"Příliš milující" partnerka

a proč nejsi šťastná? neni to tvůj pocit, se kterým on nemá mnoho společnýho? pokud nejsi šťastná sama za sebe, nikdo jinej tebe šťastnou do konce života neudělá... nejdřív musíš bejt šťastná sama za sebe, ne kvůli někomu jinýmu...

jestli nemá potřebu něco měnit, tak proč by to měl dělat? když dostává všechno co chce, co mu stačí, tak proč by to měl dělat? když ho budeš nutit, aby ti každej tejden koupil kytku, tak ti jí začne sice kupovat, ale bude to dělat protože musí, nebude tim dávat najevo to, co bys chtěla, aby tou kytkou najevo dával... co dělá tak hroznýho, že jsi z toho nešťastná?

no a o tom to je... problém je, že ty chceš nezávisle na tom, jestli chce i on v tu chvíli... vztah je o dvou lidech, ne o tom, že jeden něco chce a ten druhej mu to "musí" dát přesně tak, jak ten první chce...

Jsem šťastná, ale nevím, jestli s ním. Na všech ostatních frontách mám klid Práce, přátelé, rodina – velká spokojenost. Jinak jsem spokojená a optimistická holka, ale mám přítele, kterej mě nedělá spokojenou, ale pochybující, jestli by mi nebylo líp bez něj. Neviním ho za to, že nejsem šťastná, ale momentálně on je tím důvodem, že nešťastná jsem, bohužel. Zažívám to poprvé, že nevím, jestli zůstat nebo odejít. Asi miluji příliš.

Ne, ne, nenutím ho k ničemu. Říká, že chce, abych byla spokojená a mě se např. hrozně líbí, když mě vezme za ruku, tak to dělá a rád, protože vidí, jakou mi to dělá radost. Vím, že on má rád např. když mu udělám snídani a já to taky dělám ráda, protože mě těší mu dělat radost... To není o nucení, to je o radostech a o tom, udělat něco pro toho druhý ne, že musíš, ale že tě to těší, ne? Hrozný je, že on sám od sebe nedělá nic, jakoby se nesnaží, neprojevuje pozornost, zájem, že jsem nejlepší a nepostradatelná, neodolatelná...

Na tom se shodneme. Co když ale jeden má pocit, že ten druhej nechce pro ten vztah dělat nic? Mám asi velká očekávání. Zdá se mi, že my oba zkoušíme, co já vydržím. Vztah je o kompromisech a o vyladění se a zatímco já mám pocit, že dělám maximum, mám pocit, že on jak je spokojenej, tak vlastně ani pro to nic dělat nechce, protože takhle mu to vyhovuje – já se snažím a on ne.

čim konkrétně on v tobě vzbuzuje pocit, že jsi nešťastná? co je konkrétně ten důvod?

a nebo očekáváš a vyžaduješ příliš?

a dělá to proto, že on chce, nebo proto, že ví, že ti to dělá radost?

to, že nás někdo nemiluje tak, jak bychom si přáli, ještě neznamená, že nás nemiluje nejvíc jak umí... třeba ti to dává najevo svym způsobem a ty to nevidíš... nebo chceš, aby ti to dával najevi víc, než on chce...

už jsem o tom psal - dělat věci proto, že já chci, ne proto, že to někomu udělá radost... když mu uděláš ráno snídani jenom proto, že tě to baví, tak nebudeš mít potřebu "dostat za to něco na oplátku"... dělej věci proto, že chceš ty, a ne proto, že víš, že to někomu udělá radost... a když chceš dělat někomu radost, tak to dělej proto, že chceš, a ne proto, že očekáváš něco za odměnu...

Reaguji na jirik: Díky za pohled muže, Jiriku, viz. soukromá zpráva, abych tu nespamovala. Zkráceně: Asi jsem z minulejch vztahů vybátá, že jsem dávala víc, než jsem dostávala.. A tak si to teď tak nějak podvědomě víc hlídám, co dostávám... A opravdu bychom měli dělat jen to, co chceme a nic neočekávat. Ale jednoduchý to teda není

Reaguji na Dorra:
máš tam odpověď
skoro všichni se bojíme, protože si s sebou táhneme svoje zkušenosti z minulosti... málokdo umí dodržovat "miluj tak, jako by tě nikdo nikdy nezranil"... jenže tohle je minulost a nikde neni napsáno, že když se to stalo jednou s jednim člověkem, že se to musí stát podruhý s jinym člověkem (pokud v tom nejsou jiný věci typu karma)... získalas zkušenost, že neni dobrý dávat ZE SEBE víc, než dostáváš... tuhle zkušenost můžeš vyhodnotit tak, že budeš hlídat, jestli i partner dává stejně jako ty, a nebo tu zkušenost můžeš vyhodnotit jako že v první řadě budeš dávat SAMA SOBĚ a budeš dělat věci protože chceš, a pak přestaneš mít potřebu hodnotit, co ti dává ten druhej... když budeš mít pocit, že ti ten vztah nevyhovuje, snadno ho ukončíš a nebudeš počítat "tohle všechno jsem ti obětovala", protože jsi nic neobětovala, všechno jsi dělala protože jsi chtěla a budeš vděčná za to hezký, co se mezi váma odehrálo a v klidu se otevřeš novýmu vztahu

já neřikal, že to je jednoduchý pro většinu z nás je to hodně těžký z různejch důvodů... ono práce se svym myšlením patří mezi ty nejtěžší

