Výchova dětí a jejich trestání - psychické tresty?

já teda děti ještě nemám ale z mého dětství můžu říct, že pro mně a mé sourozence byl největší trest, když s nama mamka za trest přestala mluvit(odkoukala to od své matky, ta ji tohle taky prováděla a tudiž to brala jako normální věc). V tu chvíli kdy jem mlčela a dávala nám jasně najevo, že je naštvaná by pro nás bylo přijatelnější kdyby nás propleskla, než to nekonečné mlčení. Takže za mně psychické tresty rozhodně ne a občas dát přes zadek nebo přímo parfacek(rozhodně ne mláti) je daleko efektivnější. Taky teda záleži na provinění toho dítěte. Za nějakou prkotinu(rozbitá váza, odmlouvání) by byl i ten průplesk dost silné kafe a v tomhle případě by snad stačila i ta domluva.
Jinak souhlasím s ostatníma, že dítě by se mělo hodně chválit. Ale rozhodně by se mu neměly kupovat hračky nebo jiné věci za to, že dostal jedničku ve škole, že uklidil... Na tohle si dítě hodně rychle zvykne a začne dělat věci účelově a ne proto, že je to správné.

A ještě co se týče zákazu dívaní se na TV, zákaz PC her, zaracha.... Nevím ale podle mně jsou zrovna tyhle tresty dost neůčinné. Zákaz pomine a děcko si z toho stejně nic neveme a příště udělá stejnou nebo podobnou věc zase.
U nás doma se nikdy netrestalo formou zákazů něčeho. Buď to šlo formou domluvy, nebo padl nějaký ten menší výprask a v nejhorší fázi došlo na to mlčení. A jsem pevně rozhodnuta, že svoje děcka budu vychovávat ve stejném stylu jako to dělali moji rodiče jen se vyvaruju těm psychickým trestům. Protože ty opravdu můžou ublížit mnohem víc než plácnutí přes zadek. Fyzické šrámy se zahojí snadno ale ty na duši jen velmi obtížně.

No jo..tak záleží asi na dítěti..já to slýchavala často..a sebevedomí mám až moc dobré.. A taky jsem nemyslela jen tuhle jednu frázi...)

Máš pravdu, ono i hodně záleží na povaze toho človíčka, pokud se narodí s tím, že je zvýšeně vnímavý a citlivý, tak je určitě vyšší pravděpodobnost, že ho zvýšené nároky a přísnost rodičů poznamenají víc, než prcka co je od malička ranař..
A jinak, taky ještě nemám děti, asi to tak vyznělo z mých příspěvků, tu výchovu co jsem napsala, že uplatňuju, je na mých o hoodně mladších sourozencích.
A pravda, rodičové jim odpouští a tolerují mnohem víc, než mě, jinak je chválí a tak.. Možná si sami uvědomili, že určité postoje nebyly právě košer a taky jsem o tom s nimi jednou mluvila, jaký na mě měla vliv neustálá kritika, srovnávání, křik. O to víc jsem ráda, že sourozenci tohle nezažívají a já, že vím, čeho se třeba u nich a do budoucna vyvarovat.

To je základ. Jakmile má dítě pocit, že si lásku rodičů musí nečím zasloužit, tak má pak strašné problémy do budoucna (případ mé mamky)

Prcka asi ne, ale u puboše je to leckdy jediný ůsnesitelný" fyzický trest. Alespoň u nás doma to bylot ak, že dkyž už přiletěla facka, tak sjem věděla, že jsem hodně přestřelila. Mnoho lidí považuje facku za ponižující, já ale ne - oba si přitom koukají z očí do očí a je to takový projev okamžitého "vypěnění" a leckdy to slovní konflikt ukončí. Ale nesmí být nadužívaná.......Jinak mě se ekluje pohlavek - je takový zákeřný, zezadu, prostě "zbabělý"

Souhlasím

My máme doma právě tříletého prcka a je to teda nářez A přiznám se, že na zadek teda dostává, a za kousnutí dostal i přes pusu ( pokousal klučinu na hřišti ). Zastávám pravidlo,, třikrát to opakovat nebudu,, takže poprvé v klidu, podruhé zvýším hlas a potřetí ho plácnu. V tomhle věku se nejvíc formuje, takže se snažím ho chválit, zahrnuju ho láskou, dávám mu jí najevo, ale taky stanovuju hranice. Samozřejmě to zkouší, každej den to zkouší, jestli je smí překročit. No je to na palici, ale je třeba vydržet. Takže za mě je lepší plácnutí, než psychicky trestat. Hlavně u nás teda domluvy nefungují, za chvíli by se mi houpal na lustru snad

