Umírání a smrt - ČR

Já se smrti nebojím (tedy doufám, že přijde později než teď). Nicméně stáří ano..stáří je hnusné (vím, nemělo by mi tak připadat, neměla bych to říkat, ale je to tak). Málokdy si u starší paní řeknu "to je kus, krásná, chytrá, elegantní dáma". Spíš koukám na květované šaty, roztrhané oblečení, nezájem o cokoliv jiného než o televizi a drby, předsudky atd atd....Pdotýká že bydlím na vesnici, tad je to přece jen o něco markantnější.

Umírat bych chtěla doma...ale hlavní je ne kde, ale s kým. Určitě ne opuštěná.

Ano, určitě.
Děda umřel před 8 lety, měla jsem ho strašně ráda. Moc nechtěl umřít v nemocnici. Nakonec umřel doma, byl u toho taťka (jeho syn) a mamka (jeho snacha). Společně ho i oblíkli a upravili do rakve. Já u toho tehdy nebyla, bylo mi 19 a byla jsem ve škole. Nevím, jak bych zvládla být u toho taky, každopádně jsem moc a moc ráda, že jsme mu splnili přání a mohl umřít doma. Ve stejným domě, kde se i narodil.

jataky
Ptala jsem se několikrát personálu na to,jestli za dotyčným/dotyčnou někdo chodí . . .mnohokrát mi bylo řečeno,že chodili,ale jen do doby než se přepsal majetek . . .
Děje se to asi takhle: Většinou je to tak,že dotyčný je do zařízení umístěn náhle,třeba po mrtvičce apod.,otázka majetku je tedy nevyřešená . . .jezdí celá rodina . . .(ale každá zvlášť) a dotyčného "masírují" . . .ti nejvytrvalejší si dokonce babi nebo dědu vezmou na víkend domů . . .pak si dědu nebo babi vezmou párkrát přes týden a to většinou dopoledne a na večer vracejí . . .to už je v době kdy je jejich přítomnost nutná při úředním jednání . . . .Až je všechno hotové tak ještě nějaký čas přicházejí,aby to nebylo takové okaté,že jejich zájem trval jen než vyřídili formality . . .ale návštěvy jsou čím dál míň až přestanou chodit úplně.Neříkám,že je to takhle u všech,ale ve většině případů ano . . .Personál si všímá a taky personál se pro tyto lidi stává jejich rodinou,takže se jim i svěřují . . .
Pokud dotyčný nikoho nemá,tak ani nečeká,že někdo přijde a vezme za své nejbližší personál,ale pokud má rodinu a ta se na něj vykašle,tak je to moc bolestné.Zažila jsem paní,která měla syna velmi blízko,ale jezdil za ní jen snad 3-4 do roka . . . .Usmyslela si,že zemře . . .přestala jíst,přestala pít,byla na spolubydlící i personál agresivní . . . .Udělala jsem si na ni čas( bohužel na úkor osatních),posadila ji na vozík a tradá na terasu . . . .sluníčko hřálo,ptáci cvrlikali a my jsme si 2 hod.povídali . . . .Vyprávěla mi o synovi jak byl malý,o zemřelém manželovi a tak . . . pak byla večeře a paní málem snědla i talíř a usmívala se jak sluníčko,když jsem mohla tak jsem na ni na pokoji mrkla jak se má,aby věděla,že někomu na ní záleží,že není jen jméno na dveřích a číslo ve spisu . . . .Někdy stačí opravdu málo . . .
Často myslím na všechny ty se kterými jsem se po dobu mé praxe potkala . . . .i na ty co zemřeli a já měla možnost je poznat.
Většina z nás má tendenci se ke starým lidem chovat jako k dětem nebo těm co už jim to nemyslí . . . .ale každý z nich byl mladý,měl své lásky,trápení,práci,zastával nějakou funkci,je potřeba si to uvědomovat a ctít jejich osobnost do poslední chvíle.

Zlobidlo
Krásně si to napsala a udělala.

