Závislost na partnerovi

Saggitarius: promiň, ale musím nesouhlasit, od asi dvou let vztahu se tak minimálně líbáme, nemá potřebu vyjadřovat city, nepitvá semnou problémy a vztahy....ale je to ten pravý, to vím. Taky jsem zezačátku vyváděla a chtěla ho měnit, ale už ne. Určitě je to dětstvím, teda u toho mého, vyrůstal jen s tátou, takže s těmi sity to vůbec neumí, chyběla mu mamča. Je to podle psychologie tzv. schizoid, schizoidní typ. Určitě si to vygooglete, stopro spousta z vás tam najde toho svýho "tupounka"

Co pro vás konkrétně znamená závislost na partnerovi? Se zaujetím si to tady pročítám a přemýšlím, kde je třeba hranice mezi zdravou běžnou láskou a závislostí? Čím se ta závislost projevuje? Dává nám něco? Jak se to stane, že se člověk dostane do závislé pozice?

Vždycky ale udělal nějaké gesto jakože mi třeba přivezl pugét kytek a choval se pár dnů extramile, a já byla nadšená a říkala jsem si že od teď se určitě všechno změní a vše se ve mě vrátilo zase do starých kolejí. Vydrželo to samozřejmě jen pár dnů.

To je prave chyba. Najednou si totiz rekl, co se deje, ze se neozyva a ma svuj program, tohle neni v poradku. Proto se zacal znova snazit, a ty jsi se znova vratila tam kde si byla, tak se prestal bat

Krigo tvůj přítel tě nemiluje !! Taky jsem zažila takový vztah, bylo to hrozné, já ho tolik milovala a tolik jsem toužila po jeho lásce. Ale on mě nemiloval, nemiloval nikoho, to jsem zjistila až později, měl psychickou poruchu, že nedokázal nikoho miloval a tak se mnou manipuloval ke svým potřebám. A i přesto bylo pro mě těžké se s ním rozejít, nedokázala jsem si představit, že bych ho už nikdy neviděla.Rozešla jsem se s ním až po mnoha pokusech a byla jsem na tom psychicky dost špatně. Ale čas rány zahojí. Zamysli se nad svým vztahem, jsi štastná ? Nezahazuj svůj život s někým kdo si tě neváží.

Děkuju všem za příspěvky, které mi postupně otvírají oči. Nemyslím si že by měl nějakou psychickou poruchu jak píše Lucca, i když kdo ví...
Před barákem v autě sedím pořád, je to potupný. Někde jsme narazili na kamarádku jeho mámy, ta se nějak dostala k tomu našemu vztahu, a řekla mi že jsem už od pohledu moc hodná a chovám se k němu moc mile. Jenže to on prý nepotřebuje. Jako rodinná kamarádka poznala všechny jeho bývalé přítelkyně, samozřejmě je hned doma představil. A byly to "generálky" ve smyslu že se s ním moc nepáraly, a to na něj prý platilo a dělal co jim na očích viděl. A říkala ať to zkusím, vypnu telefon, neodepisuju občas, ať jsem mrcha. Ale copak se mám celý život přetvařovat a hrát si na mrchu? Nebo potřebuje "mrchu" každý chlap?
S tím líbáním je to smutný, ale netuším co s tím dělat. Když se s ním o tom snažím mluvit, řekne že žádný problém nemáme, že se spolu líbáme.Pokud si ale dobře vzpomínám, tak jsme se nelíbali půl roku když nebudu počítat takovou tu vteřinovou pusu co se dává snad i na přivítání.
Já jsem se trochu vzpamatovala, začla se chodit bavit s kamarádkama a bez mobilu, jak mi tu někdo doporučil, a bavím se daleko líp. Jenže pak zasednu k počítači, a je mi jasné že když někam jde tak mu druhý den přibyde na facebooku 1-3 slečny, nové kamarádky které pozná a nestydí se jim říct o kontakt. Mě samozřejmě tvrdí že už se znají dlouho a vymyslí si nějaký příběh odkud, pak ale vyjde najevo že to není pravda.
Uvnitř sebe cítím že šťastná opravdu nejsem, pak nastane pár dobrých dní kdy je to mezi námi fajn a jsem zase v sedmém nebi.