Metoda "cukru a biče":
Dítě by mělo mít v rodině absolutní pocit jistoty, bezpečí a hlavně toho, že je milováno nepodmíněně (i když dostane pětku, zlobí - nejen tehdy, když se mu něco povede) a s tím souvisí hodně moc pochval i za činy, které bereme jako samozřejmost.
Na druhou stranu stanovit dítěti mantinely, kam až ne/může zajít, aby bylo dobře vychované a vědělo, co je správné a co je špatné.

Psychické tresty ne.
Rozdíl, když je dítě neustále srovnáváno s ostatními vlastní rodinou nebo učitelkou (spravedlivě a v míře), ta to podle mne klidně používat může.

http://zdenka.psenickova.sweb.cz/maminky3.htm#vych ova
http://luciegroverova.sweb.cz/respektovat.html
"Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí
Opsáno z informační tabule v bazilice sv.Cyrila a Metoděje na Velehradě
1.Nerozmazlujte mě.Vím dobře,že bych neměl dostat vše oč si řeknu.Já vás jen zkouším.
2.Nebojte se být přísní a pevní,mám to raději,cítím se tak bezpečnější
3.Nedovolte,abych si vytvořil špatné návyky,musím spoléhat na vás,že je včas odhalíte.
4.Nedělejte ze mě menšího než jsem,nutí mě to,abych se choval nesmyslně jako velký.
5.Nehubujte,nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti.Daleko víc na mě zapůsobí,když se mnou promluvíte v klidu a soukromí.
6.Nevnucujte mi,že mé chyby jsou těžké hříchy,nabourává to můj smysl pro hodnoty.
7.Nenechte se příliš vyvést z míry,když vám řeknu,že vás nemám rád.Nejste to vy,koho nenávidím,ale vaše moc,která mě ohrožuje.
8.Nechraňte měpřed všemi následky mého jednání.Potřebuji se někdy naučit snášet obtíže a bolest.
9.Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám,dokážu se s nimi vyrovnat.
10.Nesekýrujte mě!Musel bych se bránit tím,že budu hluchý a budu dělat mrtvého brouka.
11.Nedávejte ukvapené sliby.Pamatujte,že se cítím mizerně,když se sliby nedodržují.
12.Nezapomínejte,že se nedokážu vždycky vyjádřit,tak jak bych chtěl.Nejsem proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
13.Nepokoušejte nadměrně mou poctivost.Dostanu strach a pak lžu.
14.Nebuďte nedůslední,to mne úplně mate.
15.Neříkejte mi,že mě nemáte rádi,i když někdy dělám příšerné věci.
16.Neříkejte mi,že mé obavy a strach jsou hlouposti.Pro mě jsou hrozivě skutečné a hodně pro mě znamená ,že se mi snažíte porozumět.
17.Nesnažte se mi namluvit,že jste dokonalí a bezchybní.Hrozně mě šokuje,když zjistím,že to tak není.
18.Nikdy si nemyslete,že je pod vaši důstojnost,se mi omluvit.Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává ještě vřelejším.
19.Nezapomínejte,jak rychle dospívám.Je určitě těžké udržet se mnou krok,ale prosím snažte se.
20.Nezapomínejte,že nemohu dobře vyrůstat bez spousty lásky,laskavého porozumění,ale to vám nemusím říkat,že ne?"

Nejsem pro odměny-proč odměňovat za něco co musí udělat? Nebudu si dítě kupovat aby splnilo své povinnosti.Tělesné tresty-ne, pokud to jen jde tak jsem proti, ale občas plácnutí malého dítěte nepovažuji za nijak tragické.Celkově jsem pro to, že když něco provede vysvětlit mu že to nesmí dělat-proč a jak to může napravit, když podruhé okřiknu ho, když potřetí plesknu ho po zadku. Záleží taky o jak velkých dětích se mluví. U starších je to samozřejmě jiné a jsem tam pro určité zákazy-nechceš si plnit povinnosti-budeš mít i méně práv. Chce to lásku, ale i pevné hranice.

