Umírání a smrt - ČR

Mně tohle bylo hodně sympatické. A věřím, že i spousta lidí, kteří věři v jakékoliv "přijíímání a posílání energií" (já mezi ně nepatřím) asi souhlasila - protože to je podle mne ten prapůvod (vedle jiných souvisejících a praktičtějších) zvyku jejich putování za umírajícím a shromáždění se u něj.

Ano, takhle to často chodí.
Myslím, že problém lékařů v nemocnicích je někdy i ten, že těžko nesou, když jejich pacienti umírají. Často "léčí" za každou cenu až do úplného konce, indikují už zcela zbytečná vyšetření, která jen způsobují trápení, a přitom na neodvratném blížícím se konci nemohou nic změnit. Nejsou vychovávání k doprovázení ve smrti, ale k "aktivním medicinským intervencím". Je to takový jejich obranný mechanismus, aby nebyli konfronotvání s vlastní bezmocí. Ale je asi těžké, poznat ten moment, kdy už nemá smysl léčit, ale spíš ulevovat od bolesti strachu.

protože doufáme, že jim tam alespoň v těch posledních chvílích uleví od bolesti

Mikyska
Ne každý umírá s bolestmi. Viděla jsem umírat babičku, která měla rakovinu, metastáze měla na mozku a i jinde po těle, bolesti neměla. Občas si uvědomovala co jí je a brečela, ale kvůli nemoci ne bolestem, jindy mluvila zcela z cesty, to když jí nádor tlačil na mozek. Dost před smrtí spala, pak se vzbudila hodně moc zvracela a pak umřela.
To samé děda, který měl metastáze všude možně po těle. Ten odmítal asi 2 dny před tím léky, byl celkem klidný, smířený (byl věřící a šel ke zpovědi, když byl ještě v nemocnici, to ho dost uklidnilo) a jediné co si přál ať už ho nevozí do nemocnice, kdyby se mu přitížilo-myslím, že věděl že umíral. Pak mu bylo také velice špatně-zvracení a pak umřel.

Mikyska
Nemyslím a priori případy, kdy vozíme příbuzné do nemocnice, aby byli léčeni či jim bylo jinak pomoženo - ale spíše ty účelové (anebo u někoho pouze podprahově účelové) převozy do nemocnic za účelem "odložení umírajícího".

A určitě souhlasím s BlackCoffee v tom, co psala ohledně paliativní léčby - a jen v případě, že by opravdu nebylo možné ji poskytovat doma, tak pak má nemocnice třeba smysl. A pravdu má také framboise, která píše, že ne každé umírání je spojeno s bolestmi.

Výbornou pomocí jsou podobné organizace, které nabízejí mj. pomoc při domácí péči o umírajícího:

http://hhv.nmnm.cz/index.php?ln=cz&id=2&cat=c&typ= static

Velmi často jde o neziskovky, pracuje zde mnoho dobrovolníků.
Sice se zabývám tvorbou projektů a čerpáním fondů z EU, ale v jiné oblasti, takže nejsem schopná říct, jestli a v jakém množství lze využít evropských peněz i na podobné projekty. Každopádně jsme v téhle oblasti pořád v plenkách a sama zdravotnická obec by se měla pokusit systematicky vytvářet plán rozvoje a pomoci. Smrt je stejně přirozená jako život sám.

Na internetu je velké množství prací, které vypracovávají studenti a které se smrtí, přístupem k ní, paliativní léčbou, hospici... zabývají. Všechno nutí přemýšlet.
Tahle práce mi přišla komplexní:

https://www.stag.utb.cz/apps/stag/dipfile/index.ph p?download_this_unauthorized=8330

1)Zda umírat doma či ne,je těžké,v tom si částečně protiřečím,já osobně bych raději umírala doma,ale pokud by šlo o blízkou osobu,nevím,stále bych asi věřila v nemožné a myslela si,že mi člověka v nemocnici zachrání,ale když tak přemýšlím,tak pokud by už léčba nebyla možná a můj blízký človíček žádal "umřít doma" myslím,že bych nakonec byla pro a jeho přání mu splnila,ač by to bylo a je pro mne nepředstavitelné,ale z druhé strany pochopitelné.I když by bylo strašné např,vědět,že trpí bolestma a přezto chce zemřít doma.

2)Proč se lidé bojí smrti nevím,já se smrti nebojím,je to prostě přirozená součást života.Tak nějak se spíš bojím stáří.Ovšem se smrtí blízké osoby se nějak neumím vyrovnat.

3)Myslím,že věříci lidé mají na smrt daleko přirozenější pohled,ale není to pravdidlo,znám plno lidí,co smrt berou tak,že prostě je a bude-to jediné je tak nějak na světě spravedlivé,odejít odsud musíme všichni.

Je ovšem fakt,že mluvím o tom,že se nebojím smrti jako takové,ve stáří,ale pokud bych měla umírat někde při nějaké tragické události nyní,poměrně mladá,tak bych asi strach dostala a měla touhu bojovat a strach by nastal velký.Takže jasno asi vlastně v tomto nemám.Když nad tím tak nějak víc přemýšlím.

Článek pana Halíka je dobře napsaný a pravdivý.Smrt se u nás neustále nepovažuje za něco,co k životu patří a musí být vše pokud možno v tichosti,aby u toho nikdo další nebyl.

Jsi můj člověk. Moderní svět smrt vytěsňuje, já tu schopnost stratila.