Zlobidlo: nádherný....je úžasný, že existují lidé jako ty

Moc hezké.... Jen aby to nevyznělo vůči příbuzným nějak jednobarevně: jedna paní žila s malou dcerou, manželem a matkou, kterou si vzala, protože se o sebe už nemohla postarat. Její stav se stále zhoršoval, nepoznávala členy rodiny, utíkala z domu a toulala se, občas nechala téct vodu nebo hořet sporák. Často byla nazlobená, na rodinu křičela, vyhazovala věci, nosila domů odpadky, ponocovala a dělala hluk. Manžel odešel. Jednoho dne se ohnala po vnučce, ta spadla ze schodů a zranila si ruku. Paní přivezla matku s pláčem na gerontologické oddělení. Chodila za ní každý den, seděla s ní a držela ji za ruku, krmila ji jídlem, které jí připravila, když bylo potřeba, přebalila ji, koupala.. Matka ji občas poznávala, pak přišla sprška nadávek, občas nevěděla, s kým mluví, utíkala před ní, bála se. Dcera ji navštěvovala, i když se ukázalo, že je těhotná, přišla ještě den před porodem a za dva týdny znovu. Plynuly měsíce a roky. Personál žasnul nad životaschopností staré paní. Lékařka dceři při návštěvě řekla, že by pro matku byla jistě úleva, kdyby už mohla odejít, "a pro Vás asi taky", dodala - dcera ji odpověděla, že i tak má pro ni matka obrovskou hodnotu a její odchod si nepřeje. Doktorka mi později řekla, že se strašně styděla. Matka už nevstávala z postele, nemluvila, dcera ji navštěvovala stále v podstatě denně, vždy na Vánoce ji brala domů. Jednou po Vánocích zavolala, že si matku už nechá na stálo, že děti už nejsou tak malé. Stará paní po svátcích zemřela. Možná chtěla umřít doma, možná na smrt v léčebně neměla dost soukromí.
Obětavých a oddaných příbuzných bylo víc, ale na tuto nikdy nezapomenu.

Paradoxem je,že je i spousta těch "dětí",které od svých rodičů moc lásky,pochopení ani majetku nedostaly a přece za nimi jdou a starají se do poslední chvíle. . . .A ti co jim rodiče dali první poslední,tak shrábnou co se dá a pak už nemají zájem . . . .
Je to hrozná situace,kdy dotyčný člověk nepoznává své blízké a žije ve "svém" světě . . . .Pamatuji si na jednoho pána,který byl za svého aktivního života na dost vysokém postu . . .někdy měl své "světlé" chvilky a vzpoměl si na spoustu věcí o kterých nám vyprávěl a z toho nevěděl že má syna,rodinu,kde je,z kterého pokoje vyšel,kde má postel,že třeba už obědval,pleny pral v umyvadle několikrát za den . . . .Na takového člověka se nejde zlobit i když jej musíte 15 krát zavést na pokoj a 15 krát mu říct,že to je jeho postel a kde vlastně je,protože to nedělá schválně . . . .I když děláte něco jiného,tak pořád ho máte v měrku,aby se třeba nedostal ke schodům a nespadl a nebo nebloudil po ostatních pokojích a nerušil klienty . . . stane se takovou vaší součástí . . . .Zemřel v klidu ve spánku,ale dlouho jsem jej měla v hlavě jestli zase někde nešmáruje po chodbě a i kolegyně ho měli tak nějak v podvědomí i když už byl mrtvý.
Nevím co je horší . . .jestli to,že funguje mozek,ale tělo neslouží a nebo tělo slouží a mozek negunguje .

snad je to druhé pro člověka milosrdnější..snad, ale pro rodinu těžko.

Pokud myslíš zemřelého, tak bych to respektovala..

Tak to má podle mne být - přesně jak jsi napsala..

Zlobidlo, já skoro nevím, jak mám reagovat - mluvíš mi co se názorů týká z duše a píšeš moc hezky.

Zlobidlo
Píšeš to vážně nádherně!

Já si smrt představuji jako samtu a stýskání.. Před půl rokem mi zemřela moje milovaná babi a stále se s tím nemohu smířit... Mám po ní šíený smutek!

Opravdu pěkně řečeno.

Co se týká mě, smrti se nebojím, ale nemohoucnost bych nesnesl. To, že se sám o sebe nepostarám a někdo kolem mě musí pořád skákat, to bych nezvládl. Myslím, že kdyby se k něčemu takovému schylovalo, tak vyřídím vše potřebné, se všemi (na kterých mi záleží) se rozloučím a skončím to sám. Jsem ateista, takže žádné zábrany v tomhle směru nemám...
Člověk má umřít důstojně, ne na to čekat někde ve skladu umírajích ve vlastní špíně...

