Vztah s matkou

S mamkou jsme nikdy moc dobře nevycházely, ale byly i světlé chvilky Když jsme ještě bydlely spolu, tak to byl občas fakt boj, ale od té doby, co jsem se odstěhovala, tak se náš vztah podstatně zlepšil, píšeme si maily, voláme, o víkendech za ní občas přijedu, buď sama, se ségrou nebo i s přítelem, posedíme, popovídáme, popijeme Ať bylo co bylo, je to moje máma a já jí miluju takovou, jaká je

Dokud jsem s mamkou bydlela pod jednou střechou, byl to dost boj, věčný hádky a nedůvěra nikdy bych jí nic nesvěřila, ale asi to bylo z velké části kvůli domacím pracím a takovým prkotinám. Od té doby co jsem se odstěhovala, se všechno tak nějak samo upravilo, ona si uvědomila, že jsem její jediná holčička (zůstali jí 2 bráchové) a to prostě není ono a začala se ke mě chovat uplně jinak. Teď si voláme každý den tak hodinu, říkáme si co je nového a je vždycky první a většinou i jediná které se svěřím. Vždycky mě podrží a vytáhne z debky..miluju jí

Juj, jako bych to psala já.
My spolu dost bojovaly, v 19ti jsem se odstěhovala, vzájemné vztahy se výrazně zlepšily, starým křivdám se hrany obrousily... Ale totální změna nastala, když se mi narodilo mimčo. Z né úplně ideální matky se téměř přes noc stala nejúžasnější babička (pro malou) a bezva kámoška i rádkyně (pro mě)

Až ti to řekne tvé dítě, taky budeš plakat...

Reaguji na Lilliana: Souhlasím s tvým názorem..
Já se s mamkou taky chytnu každý víkend, co přijedu domů a vždycky mě nehorázně vytočí, ale v životě bych jí neřekla, že jí nenávidím a ani si nechci představit, že by to ona řekla mě

Kdybych byla matka, rozbrečela bych se taky. Tohle se mámě prostě neříká, ať už je jakákoliv.

Tak já s mamčou úplně super Říkáme si všechno, jak ona mně tak já jí a jsem za to ráda. Spíš jí beru jako svojí kámošku. Vím, že v ní mám oporu a s čímkoliv a kdykoliv za ní můžu přijít a poradit se. I když to je třeba něco, u čeho vím, že bude naštvaná, tak nejdřív nadává, ale pak se stejně uklidní a řeší to se mnou Neměnila bych

Souhlasím, nechápu jak tohle vůbec někdo může říct...mně by to ani nešlo přes pusu

Postavit se na vlastní nohy....možná krátké odloučení by jen prospělo.

Vím přesně, jak se cítíš..taky to tak máme.. tvoje mamka za to nemůže, musíš na to přijít sama.. proč to tak je? Odpověď už znáš -

Ona sama neumí milovat tak, jak to dělají mamky v jiných rodinách. Nikdy nic takového nezažila, kdo jí to měl naučit. Proto se k tobě chová stejně, jako její matka. Ona sama nechce, ale jinak to neumí.
To, že ti vyčítá, proč nejsi taková nebo maková, to je tím, že chce, abys byla nejlepší, nechce, abys byla jako ona. Jí je to určitě v tu chvíli líto,ale nemůže si pomoct. Ale není to tím, že tě nemá ráda, jen chce, ať máš krásný život a neuvědomuje si, že si na to každý musí přijít sám. Pozor ať v tobě nevypěstuje perfekcionismus.

Mamka je prostě labilní, nevyrovnaná osoba. Ale to s tím vším souvisí. Vše je v rodině, výchovou. Neměla to v životě lehké. Ty bohužel díky tomu taky ne.
Jediné, co pomůže, je odstěhovat se. Vztahy se pak vylepší...

s Tatou jsem to měla přesně jak píšeš...pomohlo se osamostatnit, jak financne, aby nevyčítal za co utrácím . tak se odstehovat...ted se potkáme tak 6 x do roka a myslím že je to ideální pro nás oba on nevidí co dělám a jak nejsem dle jeho představ a co oči nevidí srdce nebolí a ja mam klídek máme se rádi přesto bych řekla.

Měla jsem stejné problémy, já to měla ještě navíc zakombinované s anorexií - takže mi přestala věřit, schazovala mě, pořád chtěla abych byla jiná - lepší, jako vysněnou dceru...

Naštvala jsem se, objednala jsem se s ní k psycholožce a teď chodím k ní sama a mamai taky, vypovídáme se a doma si rozumíme. Už nejsou hádky, ponižování a pod., teď je doma i veselo, pohoda a hlavně ten vytouženej klid. Méně stresu, nálad a černých hodin doma....

Konečně můžu říct, jsme OK - a to obě dvě

Vztah s dcery s matkou je něco, co se nedá k ničemu jinému přirovnat a ať už je dobrý nebo špatný, ovlivňuje nás na celý život...spousta matek má potřebu se se svými dcerami porovnávat, vidí v nich sebe, snaží se u nich zamezit chybám, kterých se v jejich věku dopustily ony samy a ať to zní jakkoliv blbě, tak je někdy berou i jako konkurentky. A jsou matky, které u svých dcer opakují chyby svých matek, protože to zkrátka jinak nedokážou, neumí pochválit (protože je jejich máma přece taky nechválila), neumí dát najevo city apod. Každá máma je jiná, u některé se to zlomí když se dcera odstěhuje, vdá nebo se jí narodí dítě, jiná zůstane taková jaká je po celý život. Já osobně se svou mámou nevycházím už od 12 let, už s ní nebydlím a nekomunikujem spolu. Vztah s ní mě ubíjel, přestala jsem si věřit..no hodně mě to ovlivnilo a pořád s tím bojuju Ještě když jsem byla na střední, tak jsem přišla ze školy, uklidila celý byt, vyvenčila psa, uvařila jí večeři, jen aby bylo všecko v klidu a neřvala po mě až přijde a víte co? přišla domu, nas....á, sjela mě jak malého fracka, večeře se ani nedotkla, rozbrečela se, mlátila dveřma, dělala scény atd A PROČ?? Protože jsem jí prý tím vším řekla, že je neschopná máma...
veronique podle tvého příspěvku soudím, že tě má tvoje mamka ráda, jen ti do neumí dát dostatečně najevo. Třeba sama jako mladší chtěla dělat sport a nemohla, a proto tě do toho tak nutí. Zkus to brát s nadhledem a dej tomu čas, věřím, že si k sobě cestu najdete

Reaguji na Marki86: naprosto souhlasím se vším, co si napsala

Děkuji moc za vaše názory a příspěvky Já vím že to nemyslí špatně. Ale prostě mi vadí jak se mnou komunikuje, jak vidí, že jsem v pohodě a mám skvělou náladu tak se rozhodne že mi to nějak překazí a už zase hledá nějaké špatnosti. Za 10 minut, když mám nervů po krk, tak začne tím svým líbezným hláskem a ťuťuňuňu a takhle se to pořád opakuje a to mě tak hrozně vytáčí!A nejvíc mě mrzí, že už jsem si prostě k ní vybudovala ten vztah, kdy se ji nemám potřebu svěřovat nebo ji něco vykládat, jenže teď je zase smutná a naštvaná ona, že se s ní vůbec nebavím. Je to prostě začarovaný kruh