Myslím, že to tak není. Smrt sama Tě navede do něčeho podobného lehkému spánku. Smrt, jak ji vidám já nejčastěji, bývá kupodivu poklidná, umírání trvá den dva tři. Umírající nevypadá, že by trpěl / ovšem do hlavy mu nevidím/, kolem kypí život a přemýšlíme, co budeme vařit k večeri. Takový je život.
Ta hrůza mně jímá, že už nikdy nikdy se nevrátím a nebudu vědět, jak to tu bude pokračovat, už si nepřečtu to a to a vůbec, bojím se.
Mně celkem nezajímají technické detaily, ale existenciální hrůza, jak se s tím vyrovnat.
M.

Tak to rozhodně nevidím. V ČR jsou v systému zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění zatím pouze lůžkové hospice. Způsob úhrady ze strany ZP činí opioidy aj. tyto léky proti bolesti obtížně dostupnými např. pro LDN, hospice, domácí péči atd. Sami lékaři se obávají tlaku "zdravotních pojišťoven (kvalitní léčba bolesti u umírajících totiž není levná!), které už nyní mají ekonomické nástroje k manipulování s lékaři. Levný pacient = finančně zvýhodněný lékař!" - celý text zde. Systém zvláštních receptů s modrým pruhem (recepty na předpis látek podléhajících zákonu o omamných látkách, které si lékař vyzvedává na OSSZ) komplikuje předepisování opioidů a mnoho praktických lékařů tyto recepty proto nemá vůbec, např. se obává zcizení apod.- viz mnoho článků v odb. časopisech od MUDr.Slámy. "Netahat do toho" farmaceutické firmy znamená pomíjet jejich vliv na nepředepisování analgetik nepřiměřeně vysokou cenou těchto léků. To je klíčové, ne okrajové. Každý lékař má stanoven limit, do kterého se musí vejít v ceně předepsaných léků za měsíc. Tyto léky jsou velmi drahé, tady opět nastupují ZP, které překročení limitu sankcionují snížením úhrady za práci, tj. lékař lék nepředepíše, protože překročením limitu se sám finančně poškodí. Také si nemyslím, že by informovanost lékařů v této oblasti byla dobrá - neschopnost komunikovat s pacientem (a bolest zjistit), pacientovi nevěří, mají obavy z návyku, neznalost farmakoterapie atd. , např. viz. tento text nebo hrozivá statistika neúspěchu adekvátní terapie bolesti podle dlouhodobých průzkumů. Další překážkou jsou zavedené mýty, že bolest ve stáří nebo onkologická bolest je normální součástí a být musí. Jinak souhlasím, že "dobrá smrt" není jen otázkou léčby bolesti.

Přesně, koncept "vítězné medicíny" vede k dystanázii a spolupůsobí i tlak příbuzných, kteří očekávají, že moc lékaře je podstatně větší než ve skutečnosti. To souvisí nejen se sebeprezentací medicíny, ale i s nadějí, kterou někteří blízcí uchovávají až do konce.

Pracuji v nemocnici na jednom tamním oddělení a smrt vidím každou chvíli.Nejhorší je,když člověk odchází pomalu a trvá to dlouho.Vidíte jeho barvu kůže jak se mění,vyhasínající oči a bezmoc,naříkání.Ukončit jeho bolest nelze.Podávají se jen injekce na utlumení,ale on pořád žije.Napojený na kyslík.Nakonec už ani nemočí,nejí a utrpení je neskutečné.Myslela jsem si,že čím víc lidí umírá u nás na oddělení,že už to příjmu jako fakt.Není to tak,každého lituji a snažím se mu to co nejvíce ulehčit i,když jim to už v dobrém přeji.Nám zdravotníkům se bude těžce umírat,protože víme o co jde....Také vidím,že lidé ani nemohou umírat doma,protože jejich rodinní příslušníci doma prostě nechtějí.Také jsou lidi,kteří by si je domů vzali,ale fyzickou manipulaci s takovým člověkem jednoduše nezvládnou.

Vločka
Díky za zajímavé odkazy! Pečlivě jsem si je přečetla. V některých věcech s tebou začínám souhlasit (přesvědčila jsi mne), v některých stále ne - informace o možnostech paliativní léčby dostupné jsou - ale asi ano - byl by potřeba to medikům do hlavy více hustit (otázka je, zda medikům - zda tento stav nezpůsobují např. nevzdělávající se praktičtí lékaři středního věku (nevím, jen námět - vycházím z toho, co někdo výše psal o svém příteli medikovi...). Btw. mou obavu z tlaku ZP potvrzuješ jak ty, tak i lékařka v odkazovaném rozhovoru. Je smutné, že se se smrtí může vlastně takto kupčit.

Každopádně stav je naprosto zbytečně neutěšený.

Možná tím jen máme na mysli každá něco jiného. Obecné informace o paliativní medicíně jsou, odborná literatura pro lékaře, sestry aj. odborníky v počtu cca 3 monotématických knih podle mne není dost a také se opírám o hodnocení obsahu vyučovacích předmětů typu Anesteziologie a léčby bolesti na LF od onkologů v praxi. Bohužel, cokoli se stane zbožím, bude s tím kupčeno a tlak na vnímání zdraví jako zboží je drtivý. Podobně také koncept "mládí jako zboží" koresponduje s pohledem na stáří, který popsaly jiné diskutující výše.