Zamilovat se do staršího muže o 15 let výhra, nebo prohra?

Poprvý sem si téhle věty ani nevšimla, až když sem to četla podruhý. Úplně vystihuje ´naší´ situaci

maatja
Divný, mně se taky zdá, že se pořád v ňákých případech chová jak dítě. Jezdí s klukama na čtyřkolkách, koupil si dvě - vubec nechapu k čemu, pořád někde závodí, jezdí po polích, v lesích, proste jak malý.. teď jsi pořídil sněžnýho skutra a k čemu? Kdyby jsme bydleli na horách nebo tam třeba měli chalupu tak budiž, ale to že občas jedou s klukama v sobotu, aby se vydovádeli na horach,ke všemu než naloží ty skutry na ten přivoz nez tam dojedou a nez se zase vrati, to moc nechápu. Asi to ženskej mozek nechape, tak jako mužskej to, že si neustále kupujeme novy krémy, boty a víme o veškerých novinkách... Tlacháme o věcech, který se jim zdají jako naprostý hlouposti... Nekdy jsou šílený, ale i takový je máme rádi

maatja
Hale a můžu se tě zeptat, bydlíte spolu? Já teď řeším takovou situaci, občas u něj spím, ale nejsem si jistá, jestli jsme připraveni na to žít společně. Navíc já bydlím u rodičů, on má svůj vlastní byt, dal mi sice klíče, ale je v tom hrozne moc ALE nez se k němu nastěhuju. Možná by to mělo zůstat takhle jak to je, ale už mě nebaví stěhovat se pořád od rodičů k němu, pořád vozit věci sem a tam.

To Ell
Tak můj přítel je zas blázen do aut a vůbec do všeho co má motor (a turbo! - to hlavně ) ale abych pravdu řekla, tak tihle kluci umazaní od ... jak on to sakra říká, no takový to černý... a co celý dni proleží pod autem - to mě nikdy moc nelákalo, jenže jelikož spolu trávíme strašně moc času, tak jsem si dokonce tenhle jeho koníček i oblíbila a někdy se tak překonám, že s ním jedu i na závody!!! Na čtyřkolky na internetu taky přád kouká a tuším že na léto jedna v jeho už tak přeplněné garáži taky přibyde a abych pravdu řekla, docela se i těším Já sem taky třeba chtěla psa a on moje nadšení sdílel (nebo se alespoň snažil) a tak je to se vším - pes, cvičící stroje, oblečení..... A to mám na něm ráda, pže já moc nemám ráda skeptický lidi co jim řeknu že chci psa a oni na mě vyjedou ´Víš kolik to stojí peněz? Kdo ho bude hlídat/venčit/krmit až budeš pryč?´ protože já když si něco umanu tak do toho jdu a to nejlíp co nejdřív.... Takže se prostě ve svých zálibách a koníčcích tolerujeme.
Co se bydlení týče, tak bydlí on u ´mě´ (=nás, s celou mojí rodinou), pže my máme velkej rodinnej dům. Není to ideální stav, to rozhodně ne, ale chceme to vyřešit až po tom, co udělám (doufám) letos maturitu a budu vědět kam půjdu na vysokou (jestli půjdu) - do té doby sme se rozhodli tak, že se nastěhoval on sem k nám, abych to měla blíž do školy a navíc bydlí tu se mnou od doby kdy mě bylo čerstvých 17 a v té době by mi rodiče nedovolili nastěhovat se k němu. Sme spolu hodně často (někdy a moc), ale mě se to tak líbí. Ráda vedle něj usínám a ráno se vedle něj probouzím. Ale ten problém jestli žít spolu ve společném bytě řeším taky a abych pravdu řekla tak se toho i bojím, protože teď je to přeci jenom něco jiného, nestarám se o všechno sama a tak podobně a taky se někdy dost rafnem - tak po italsku a to bych pak neměla kam utéct!

maatja
Já se teď taky rozhoduju kam na vysokou. Máš už něco vybranýho? Já určitě něco ekonomickýho směru, podnikaní nebo něco takovýho. Tak to jsem docela překvapená, že bydlíte u vašich, to bych nemohla, rodiče mám velice tolerantní, ale soukromí je soukromí a až takhle bych do toho nešla., Obdivuju, že to zvládáte jak ze strany rodičů tak i z ty vaší. Já když se s ním pohádám, tak mám kam odejít, nevidím ho pár dní a pak je to zase všechno v pohodě, tudíž nevím, jeslti bych se k němu měla nastěhovat nebo ne, taky mě docela děsí představa, že budu ta co se tam bude o všechno starat, ta co bude nakupovat, ta co bude vařit, ta co bude uklízet, prát a všechno možný, myslím si, že mám na to ještě čas a nejsem si jistá jestli to chci už ted. I když teď vlastně dělám něco podobnýho, uklízim mu, ale pořád to neni takovy jako kdybych tam zila.