krigo
Nevím, jak je to u vás s citama,ale ten můj se taky nelíba. Sám od sebe mi jen tak pusu nedá, opětuje ji,ale sám nedojde. Při milovaní líbá jak divej - to ano. Ale jinak není přes city.

tyweee
teda to si nedovedu představit, že by mě příte nelíbal, líbáme se všude a pořád, teda je to takové to pusinkování a to si ani jeden neodpustíme, tak nějak si tím dokazujeme souhru, přítomnost, lásku...

pročetla jsem si tuhle diskuzi a musím říct, že mě pořádně zamrazilo. Holky, copak si to necháte líbit? Máte svou hrdost! Vím, že se to lehce říká...
Prožila jsem něco podobného, 4,5roku, moje první láska. pro něj byly na prvním místě motorky, kamarádi...a pak já. Neříkám, že mi nevyjadřoval lásku, ale měl svůj program, což já nedokázala. Dnes už je to skoro rok, co nejsme spolu, sem tam na něj pořád myslím, ale spíš tak, že si to vyčítám, že jsme se nerozešli dřív. Ztratila jsem všechny přátele, totálně jsem u nich klesla, když mě před nimi ponížil a já si to nechala líbit... Myslela jsem, že si nikoho nenajdu, že on mě přece miluje a záleží mu na mě. OMYL!
Jednou takhle v únoru jsem pokala báječného chlapa, který je inteligentní, vtipný a váží si mě. Nepotřebuje lži narozdíl od mého ex. Byla a jsem pořád hodně opatrná, chdím si sama ven, nehlásím mu každý krok, ani on mě, mám volnost a vím, že jsem pro něj vzácná.Možná taky proto nám to tak spolu jde. Protože vidí, že se umím zabavit sama. Že jsem samostatná
Odpoutejte se ot tupců, kteří vás jen ničí. Najde se mnohem lepší - já sama jsem toho příkladem. BUde to bolet, budete trpět. ale ten pocit svobody, který jsem pak zažila za to stojí.
Ještě malá rada na závěr...utnula jsem to hned.Mí rodiče a lidé kolem mě mi pomohli. Prostě už se s ním znova nesetkat. Nemluvit s ním. Jasně, přinese kytku a bude se chovat extramile. A co s kytkou?! Myslím, že na hřbitov nějaké babičče se bude hodit. ..

lucinkaf
On prostě není tak citově založený - řekl mi to hned zprvu, ale bojovala jsem s tím a někdy bojuji i teď.
Jsme od sebe 13 let - moožná i to, že mu bude 41 let v řijnu, tak to má už jinak

tyweee
asi jo, ale pokud to není radikální problém, tak hlavně že jste štastní Já nejsem závislá na přítelovi, ale na jeho polibcích, objetí a důkazech lásky jo

lucinkaf
Asi jsme, což jsem teď koukala jak cvok, co je mimo ČR, tak jak se rozepsal, že mu chybím. Někdy si prostě musím pro tu svou dávku dojít. Už mi to ale nedělá problém, jako to bylo ze začátku.
KDyž mi to chybí, tak si pro tu svou citovou drogu dojdu a dám si malý kousek své dávky

tyweee
jé, to jsi napsala tak hezky

holky, radím vám všem, které máte pocit, že jste závislé na partnerovi, vemte nohy na ramena a utíkejte, dokud je čas,

přes 12 let jsem v takovém vztahu žila, což jsem si ale vůbec zaslepená láskou neuvědomovala, teď se z toho druhým rokem dostávám, nejsem schopná udržet si nějaký vztah, bo z každého cítím hrozbu, že se zase ztratím, naučila jsem se, pro klid, vyhovět partnerovi a pak se trápím tím, že mě každý další jenom zneužívá