tady musím souhlasit,takhle jsem to doma měla já.....pocit bezpečí,jistoty,rodičům jsem vždy všechno řekla,všechno s nima probírala,hodně jsme spolu mluvili...snad nikdy jsem nedostala na zadek...možná snad jednou,když jsem měla 3 roky a začla jsem se vztekat,že chci Méďu Pusíka,tak mě mamka musela plácnout přes zadek,abych se uklidnila a ještě jednou,když jsme se mamce smála a naváděla bráchu,aby to dělal taky,za zády,tak se otočila a uprostřed náměstí,bylo tam hrozných lidí a já měla asi 14 let,tak mi vrazila velkou facku a věřte mi,že jsem to od té doby už nikdy neudělala naši nás hodně chválili,ale byli i přísní a měli svoje nároky....a i dnes v mých 22 letech mi rodiče stále připomínají,jak jsou na mě pyšní a mě to hrozně těší
ale pamatuju si,jak jsem nedávno jela ve vlaků domů a byla tam maminka s holčičkou,která měla asi tak cca 3-4 roky...a bylo neuvěřitelný,jak s ní její matka jednala,jak s dospělou...holčička ji omylem bouchla a její matka : Víš,jak mě to bolelo,když jsi mě uhodila,dokud se mi neomluvíš,tak s tebou již nepromluvím ..... a ta holčička úplně sklesla a chtěla se k mámě tulit a ta ji odstrčila,že chce omluvu...a tak ta holčička : Maminko,omlouvám se ti,již to nikdy neudělám....a to jsem si musela dát do uší sluchátka,protože mi jí bylo hrozně líto....

První, s čím rozhodně souhlasím je, že musí mít děcko pocit, že ho mají rodiče opravdu rádi a nezáleží to na tom, jestli zlobí či ne. U mě doma to tak bylo, ale zjistila jsem, že ne všude je to samozřejmost, naopak.

Děti nemám, ale budu se na nich snažit praktikovat víceméně výchovu, jakou jsem měla já. Tedy lehce benevolentní, žádné bazírování na známkách a zběsilé kontroly, vychovávat už odmalička k samostatnosti a schopnosti. Když děcko zlobí nebo je drzé, lup jednu po hubě. A že já jich dostala
Jenže nevím, do jaké míry je to o povaze, my se ségrou nebyli nějaký uřvaní fagani a později jsme neměli potřebu rebelovat. A já osobně nemám k rodičům autoritu, ale spíš úctu a respekt a sama od sebe jim chci dělat radost.

Nejvíc nesnáším srovnávání, hrůza! Z toho mám osypky ještě teď. Ale ono to člověka svádí a asi se tomu občas nevyhne....

Tak můj názor je takový - psychické tresty, ano, ale v malé míře a ne nějak výrazně zatěžující psychiku - například v situacích, aby si dítě uvědomilo, že něco prostě nejde, že to ubližuje ostatním, v situaci, kdy nejde použít trest fyzický - přesně to nedokážu definovat, to vychází ze situace (a taky záleží na věku - těžko takový trest budete používat na 3leté dítě - spíš až pro školáky a víš).
Fyzické tresty - jak se říká ,,ohýbaj ma mamko, dokud som já Janko, až já budem Jano, neohneš ma mamo" - já jsem pro ně všema deseti - samozřejmě tím myslím, plácnutí přes zadek, přes ruku, pokud se jedná o nějaké velké provinění, tak i výprask (2x3x přes zadek a pořádně), nebo např. klečení v koutě atd.
Já jsem dostávala celý dětství a vlastně celou pubertu a nijak zvlášť mě to nepoznamenalo - spíš si troufám tvrdit, že mě to naformovalo tak, abych měla nějaké hodnoty a věděla kde jsou hranice (a to jsem relativně byla hodný dítě, až ta puberta no )

Dám teď aktuální případ - mám dva synovce, jeden 3 roky, druhý 7 - ačkoli si myslím, že rodiče mají v pohodě, tak brácha se nijak extra neangažuje v trestech (což je absolutně špatně), takže všechno zbývá na jeho ženě - a i když ta se snaží, podle mě je na první pohled vidět, že je to málo. Ona jim sice dá na ***** - ale ty děcka jsou uřvaný, choleričtí, umanutí, rozmazlení, věčně všechno roztřískaný - protože je hrozně zahlcují hračkami.

