Umírání a smrt - ČR

Umírat doma, ne v nemocnici! Nebojím se své smrti, bojím se smrti svých blízkých a těžce to nesu.
...

Až to přijde tak to přijde... nemá cenu to řešit - zrození-život-smrt Toť čeká kažého živého tvora

Za sebe tento postoj:
Smrt patří neodmyslitelně k běžnému životu. Každý z nás by si asi přál zemřít v klidu, nejlépe doma - já bych osobně v nemocnici zemřít nechtěla. (Nemluvím o akutních převozech do nemocnice v případě infakrtu, havárie, atd., kdy jde primárně o záchranu života, která bohužel někdy nedopadne.)

Cca před půl rokem jsem někde četla / viděla T. Halíka. Ač nejsem věřící stricto sensu, hodně mne zaujalo, jak se na věci dívá:

"A mají Češi nějaký specifický vztah ke smrti?
Podle výzkumů většina Čechů na otázku, zda se chtějí od lékaře dozvědět, že se blíží jejich smrt, chtěla být obelhávána, zatímco u jiných národů převažovala touha znát pravdu. Za komunismu existovalo nařízení, že pohřební vozy mají jezdit pouze v noci, aby nevyrušovaly pracující z jejich budovatelského optimismu. U nás je skutečná smrt pořád "ukrývána". Nejčastěji se umírá v nemocnici, za plentou. Ostatní pacienti v době, kdy někdo umírá, jdou na chodbu kouřit a mají pocit, že se někdo chová neslušně, když umírá. Tragické je, že u nás je člověk při umírání často opuštěn. Navíc se množí "pohřby bez obřadu", příbuzní nechávají své blízké anonymně odklidit jako odpadky, bez rozloučení, odpuštění, rekapitulace jejich života. Ale když si zapnete večer televizi, vidíte během půlhodiny bezpočet smrtí – jako by se lidé chtěli otupit virtuálním přehráváním něčeho, čeho se ve skutečné podobě děsí. Smrt nastoluje totiž zásadní otázky metafyzické povahy. Mnozí zapomněli či odmítli odpovědi, které nabízela náboženská víra, ale ničím je nedokázali nahradit. A tak zůstává strach nebo únik do banality."

Běžně mne Halík nijak nebere, ale tentokrát mu dávám za pravdu - a ptám se - čím to je?? Co vy na to?

jataky
No nezní to mco dobře to co Halík píše/řekl...

Mně budou blízcí chybět v obou dvou případech, ať již odejdu já či oni. Jinak si myslím, že pokud je to někdo opravdu blízký, tak se nelze s jeho smrtí 100% vyrovnat, resp. vyrovnat ano, ale vždy mi bude chybět.

Když ses narodil, všichni se radovali a tys plakal. Žij tak, aby až umřeš, všichni plakali a tys byl šťastný... (arabské přísloví).Snažím se...Umírat doma,mezi svými blízkými.Smrti se nebojím,jen bolesti.Ano,u nás jsou odkládáni příbuzní jako nepotřebný krám.Jsi starý,dosloužil jsi...Ale všichni jednou zestárneme a můžeme být odloženi také.Život uplyne rychle.Proto milujme svoje blízké i s jejich chybami,milujme svou rodinu protože ta jediná je důležitá.Miluješ-li někoho opravdově,je to jako bys řekly neumřeš.

souhlasím

Četla jsem diskuzi o eutanazii a u příspěvků jataky, ač s nimi jinde sympatizuju, jsem skřípala zubama Tolik na úvod.
Jinak odpovím na bod čislo jedna ve tvém výčtu, jataky.

Mám za sebou šílenou zkušenost, kdy nám doma umíral milovaný člověk s metastázami v kostech a v mozku a kterého jsme, abychom mu "usnadnili" umírání, mohli ho podpořit a být s ním, převezli domů. Dávkovali jsme morfium po 4 hodinách, tak jak nám nařídil lékař. Toto dávkování bylo samozřejmě naprosto nedostačující a bolest šílená, ty projevy nepředstavitelné a vzpamatovávám se z nich dodnes. Šlo o babičku, která běžně trhala kopřivy rukama, do poslední chvíle si nepostěžovala na bolest, dokonce i ve chvíli, kdy ošetřující lékařka tvrdila, že měla být už dávno na morfiu, že musí mít velké bolesti. Přesto ložistko v kostech způsobovalo nepředstavitelné bolesti, které jsme nebyli schopni doma tlumit.
Když jsme ji odváželi z nemocnice domů, měla v sobě přesně takovou hladinu kombinací léků, které ji dostatečně utlumily a v podstatě ji zachovávaly v nebdělém stavu. Po příjezdu domů nastal očistec.
Takže moje odpověď na otázku je: Za podmínek, kdy je paliativní léčba nedostatečná a já nebudu mít prostředky na zvládnutí bolesti, NE! A babičce se za to utrpení, které si do své smrti u nás doma musela prožít, každý den omlouvám a kdybych mohla, vzala bych to rozhodnutí zpět.

