Výchova dětí a jejich trestání - psychické tresty?

Myslím si, že když se dítě bude chovat špatně, tak mu jeho rodič něco nekoupí a tudiž dítě se bude snažit být hodné, aby mu ten rodič tu dotyčnou věc koupil a bude se více snažit.
To samé platí i o známkách ve škole, pokud donese pětku, něco mu zakážu, aby se snažilo a doneslo jedničku...

to máš zcela určitě pravdu, problém je, že na některé děti je tohle prostě málo...

Na některé jo a těm bych teda dala.........

Reaguji na Klariska1241:
to já nejspíš taky

A některým dětem dají rodiče všechno, udělají pro ně všechno a dítě je má akorát pěkně otočené kolem prstu, na všechno kašle, dělá problémy, kašle na školu, ale rodiče se stále mohou přetrhnout. Kolikrát to v práci vidíme, jak si někteří rodiče kopou svůj vlastní hrob.

v prvé řadě je nutno si uvědomit, že každé dítě je individuál a nejde ke všem přistupovat zcela stejně . . .
ideál by samozřejmě bylo vždy vše vyřešit domluvou = spokojené dítě i rodič

já, soudě dle výchovy v mé rodině, bych určitě zavrhla jakékoliv psychické tresty!! (podle mě k nim člověk ale strašně snadno sklouzává, myslím, že je tenounká hranice toho, co je únosné, a co už může dítě poznamenat - a zase tady platí - každý je jiný, na každého má vše jiný vliv)
. . . já osobně, kdybych už musela použít formu nějakého trestu - raději bych dítě symbolicky plácla přes zadek, než ho nějak citově vydírala, opravdu si myslím, že psychika je křehká věc, a nikdo není s to odhadnout, co vše může v budoucnu ovlivnit

nejlepší by samozřejmě bylo netrestat vůbec, ale promluvit si, rozebrat nějakou krizovou situaci a diskutovat o tom, co je správné a co ne - popř. podle závažnosti se nějak zachovat

a jednoznačná je, dle mého, prevence - povídání si s dětma, vyprávění pohádek, na jejichž příběhu si dítě může osvojit chování v určité situaci atd. - prosbě předbíhat něčemu, než k tomu dojde, a pak bezhlavě bít nebo nadávat a všelijak jinak trestat . . .

Reaguji na LaArdilla:
co děláš za práci? a to máš pravdu, tyhle pedocentrický světy jsou špatně už od základu, děti mají pocit (jistotu), že mohou opravdu všechno...

Reaguji na dareen:
Děkuju moc za tvůj názor a naprosto s ním souhlasím...

A nakonec je dítě kopne do ******....

Já preferuju přísnou lásku. Aby dítě vědělo, že je milováno, že když se něco povede, je šikulka, když něco míň, stane se, když je průšvih a hodně velký, dokážu i hodně křičet, ale pak si jdu s dítětem vyříkat, co se mi nelíbilo a proč se mi to nelíbilo.. No a vyjímečně dochází i na fyzické tresty, ale nikdy bych prcka neuhodila do tváře, myslím, že tím, že je hlava zdrojem našeho cítění a vnímání, je hodně citlivá věc uhodit někoho do tak citlivého místa.

Vychovávám 6-ti letého klučinu. S psychickými tresty zásadně nesouhlasím. Nemám ráda citové vydírání v žádném vztahu, takže ani v tom rodičovském. Co se týká trestů tělesných, tak v tomto věku už nejsou moc pádné, sice mi občas rupnou nervy, ale on pak stejně schválně dělá, že ho to nebolí nebo přede mnou dělá hrdinu ať mu klidně na ten zadek dám. A to není jen případ mého syna.Takže se snažím co nejvíce vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat, a když mi rupnou nervy, zakazuji TV, večer odmítám číst pohádku atd. Pak také dost funguje chválit za něco, co udělá dobře. I za každou banalitu. Nám to může připadat jako nicotnost, ale ty děti si najednou připadají hrozně důležití. Ty odměny ..... no já odměňuji právě tou pochvalou, úsměvem, pohlazením, objetím atd. Za to je můj klučina schopný udělat cokoliv.
Pro ty starší jsem slyšela, že je největší trest schovat to super oblečení a poslat ho do školy v nějakých starých hadrech. Toť moje zkušenost, snad to budeš moct uplatnit.

souhlas, nekritizovat dítě samé, ale to co udělalo

Nejsem zastánce psychických trestů, mohou mít následky, které si dítě ponese hodně dlouho. Jsem také proti jakýmkoli trestům za špatné známky.
Jinak moc nechápu dnešní trend ve výchově, jednat s dítětem jako s dospělým. Přijde mi, že děti ví, že jim všechno projde, když vidím, co si často dovolí k rodičům... Dítěti může člověk něco tisíckrát vysvětlovat, ale malé dítě je pořád malé dítě a nikdy nebude uvažovat jako dospělý člověk.

Záleží na věku. Dvouletému dítěti něco vysvětlovat je opravdu ztráta času. Tam je na místě to plácnutí přes prdelku nebo přes ruku, u ještě mladších stačí jen zvednout hlas nebo se zamračit.

Skvělá kniha je Respektovat a být respektován.............