Umírání a smrt - ČR

[quote=Zlobidlo]Většina z nás má tendenci se ke starým lidem chovat jako k dětem nebo těm co už jim to nemyslí . . . .ale každý z nich byl mladý,měl své lásky,trápení,práci,zastával nějakou funkci,je potřeba si to uvědomovat a ctít jejich osobnost do poslední chvíle.

Kéž by všichni, co pracují se starými lidmi, byli tak laskaví a moudří, jako jsi ty! Máš můj obdiv a úctu.

Dozvěděla jsem se nedávno o smrti babičky a neplakala jsem. Myslela jsem si, že to mám "na háku". Ale už vím, že nemám. Po pár dnech jsem strašně rozcitlivělá. Stačí vidět třeba rozbitý hrnec se zelím. Připadá mi ten pohled šíleně smutný. Mám nervy víte kde. Něco podobného jsem měla jako malá, rozlítostňovalo mě vykypělé mléko, cokoliv rozbitého, když se někdo říznul, prostě všechno, co se nemělo stát a omylem se stalo - to jsem odbočila.
Jinak si myslím, že je teď trend nedělat pohřby tak smutné. Parte už nejsou olemovaná tlustým černým rámečkem, černé rakve najdete v katalogu tak jednu až dvě, a některé písničky v nabídce byly nejen smutné, ale i běžné nebo i veselejší - prostě to, co zemřelí měli rádi. Byla jsem u zařizování pohřbu, tak to vím.

vosmajda většinou to všechno člověku dojde až později....nejhorší jsou ty chvíle kdy na to na moment jakoby zapomenete a čekáte, že ten člověk vstoupí do dveří.....když si během chviličky uvědomíte jak jste hloupí co si to představujete a jak je vůbec možné "zapomenout", že ten člověk zemřel, je vám ještě hůř.....z toho pocitu, z toho krásného pocitu kdy jste úplně normálně jako každý jiný den očekávali příchod zemřelé osoby.

vosmajda
Holka, drž se!

vosmajda...myslím, že smrt blízkého a milovaného člověka nás poznamená na celý život. V prvních chvílích je člověk hrdina, protože musí, pak ta bolest trošičku poleví, ale až za delší dobu se to začne zase vracet. Vím, o čem mluvím, umřela mi mamka, bohužel v nemocnici za příšerných podmínek. Všechno jsem ustála a zvládla, až jsem se divila. A teď po nějaké době zase nemůžu klidně usnout, vůbec z toho nejsem venku, všechno se mi vrací...
Umírání v nemocnici bych osobně zažít nechtěla, ale být doma rodině na starost taky ne. V LDN jsem měla babičku, stálo nás to spoustu peněz jen za to, aby se k ní chovali jako k člověku.
Bohužel, konce člověka v nějakém zařízení jsou, podle toho, co jsem viděla, docela osamocené, bolestivé, nedůstojné a smutné.

pajula
Tak jsem byla u maminky, nečekala jsem snad, že by babička měla vstoupit do dveří, ale pořád si nemůžu zvyknout, že nejezdíme "za babičkama".

Své smrti se bojím ..nebo spíše se bojím ,že přijde dříve než bych si přála,např. čekání na smrt při nějaké těžké nemoci a náročné léčbě ,musí být teda hodně na psychiku .
Velmi se bojím i smrti svých blízkých ..hlavně největší strach mám o svého syna a o rodiče .
Smrt je více milosrdná pokud člověk ,zemře ve spánku ,bohužel v častých případech je to spíše vyjímka .
Smrt jestli v nemocnici ...pokud je to nezbitně nutné ,po nějaké náhle příhodě ...tak většinou není na vybranou ...ale pokud by třeba někdo z mých blízkých byl už v nemocnici dlouho a nebylo mu pomoci tak bych ho vzala domů ,aby zemřel doma a v klidu ..samozřejmě pokud by nepotřeboval ,být připojený na přístrojích ..to je další vyjímka .
přidám ještě jeden příběh ze života ...mému kamarádovi se v jeho 25 letech náhle zastavilo srdce po té co mu řekli ,že mu zemřela babička ...přijela záchranka a 20 minut ho resustitovali ...dávali mu elektrické šoky a lékař konstatoval svému týmu ,že mu dají posední šanci ...srdce naskočilo a kamarád se vrátil do života...v nemocnici strarvil 14 dní z toho týden si nepamatuje vůbec nic a to byl už plně při vědomí ...měl zkrytou srdeční vadu....operovali ho a dostal se z toho .....samozřejmě jsme se ho ptali jaké to bylo ..a on prohlásil ...nebojím se už smrti ..byla to nasprostá bomba ,nic ho nebolelo ,nic mu nescházelo ,prostě totální uvolnění těla a mysli....

