom vím, že to není potupa, ale pro mě by to bylo příšerné..Další problém je, že tím, jak to tolik let zakrývám, tak ten pocit, že mám to tajemství mi snižuje mé sebevědomí. Lidi okolo mě si asi myslí, že jsem sebevědomá ažaž...uvnitř jsem ale malá holka, která se bojí jakéhokoliv neúspěchu v životě. Hraju neustále nějakou hru před okolím i sama před sebou. Ani nejlepší kamarádka neví, že mám bulimii, ačkoliv jinak o mě ví úplně vše...
Se tady takhle zpovídám, protože nemám komu to říct a protože chci z toho ven...Teď se mi chce brečet...