framboise
Není to jen on, různé články potvrzují, že pohřbů bez obřadu přibývá (ZDE starší článek). Já si pohřeb bez obřadu neumím představit. Podle mne je povinností potomka důstojný pohřeb zabezpečit.

Já jsem k smrti docela laxní Nebojím se jí, myslím, že patří k životu a vyhnout se jí nejde, tak proč se bát. Jedna z mála 100% jistých věcí je, že všichni jednou umřeme.
Kde umřu taky moc neprožívám. Vím, že bych nechtěla zůstat dceři nebo manželovi na krku a oni museli podřídit svůj život mě, ale chtěla bych, aby u mě v okamžiku smrti byli. Takže umírat v nemocnici by mi nevadilo, ale byla bych ráda, kdyby byli v nemocnici u mé postele, až budu umírat.
Pokud jde o pohřeb, je mi fuk, jestli budu mít obřad nebo zpopelnění, jestli budu v zemi nebo mě budou mít doma v obýváku v urně - budu už mrtvá, takže mi to bude jedno a rozdíl nepoznám.

Tak téma je to rozhodně zajímavé, ale člověk se nad ním většinou zamyslí, když se smrt dotkne někoho v blízkém okolí, jinak má pocit, že se ho netýká. K těm otázkám:
1. Dřív lidi umírali doma a děti alespoň viděly, že smrt je součást života, spojená s usmířením, zpovědí- což myslím, že rodinným příslušníkům umožnilo také tu smrt prostě přijmout jako fakt, nedémonizovat ji. Dneska se umírá v nemocnicích za plentou, ale je tu otázka: nevyhovuje nám to vlastně? Chtěli bychom vidět blízkého člověka (nebo kohokoliv)umírat? Já za sebe opravdu nevím.
2. Lidi se bojí smrti, protože zkrátka nesnesou tu představu konce, vlastní neexistenci. Nebo mají spíš strach z umírání- jak napsal Wolker: "smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, čeho se bojím, to umírání je" (pardon, pokud to není přesně, lovím z paměti)
3. Pokud někdo věří v posmrtný život a v duši, se kterou se cosi děje po smrti, tak se mu asi snáze odchází (ale jisté to zřejmě není)
4. Smrt čím dál víc vnímáme raději jako něco, co se nás samotných netýká, nechceme si ji připustit, odsouváme ji- ale myslím, že snáz si smrt připustí člověk, jehož život byl naplněný než někdo, kdo je v životě stále nespokojený. A taky se bojíme stárnout- viz všechny možné procedury, jimiž si mnozí snaží vrátit mládí i ve věku, kdy už je to směšné.

BlackCoffee
Každý máme svou zkušenost. Já jsem zase viděla tu touhu žít, i když už to nešlo..

Nechci jakkoliv zlehčovat tvou osobní zkušenost, ani vlastně nevím, jak to citlivě napsat a nedoknout se tě, protože to opravdu nechci (téma probíráme velmi citlivé), ale asi takto: nikdo z nás skutečně neví, co je "mezi nebem a zemí" a proč se věci dějí tak, jak se dějí. Je možné, že i utrpení některých lidí - ať již v životě, či těsně před smrtí - má nějaký význam. Zda-li to tak je a jaký ten význam je, na to neumím odpovědět.

PS: někdo z mých blízkých s rakovinou před smrtí říkal kvůli bolestem, že už si přeje zemřít. Takže tuším, co jste si prožili. Jaké je správné řešení nevím - a k té autanazii - reportáž o Dignitas ve Švýcarsku mne spíše utvrdila v tom, že ne-e. Třeba budu za 50 let říkat, že jsem se velmi mýlila - fakt nevím.

A je to tak skutečně??

Jataky, já na posmrtný život nevěřím. Věřím, že umřeš a je konec.