Nad takovíma věcma vubec neuvažuji je to normální věc proč se o to zajímat stáčí až to příjde zemřel mi otec vím o čem píši.

Já se smrti bojim, protože trpim thanatofobií. S vírou to určitě souvisí, kdybych věřila, že po smrti něco bude, bála bych se určitě míň. Bojím se právě toho, že tu nebudu jako před narozením. Nezáleží mi tolik na tom, kde budu umírat, ale kdo tam se mnou bude. Domov by byl sice víc uklidňující, ale kdyby pro mě bylo potřeba nějaké zvláštní péče, klidně bych umírala v nemocnici, hlavně kdyby blízcí přišli sem za mnou. Vlastně je mi uplně jedno, kdy a jak umřu, já umřít nechci, všechno je stejně hrozné

Candy86
Absolutně to chápu. Mám to taky tak. A to si ještě říkám, že to není žádná "fobie", protože se bojím něčeho, co JISTĚ nastane.

Candy86
Tohle jsem si myslela jako malá - že prostě blik, a už tu nebudu, a tím pádem už nebude nic. Teď přeci trochu věřím, že bych se někde mohla vznášet.

Myslím, že na smrti je nejhorší, že člověk ví, že přijde, ale neví kdy a jak. Vlastní smrti se nebojím, ale děsí mě představa ztráty toho, koho miluju. Jak už se zmiňovalo výše, myslím, že v životě neexistuje větší bolest a trápení.
Jinak smekám před všemi, kteří se rozhodli zasvětit svůj život práci s dlouhodobě nemocnými, nemohoucími lidmi a dokáží vnést radost do tak depresivního prostředí, jakým LDNky bezesporu jsou.

Tak já se na jednu stranu smrti bojim,ale na druhou starnu věřim že neni konec,čas je nekonečnej a přeci jsme se nenarodili jen tak pro srandu králíku,aby jsme zase zemřeli...takže ten strach už neni tak velikej...ale občas o ní přemýšlim...

Před lety jsem pracovala jako dobrovnolník v jednom hospicu a prošla jsem mnoha školeními, které na tyto otázky měly odpovědět.
Takže řeknu co vím:

- umírat doma - ano či ne? Téměř všichni chtějí umírat doma, kdo by chtěl umírat v neosobním sterilním prostředí nemocnice? Je tu samozřejmě možnost důstojně zemřít v hospicu. Hospice se ale snaží vytvořit co nejpříjemnější, domácké prostředí. Drtivá většina lidí ale umírá v nemocnicích. Opuštění.

- proč se lidé bojí smrti? Bojíte se vy? Lidé se bojí všeho co je neznámé a o čem neví jak to dopadne. A smrt je ta největší neznámá. Alespoň pro ateisty, a těch je spousta. Já jakožto křesťan se smrti nebojím. Smrti těla rozhodně ne.

- souvisí strach ze smrti s vírou (náboženstvím)? Ano souvisí. Ti kteří v nic nevěří neví co přijde. Ti kteří věří, mají před sebou naději, že buď přijdou do lepšího světa, nebo se opět narodí.

- proč se v ČR smrt tak odosobňuje? Není to trend ČR, je to tak v celé západní společnosti. Během posledního století se přístup velice změnil. Dřív byla smrt brána jako běžná součást života, lidé žili pospolu, děti viděli jak se rodí jejich sourozenci a ja umírají jejich prarodiče.S nástupem kvalitnější lékařské péče a nemocnic, jsou lidé jakmile je něco v nepořádku bráni do nemocnice a lékaři se je mermomocí snaží zachránit. Je to pochopitelné. Ale mělo by být také pochopitelné, že smrt je normální součást života a nelze jí pořád něčím bránit. Mnoho lidí je již připraveno zemřít a ty poslední boje lékařů jim to jen znepříjemňují.
Vím,že to zní strašně. Trvalo mi dost dlouho než jsem tohle pochopila.

- proč necháváme své blízké umírat v nemocnicích či je tam dokonce převážíme zemřít? Protože příliš zatím nemáme na výběr

Je to složité téma, ale jsem ráda, že se tady objevilo.

já jsem byla až do poslední chvíle u človíčka, kterého jsem moc a moc milovala....i přesto, že to bylo v nemocnici, s určitostí vím, že bych to již nikdy neudělala a už vůbec si neumím představit, kdyby to bylo doma...dívat se do těch smutných očí prosící o pomoc, na tu beznaděj, kdy chcete pomoc a máte svázané ruce...a přesto, že je to už dvanáct let, dokážu detailně a přesně popsat ten den....nikdy to již z hlavy nedostanete.....