Já když se zamiluju tak jdu do vztahu na 100%, v posledním vztahu jsem taky byla příliš milující partnerka, dávala jsem lásku hodně najevo, dělala pro něj první a poslední, byla moc hodná,přizpůsobovala jsem se, byla jsem moc dostupná a hrozně mě měl jistou, neměl pocit že má o co bojovat a snažit se...Prostě tím že jsem tak milovala a byla jsem jistá, tak tím se ten vztah zkazil a tím mě on nemiloval...kdybych byla jiná, chovala se jinak ,nebyla tak jistá,přizpůsobivá,hodná,obětavá tak to možná dopadlo jinak ale timhle si neměl čeho vážit a neměl důvod se do mě zamilovat i když v začátku byl ze mě uplně paf, zakoukanej jak blázen...Jedno mi to dalo, že do příštího vztahu už tyhle věci nebudu dělat, ponaučilo mě to, prostě být nedostupná, nemít vždy čas..ale zas to prostě nebudu já, nebudu uplně přirozená a to se mi nelíbí ale zas nechci dopadnout stejně, že když dám najevo lásku, že jí zpět nedostanu....Snažit se jí dát najevo raději méně a nebejt tu vždy pro toho chlapa aby si nebyl mnou tak jistej....Je to těžký, člověk je hodnej a dává druhému najevo lásku jak nejvíc může a pak (je to ironický) zjistí že to je vlastně špatně.tak si člověk řiká tak co mám sakra dělat, bejt ta špatná aby mě člověkmiloval...je to hrozně těžký jak se chovat a na každého platí něco jiného, bohužel dopředu nevíme co na koho platí

to si nemyslim...

fakt si myslíš, že se muži zamilují jen do ženy, která je nedostupná?

a tohle myslíš že pomůže? možná z tebe bude ten dotyčnej blázen, jak s nim pěkně "zametáš", ale jestli se do tebe zamiluje a budete mít vztah jakej si přeješ, no nevim...

tak to nedělej, když se ti to nelíbí... buď sama sebou a nehraj si na něco, co nejsi... podle mě jsou takovýhle hry akorát na škodu...

tak tu lásku dávej najevo protože ty to chceš dávat najevo, a ne proto, že tim chceš něco získat, nebo si něco ověřit...

a podle čeho usuzuješ, že to bylo špatně? že spolu nejste? a co když spolu nemáte bejt, abys mohla potkat toho pravýho? jediný, co je špatně, je očekávat, že existuje nějaká univerzální poučka, díky který získáš každýho chlapa, na kterýho si ukážeš...

a co takhle chovat se podle toho, jaká jsi? to přece tak těžký neni

Reaguji na jirik: ale zas to prostě nebudu já, nebudu uplně přirozená a to se mi nelíbí

Máš pravdu, do těď jsem byla svá a uměla jsem dát ze sebe to nejlepší co jsem uměla, chovala jsem se jak nejlíp umím a na tom není nic špatného se chovat hezky...Máš pravdu bejt nepřirozeně jiná by mě štvalo a vadilo by mi věčně přemýšlení nad tím jak se teď zachovat a co teď udělat aby nedejbože jsem nedopadla stejně...Musí být chlap kterej za to jaká jsem bude rád a to že jeden chlap měl radči potvory a né holku co miluje, tak to už je jeho problém...

Někdy je hold potřeba si vyslechnout chlapský názor, jak to vidíte vy....Asi už blbnu, jak řekla Dorra asi jsem taky vybátá...Ale máš pravdu musím koukat na to, že někde ten pravej je, kterej mi tu lásku najevo dá právě proto, že se budu k němu chovat hezky a za to jáká jsem...že to nevyšlo teď, tak to příště vyjít může a může být mnohem líp...

jo, tenhle přístup je dobrej o tohle se snažim já ve vztahu k ženám

Reaguji na jirik: jj pravda Celý můj příběh jsem ti vysvětlila do zprávy,pak pochopíš proč takhle smýšlím....Ale vím že bych takhle smýšlet neměla, že můžu být jednou spokojená a nad bývalým se jenom zasměju

jj, máš tam odpověď taky mám potřebu vysvětlovat, ale teď poprvé mě napadlo napsat něco v tomhle smyslu: "neni třeba vysvětlovat, neni třeba, aby ostatní rozuměli a chápali... je to minulost a tu nezměníš... důležitý je, co uděláš teď "

smýšlet bys takhle neměla, pokud máš pocit, že to nejsi ty sama a bývalýmu se nesměj, to by bylo povyšování... poděkuj mu za zkušenost a jdi dál, nenos si s sebou do budoucnosti emocionální zranění, odpusť těm, co ti ublížili a půjde se ti snáz bez tý zátěže z minulosti