Nedávno jsem u nich byla na kafi a s tím starším jsem si šla do pokojíku kreslit. Stála jsem u něj u psacího stolu, přišel ten mladší a ten obrázek mu chtěl sebrat, normálně mu ho trhal z ruky (ten starší to obvykle odnese, ptz ten mladšímu všechno prochází) - tak jsem toho mladšího chytla a řekla mu že ne, že teď si kreslí jeho bráška - ten mladší se začal vztekat, že ne, že on to chce, tak jsem ho chytla za ruku a důrazně ho plácla, že prostě mu ten obrázek brát nebude - a víte co ten malej udělal? normálně na drzo mě začal štípat, bít mě a kopat do mě - tak jsem ho chytla za tu ruku znova a plácla ho dvakrát - opakovalo se štípání atd. To už se ve mě ale vzedmula vlna hněvu a dala jsem mu přes ***** (i když jsem obvykle jako hlídací tetička hodná) - ale tohle už bylo moc a otočila jsem ho a poslala ho do jiné místnosti aby se uklidnil. Ten malej okamžitě začal řvát a šel si stěžovat dědovi a babi a rodičům. No v té chvíly jsem si připadla jak největší mrcha a megera, která mlátí děcka jiným - ale prostě takovej malej ,,smrad", když to napíšu škaredě, si na mě jako na dospěláka prostě dovolovat nebude.Pak ten malej se mnou sice chvíli nemluvil, ale už si taky nedovolil aby mi něco vracel.
Co si všímám, ale dle mého je hrozný, tak čím dál tím víc dětí, se takhle chová .. ach jo, kde jsou zásady dávného dětství

Jinak bitá jsem nikdy nebyla a troufnu si říct že jsem byla hodně hodné dítě a i teď vím co se smí a nesmí a nemám nějaký pokřivený charakter.

Reaguji na Emma_Belle: Přesně tak, je třeba, aby se děti odmala učily, že jsou určité hranice, za které se prostě nejde. Taky mám 2 neteře a ta starší je docela éro. Ale já si myslím, že by byla celkem v pohodě, kdyby měla nějaký pevný režim. Jenže brácha se švagrovou mají spoustu zájmů, místo, aby se oni přizpůsobili dětem, tak se děti musí přizpůsobit jim a švagrová to "vyřešila" tak, že po přečtení nějaké knížky prostě o malé a i před ní tvrdí, jak je ADHD a pokud si já dovolím něco namítnout, tak i přesto, že mám pedagogické vzdělání, praxi 7 let, se dozvím, co dělám chytrou a že tomu nerozumím. Přitom, když jsou u nás, nebo my u nich, tak já si malou dokážu dát do latě a troufnu si říct, že ze mě jako z tety má respekt. Nejvíc mě dostává, když se brácha se švagrovou hádají o výchově svých dětí přímo před holkama. To si tak s....o do bot, že to svět neviděl.

Mám děti - syn 4,5 a dcera 2,5 roku. Psychicky netrestám, nasekáno občas dostanou, spíš když mi rupnou nervy.

Jinak se, samozřejmě s manželem snažíme - tak jako všichni rodiče, vychovávat děti podle nejlepšího svědomí. Zásadu, kterou dodržuji a co se mi vyplácí je důslednost.Někdy to chce docela pevnou vůli a hlavně si dát pozor abych nevyhrožovala nějakým trestem o kterém vím, že bych případně nedodržela. Ti malí šputni si tohle všechno moc dobře uvědomují a na vlastní oči vidím, jak mají s každých z dospělých se kterých tráví více času úplně jinak nastavené hranice.
Jsem docela přísná máma a všichni kolem mne jsou pochopitelně ti hodnější, na druhou stranu je zahrnuju láskou a chválou i za drobnosti a ta láska se mi vrchovatě i přes tu přísnost vrací.
Jediné co mě mrzí, je že moje cholerická povaha se bohužel občas projeví i skrze chování k dětěm, někdy jsou chvíle kdy dokážu ječet jak hysterka, kvůli úplným blbostem.

Co se týče fyzických trestů, se starším čím je větší, nějakého plácnutí dost ubylo, dá se s ním domluvit, snažím se hlavně vysvětlovat, zastávám názor že když už chápe je to první cesta kterou volím, mlátit můžu psa když si chci něco vynutit, ne dítě...