začalo to nevinně, dáreček, večeře, návštěva, byt - a za to - potřebuju mít vedle sebe ženu, které na mě opravdu záleží, kdybys to byla ty, tak nechodíš do práce, naplánoval jsem pro nás dovolenou, si to v práci zaři'd, dyť tam chodit nemusíš, co by za to jiná dala - za dva roky jsem podlehla a zůstala doma, závislá na jeho penězích, postupovalo to tím způsobem, že bez něho nejsem nic, když chci být s ním, měla bych nosita takové a makové oblečení - kupoval mi ho, měla bych se bavit s takovýma a makovýma lidma - seznamoval mě s nima - po dalších 2 letech jsem byla závislá na jeho penězích, náladách, hlídání toho, co dělám, hodinových výsleších, toho kde jsem byla, s kým jsem tam byla . . . Shrnu to, neměla jsem vlastní peníze, vlastní práci, vlastní kamarádky, kontakt s rodinou jsem měl ajen potajmu, aby o tom nevěděl, - zůstala jsem izolovaná a jako loutka dělala to, co chce, abych měla klid
před dvouma rokama jsem si tajně našla práci, odstěhovala se k rodičům, příští týden bych se měla stěhovat do nového bytu, ale věřte mi, že sebevědomí mám v p.r.d. a za každým rohem čekám "nepřítele donašeče" a pořád mám strach, že to nezvládnu, mám vztahů rozděláno víc, jen mám pocit, že mě každý využívá, žádný není takový, abych si s ním představila život, mám z toho strach a přitom toužím být zamilovaná, milovaná, šťastná

krigo
Je mi líto, ale bojím se, že cesta přes hledání nových koníčků a známých asi nepůjde. Aspoň já bych to tehdy nedokázala. Ale čím déle s ním budeš, tím více asi budeš uzlíček nervů, co jen čeká, až na tebe zavolá. Podkopává to tvoje sebevědomí, celou tvou osobnost, to co jsi Někdy je možná lepší říct STOP, opustit ho, být bez něj a postavit se na vlastní nohy.

Přesně co jsi psala jsem si zažila. Nezajímal se o moje koníčky, kamarády, o mně.... ale já to omlouvala. Ruply mi nervy, až když jsem byla dlouho v cizině a on se neozýval. Po příjezdu do čr za mnou ani nepřišel. To mě naprosto odrovnalo. Ničilo mě nebýt s ním, jak mě přehlíží, sžírání nejistotou, přešlo to přes stres až k fyzickému vyčerpání apod Opustila jsem ho, on to jen vzal na vědomí, mně se zhroutil celý svět. Nikoho jsem neměla, neměla jsem co dělat - snažím se to napravit, ale pořád nejsem ok, je to už rok. Největší chyba mého života

Tak koukám, že v tom nejsem sama. Taky jsem, i když se to těžko přiznává, závislá na svém příteli. Jsme spolu rok a půl a nedokážu si představit, že bych byla bez něj. Dřív jsem chodila s kamarádama posedět, teď jdu jen když přítel něco má a nepřijede za mnou, ale i tak mám neustále mobil v ruce a koukám, jestli mi třeba nebude psát. Takže se s nimi vidím hodně málo. Přítel dokáže taky občas něco zrušit, aby byl se mnou, ale to se za rok a půl stalo asi tak 3x. První půlrok našeho vztahu jsme spolu trávili každý den, takže jsem si vytvořila jakousi závislost. Jemu nedělá problém odjet s kamarády na nějakou pařbu a třeba se mi za celý den neozvat. Jenže já se pak trápím otázkami, kde je, s kým je, co dělá a jsem pak strašně nešťastná a nervózní. Přijde mi to už jak nemoc. Jinak spolu máme moc hezký vztah, dává mi pořád najevo, že mě má rád a já jsem pak ten nejťastnější člověk pod sluncem, ale potřebovala bych se té závislosti zbavit. Nedokážu se sejít ani s mým dlouholetým kamarádem, protože bych z toho měla výčitky, že mu nějak ubližuju, tak nevím jestli jsem normální.