Tak po přečtení všch příspěvků začínám usuzovat, že to máme doma stejně
Jsme spolu skoro 6 let, za celou dobu mám taky pocit, že jsem já dávala víc, že jsem milovala víc, já jsem obětovala skoro všechno, on skoro nic...
On už několik chyb udělal, já nemám pocit, že bych udělala něco, čeo bych vůči němu měla litovat.
Včera jsem mu ale vyčetla, že mi nedokáže říct do očí pravdu, že mi vždycky lže, i kvůli pitomostem
(šlo o to, že mu na mail chodí víc než pravidelně prasárny od kamarádů a on mi do očí tvrdí, že ne - jde mi o pricip, přiznat to, říct pravdu a ne ze mě dělat totálního idiota)...
Bylo mi to líto, řekla jsem mu, že ke mě nemá žádnou úctu a že si nevidí do pusy (bavil se se mnou pro mě dost ponižujícím tónem, nedokážu ho popsat) a on mi na to odvětil, jak ke mě má mít úctu, když se chovám jak dilina?
Hodně mě to ranilo, rozbrečela jsem se a šla do koupelny. Byla jsem tam cca. 15 minut, on za mnou ani nepřišel, jen jsem zaslechla, jak si říká, proč nemůžu být normální...
Strašně mě to od něj bolelo

spousta lidí si myslí, že když miluje, tak se musí obětovat... záleží na míře, je to hodně individuální, každopádně velký oběti ve jménu lásky málokdy vedou ke šťastnýmu vztahu...

on tě na určitý nevědomý úrovni učí, že v první řadě musíš mít úctu sama k sobě, pak teprve jí k tobě můžou mít ostatní... ale je těžký mít k sobě úctu, když máš pocit, že jsi skoro všechno obětovala pro něj a pro váš vztah... tim dáváš najevo, že on je pro tebe důležitější, než ty sama... a to je pak těžký projevovat ti úctu...

zaprvé, jak to víš, že mu do mailu chodí prasárny? zadruhé, co ti na tom tak vadí? z jeho pohledu se velmi pravděpodobně domnívá, že se chováš jako stíhačka, která mu nedá pokoj... ale jinak ti rozumim, taky nemám rád, když mi někdo lže... ale to že to dělá svědčí o něm a o jeho přístupu k sobě a k tobě... někdy člověk nemá odvahu postavit se za sebe a přiznat pravdu...

vy se zdá se máte od sebe něco naučit, proto to je mezi váma takový, jaký to je... až se to naučíte, tak už nebudete potřebovat jeden druhýho, a nebo se váš vztah změní...

Bohužel, to mi dochází až teď...

Na tom určitě něco bude, ale zase ne tak úplně. on mě neustále ponižuje a pak se diví, že mám takové sebevědomí, jaké mám, nebo spíš nemám...Neustále mu na mě něco vadí, tu špek na břiše, krátké nohy, blonďaté vlasy,...Autoškolu na motorce jsem udělala údajně jen proto, že komisař viděl, že je tam na motorce přítel...

Protože to vždycky předem mnou rychle zavře (já mám reakce bohužel až moc rychlé) a za druhé, vadí mi to prostě od té doby, co jsem s ním, dřív mi to bylo jedno. Hlavní příčina je asi tak, že už mi nejspíš nepřipadám tolik atraktivní jako ty děv.ky z e-mailů, protože se mu se mnou sotva postaví A ano, chovám se jako stíhačka. Prostě mám pocit, že mu nemůžu věřit v ničem.

když by ses měla ráda taková, jaká jsi, tady a teď, i se špekem na břiše, tak by ti bylo jedno, že jemu na tobě něco vadí... jeho slovům bys nevěřila, nebyly by pro tebe důležitý... čim víc si necháš líbit, tim víc si bude dovolovat... když se naučíš stanovit si hranice, tak teprve potom je může začít respektovat... když žádný hranice nestanovíš, tak si dovolí cokoli...

to že se mu moc nepostaví může mít i jiný příčiny, samozřejmě i tu, že ho nepřitahuješ... to však nemusí souviset s tim, že mu kamarádi posílaj prasárny...

a myslíš, že čim víc budeš stíhačka, tim to bude mezi váma lepší? právě naopak, čim větší stíhačka budeš, tim víc si před tebou bude chránit soukromí a tim protivnější na tebe bude a tim menší úctu ti bude projevovat... protože bude mít pocit, že ty mu jí taky nedáváš, když se chováš jako stíhačka...