Ell
My sme to neplánovali, že tady u nás bude bydlet, jenže tu přespával čím dál častějc, pak čím dál častějc zůstával na oběd... no a ono to neni zas až tak že by tu bydlel, má docela časově náročnou práci a i spoustu mimopracovních aktivit, ale dá se říc, že k večeru se tu objeví, sme spolu a brzy ráno odchází. A o víkendu hned jak vstanem tak někam vyrazíme - na celodenní výlet, navštívit příbuzné, na hory nebo prostě někam, doma se moc nezdržujeme. Naprosto chápu tvůj údiv nad naší situací, já sama když to píšu, tak se nad tim pozastavuju, pže ono je to těžký popsat, to jak to je. Prostě tu přespává a tak říkám, že tu bydlí, ale není to úplně tak, dost času tráví i sám jinde.
S vejškou mám docela trápení, pořád ještě nejsem rozhodnutá. Vždycky se mi líbila farmacie, snažila sem se celej gympl poctivě učit chemii, ale měli sme hroznou učitelku, stejně jako na fyziku a tak sem to nakonec vzdala a teď vím, že bych se na ní nedostala. Nějaká ekonomie a podnikání jako takový mě taky hodně láká, v dnešní době je to určitě škola s velkým uplatněním, ale já nesnáším matiku a taky si nejsem jistá jestli bych zvládla přijímačky, musela bych si připlatit nějaký kurzy. Tak teď hodně přemýšlím nad studiem jazyků, Fj a Aj, ale ne jako učitelka ale buď v ekonomickým směru nebo jako lingvistiku.... Ale opravdu ještě nevím. Taky mě lákal záchranář, jenže to bohužel neni ideální povolánío pro holku - směny atp. a nic jinýho se s tím dělat nedá. Radši si asi vystuduju něco víc praktickýho.
Heleď myslím, že sme úplně odbočily od původního tématu, možná by sme si o těch našich chlapech a životech měli povídat někde mimo, abychom tu neobtěžovaly lidi, které to vůbec nezajímá....

Ell,maatja: jako kdybyste mluvili o me a mem priteli: )..vekove temer shodny a do aut uplny blazen. Ale muzu se vas zeptat, co se tyce toho vekoveho rozdilu, jak na to reagovali vasi rodice? my uz spolu chodime rok a pul ale moji rodice to dlouho nebyli schopny prijmout..az v posledni dobe jsou celkem v pohode..

Btw,jo a s tou vejskou, taky vybiram a vypada to na ekonomku, tak treba se pristi rok potkame

sendiik
Moje mamka jeho věk zjistila od své kamarádky ještě dřív než sem jí ho představila, což mě docela štvalo, pže on na svůj věk nevypadá a tak sem myslela, že bude lepší až ho sama uvidí a pozná. A taky že jo. Nejdřív byla teda hodně překvapená ale když ho uviděla tak si ho asi oblíbila, nikdy mi nic nevytkla, jen se mě někdy ptá na budoucnost, ale to já v mým věku až tak moc neřeším

Ahoj holky. Přečetla jsem všechny vaše příspěvky, protože jsem si našla partnera o 15 let staršího. Veškeré rady a povzbuzení od holek, které tak žijí už léta a jsou spokojene, jsou pro mne potěšující. Akorát nikde nevidím nějaké problémy co se týče rodičů. S tím mám asi největší štír. Naši si stále nemůžou zvyknout, a snaží se mi ho histerickými výjevy zprotivit, rozmluvit. Mám je moc ráda, rodiče se mi vždy věnovali a měli jsme perfektní vztah. Nevím jak jim to vše vysvětlit, že prostě tíhnu ke starším mužům. Jestli-že se k partnerovi nastěhuju, můj vztah s rodiči je velmi ohrožen, možná ukončen. A to nechci. Trochu nevím, jak dál...Přítel je tolerantní, klidně by si s nimi rozumně promluvil, ale mám pocit, že otec by si na něj vzal sekeru a matka říkala ohyzdné věci, které mi vtlouká do hlavy. Jinak jsou báječní a já si na ně nemůžu stěžovat. Ale jak tohle mám řešit

