Život s člověkem, který má BAP (bipolární afektivní poruchu)

Přítele otec ji má. Nevím zda to může být dědičné, vrozené....Celý život prý bylo vše ok, propuklo mu to asi necelé dva roky zpět po padesátce. A pak to šlo rychle, několik měsíců debrese = téměř nekomunikoval jenom odpovídal ano, ne, nevím, možná. Pak zvrat kdy se choval jako puberťák plnej energie, užvaněnej, narážky na mé poprsí atd. (Odešel bydlet k milence) Naprostej skrat když jsme přijeli domů a přítel mu v něčem nevyhověl, přišel rozmlátil sekerou dveře, odvezla ho policie, skončil na psychiatrii, pustili ho, následoval rozvod, nejspíš se neléčí a nyní je zase v depresích.

Reaguji na Elle_N:
Manžel má v rodině dva případy s touto poruchou. Ono dost záleží na tom, jak moc je ten který pacient ukázněný a ochotný podrobit se léčbě.
Manželův bratranec vždycky po nějakém čase usoudí, že je zdravý a nepotřebuje tudíš žádné léky. To je potom mazec.
V takovém případě se už párkrát stalo, že odjel autem neznámo kam, jen v pyžamu a tři dny ho naháněla rodina i policie. Když ho najdou, skončí na tři měsíce v H.B. , než ho dají trochu dohromady. No, a nejpozději do roka se to zase celé opakuje.

Myslím, že oba uvedené případy jsou ukázkou toho, kdy se to už vymyká kontrole. Ze svého okolí mám taky zkušenost- patřičná léčba a dobrý lékař, dokáží tuhle "horskou dráhu" držet poměrně pod kontrolou. Je nutné ale uvědomit, že ani jedna z poloh té nemoci není normálním přirozeným stavem a musí se tak k nim přistupovat.

U přítele v rodině je taky několik případů této poruchy. Jak psala True, pokud je ochotný se léčit a poctivě bere léky, tak se to třeba několik let nemusí vůbec projevit. Když ale není odpovídající léčba, tak to dopadá všemožně. Proto pacient musí mít schopného lékaře, který při pravidelných kontrolách nic nezanedbá a počínající ataky si včas všimne. A taky vnímavé okolí, které prvotní projevy rozpozná.