Jako samozřejmost pak beru darování svého těla nějaké medicínské fakultě, není nad to být užitečný alespoň po smrti. Pohřeb nepotřebuji, když si na mě mojí blízcí občas s úsměvem vzpomenou mi stačí. Nechci smutné obřady v černém, slzy, truchlení. Ať si za ty peníze radši postaví krb, pergolu nebo tak něco a tam si občas na mě zavzpomínají...

Jednou se mi stalo, že jsem z přepracovanosti a velkého dusna omldela, cítila jsem nedostatek vzduchu, tak jsem chtěla jít ven. Pamatovala jsem si jak otevírám dveře ven a pak nevím.
Jenže pravda byla taková, že jsem se skácela už u stolu, což bylo dvacet metru od dveří kam jsem ani nedošla. (nechapu jak ten mozek pracuje, asi přepl na náhradní režim)
Probrala jsem se mezi kolegama, kteří byli pěkně vykulení-pak i ja....
Mezitím jsem měla pocit neuvěřitelného klidu a představy, že se vznáším nekde ve vesmíru... Bylo to šíleně příjemné a při robuzení jsem se cítila naopak naštvaná na kolegy, že jsem byla vyrušena z té příjené relaxace... (Takové byly první pocity po probuzení)
Tak že jestli je smrt tak příjemná jako bylo moje omdleni, tak se nebojím!

já osobně se (zatím) nebojím své smrti-bjím se smrti mých nejbližších....jeden pro mě moc důležitý člověk mi zemřel před sedmi lety a pořád se s tím vyrovnávám.....představím-li si smrt jiných, mě hodně blízkých osob.....bojím se strašně, nechci se k té myšlence ani přiblížit, protože se bojím, že to přivolám-někdy mám pocit, že když o tom nebudu mluvit, tak se to nestane.....mám panickou hrůzu u konkrétní osoby, nechci ani vyslovovat že by měla umřít....někdy mívám noční můry a až to jednou přijde...nedokážu si představit co se mnou bude. Sám můj přítel mi říká, že se té doby bojí, protože ví jak jsem psychicky na té osobě závislá a co se mnou udělala smrt mého dědečka.....asi to bude znít hnusně, ale doufám v to, že až ta osoba zestárne, bude protivná jako bohužel bývají někteří staří lidé. Přeju si to proto aby pro nás její smrt byla úleva a jako úlevu bysme to brali i pro ni.....asi si budete myslet, že jsem strašný sobec, ale raději to chci takhle, protože na to, že zemřeme společně už dávno nevěřím....a nedokážu si svůj život bez ní představit!

Zlobidlo Obdivuju, že dokážeš mít takové zaměstnání-já patřím mezi lidi co nad vším až moc přemýšlí...nemohla bych něco takového dělat-snadno mi člověk přiroste k srdíčku, ale už velice těžko se tamodtud odstraňuje....asi bych to psychicky nezvládala, vidět jak někdo dokáže na své blízké kašlat nebo za nimi chodit jen kvůli dědictví. Nebo kdybych se s někým zblížila a ten člověk by si pak prostě odešel....

znám jednoho člověka (nechci jmenovat) který se velice rozčiloval, že mu jeho starý otec často volá a pak si kvůli tomu zrušil telefon.....řekla jsem mu tehdy, že mu závidím, že bych si taky přála aby mě můj tatínek mohl "otravovat"....nepochopil to a já nepochopím jak někdo může tak lehce zapomenout na to, že ten starý člověk který je třeba uvázaný k lůžku a potřeboval by obejmout když je mu zle, kdysi taky objímal svoje dítě a utěšoval když mu bylo nejhůř....

Já bych určitě nechtěla umřít před očima mých nejbližších a tím jim způsobovat ještě větší bolest. Člověk už jen z pudu sebezáchovy, když cítí, že je mu hodně zle, tak chce sám do nemocnice a doufá, že mu bude alespoň pomoženo od bolesti. Znám hodně případů, kdy byli hodně nemocní a do nemocnice nechtěli, ale když se přiblížil konec a bylo jim už hodně zle, tak prosili, aby je do té nemocnice odvezli Jedna velmi dobrá známá měla rakovinu a nebylo jí pomoci, odešla dobrovolně od svého manžela a syna umírat ke své sestře a ti její chlapi za ní ani nemohli, výslovně jim to zakázala, nechtěla, aby jí tak zuboženou viděli. A u té sestry také umřela. Jinak smrti se bojím, moc, člověk je strašně křehký a smrt číhá na každém rohu...