To záleží...mě je 36, rozvedená, bezdětná, tak moji rodiče moc těch 11 let, o které je přítel starší, moc neřeší. Jsou rádi, že mě někdo chtěl Ale vážně, rodiče by si měli uvědomit, že buďto tě - alespoň na nějakou dobu - ztratí, když ti dají ultimatum, nebo jim "zůstaneš", ale možná jim to jednou vyčteš a určitě se budeš nějakou dobu trápit. Naštěstí moji rodiče to jednou v důležitém okamžiku pochopili a řekli: My s tím, co děláš nesouhlasíme, respektive si myslíme, že to není nejlepší volba, ale dělej si co chceš, jsi dospělá a mezi námi se nic nezmění, ať se rozhodneš jakkoliv." (nebylo to kvůli příteli jako osobě, ale souviselo to s mým odchodem žít do ciziny).

struna: ahoj, ja mam pritele asi o 12 let starsiho, moji rodice s tim nejdrive meli hrozne velky problem, ne ze by mi neco zakazovali(bylo mi 18 kdyz jsem s nim zacala chodit) ale mama mela neustale nejaky pripominky a tak..Byla jsem z toho samozřejmě hodně špatná, přitel taky kvůli mě, že jsem se stale trapila. Ja jsem s mamou probirala do te doby vse, ale od te doby-pritel,to bylo tabu o kterem se u nas v rodine nemluvilo. Co delame, kam jezdime a tak..hrozne me to mrzelo. Ted spolu jsme asi rok a pul. Nasi už jsou tak pul roku relativne v pohode,mama mi rekla ze vidí že jsem s ním stastna tak uz se vše zlepsilo..mužu s ní o nem uz mluvit. Ja s přítelem planuji od leta bydlet

Jak dlouho spolu vy chodíte? A kolik je tobe?Rodiče musí vidět, jak si s ním šťastná, promluv si s mámou a řekni jí že si v životě šťastnější nebyla a tak..třeba jí dojde že vlastně o nic nejde, na věku nezáleží, důležití je to souznění dvou lidí...A znají se osobne, tvuj pritel s rodici? Osobní setkání může hodně pomoct! A věřím, že i přesto, že ho rodiče nemusí tak na něj nebudou nepříjemní..

No , je mi 20 let. Přítel má 35 roků. Chodíme spolu přes půl roku. Ano viděli se, ale jen tak, že se pozdravili, nic víc. Bývá to chvilka, kdy pro mě přijede autem, aby si mě odvezl. Vím, že jsem mladá, ale o tom co chci, mám jasnou představu. Já nevím, přijde mi to naprosto dětinské, že stále řeší právě ten věkový rozdíl a nic jiného je nezajímá. To že má přítel malé dítě jim nevadí. Matka se dokonce občas ptá, jak se malému daří. Ale stále mi připomínají, že je starý dědek, a až mi bude 50 on už tu ani nemusí být, a jiné naprosto přihlouplé žvásty. Jak rozumně jim to jen vysvětlit? Jak říkám, nechci si je rozhádat, mám s nimi dobrý vztah. A lhát jim samozřejmě nechci. Chvíle s přítelem a malým si někdy nedokážu ani pořádně užít, protože mám trápení s našima a myslím na to. Chci, aby byli spokojeny všechny strany. Ale nejsou schopni žádného kompromisu.

Téměř nikdy jsem neměla vrstevníka jako parnera vždy jsem měla starší kluky od 16ti jsem byla o 10 let se starším přítelem ( 5 let ) a nyní mám přítele už 3 roky o 14 let staršího a je naprosto úúúžasnej kamarádky,mamka a ségra říkají,že mi to moje štěstí doma závidí a že by brali klon.já bych prostě neměnila

haah..můj problém,jemi 19,přítel má 28..chodíme spolu půl roku..naši to nikdy nepřekousnou..ale teď už jje to doma lepší..po čtyxřech měsících není takové dusno,dookonce se mnou už docela normálně komunikují..přesto jim pořád musím lhát..skončilo mi zkouškové,a já stále jezdím ,,do školy"..jak trapné,když vás otec vyhodí u jedné vlakové stanice a vy hned na druhé vystoupíte..po dvou měsících psychického tlaku sem myslela,že to nevydržím,ale teď už je dobře..přítel má zaměstnání,ale nejsem si jistá,jestli bychom to při mém studiu společně utáhli..a asii ještě nejsem připravená odejít od rodičů,přece jen tam mám zázemí,kdybych odešla,tak mi vlastní hrdost nedovolí se vrátit zpátky...kdyby se na lhaní umíralo,tak už tu dávno nejsem...bohužel,táta nechce dělat kompromisy..

Po zkušenostech spíš prohra... to začáteční zamilování je fajn, ale až to trošku odezní dojde na jiné věci a postupem času se může zjistit, že názory se rozcházejí a jeden druhému nestačí... Toť moje zkušenost, můj názor ale věřím tomu, že se najde i opak