Ti, co přežili rakovinu

tohle já strašně obdivuju, já jsem si připadala naprosto odporná i v zrcadle se na sebe podívat. Teď se přesně nejvíc děsim toho, že výsledek bude špatný a já přijdu o vlasy, operace se vlastně ani tak nebojim. Vlasy už mi narostly po ramena, konečně si sama před sebou připadam hezky a teď tohle...
Doma jsem chodila v šátku před rodinou a sama, před přítelem vždy v paruce léto neléto, horko nehorko. I na spaní jsem měla takovou už teda vypadala trochu jako mop ale furt aspoň iluze vlasů. Proto strašně obdivuju ty slečny a paní, který tohle dokážou.
Mimochodem, včera jsem to viděla na Nově v nějakym filmu, jak si takhle ženská strhla paruku před chlapem a ten se děsil, že to neni ženská, ale chlap. Ta ale měla na hlavě vytetovanej nějakej tajnej kód. Ta scéna měla (byla) být vtipná, i jsem se v podstatě zasmála, ale do morku kostí mě mrazilo, fajn, já taková fiflena budu teda vypadat jako chlap

snad bude v pořádku!!

To mě docela překvapuje, mě přijde, že se většina lidí právě bojí operace a případně chemo. Nevím, já to díky bohu nezažila, ale prý ty pocity a nevolnosti jsou hrozný. Ta holka mívá na FB fotky vždycky s krásně uvázaným šátkem, má jich asi hodně a podle oblečení volí i šátek. Vypadá to dobře a člověk by spíš řekl, že je to její styl než že je nemocná.
Snad to u tebe dopadne dobře, budu moc držet palce a dej nám pak vědět

horší než ablace (odstranění prsu) to už snad být nemůže, to jsem ale taky nezvládala psychicky. Naopak na opky rekonstrukční jsem se těšila moc, uspěj tě hnusnou a probudíš se krásná to je pak radost zvracet po narkóze

asi jako když se na mejdanu necháš pozvat na panáka od 10 lidí a každej Tě pozve na něco jinýho a po cestě domů spadneš ještě do škarpy. Tak když si představíš zhruba tu kocovinu po takovym mejdanu, tak tak zhruba se cítíš po chemo, akorát že tomu nepředchází ten rozjetej mejdan ikdyž já jsem vždycky sestřičkám hrdě tvrdila, že jdu na chemopárty a nesu 30 Kč na vstup tam leželo vždycky tak třeba 6 bab a tak zhruba 3 hodiny kapou ty kapačky.
Někdo si nosí knížky, někdo chrápe a většinou se žvejká. Babám je zhruba o 30 let víc než Tobě, takže rozhovor se většinou ubírá směrem, který mi krapet unikal, tlak ani klouby mě moc nezajímaly pak se většinou proberou vedlejší účinky chemo, já jako jediná blicí typ, většinu ostatních bolí hlava, popř. celý tělo, jen já pak vždy hlavu v míse (ale to po chlastu taky vždycky, jak já záviděla těm, co je bolí hlava).
Následně se proberou děti, popř. vnoučata, vaření, pečení, atd.
Po cca 3 hodinách na kontrolu k lékaři, jo, dobrý a domů.
Do pár hodin většinu lidí začne bolet hlava, já zvracet... Do večera dobrý.
Následující 2 dni jak po ráně klackem a pak máš na necelý 3 týdny klid.
Toť moje zkušenost s chemo. Kdyby to nebralo vlasy, ani by to taková tragédie nebyla.
Ale já měla chemky proti r. prsu, na něco jinýho se třeba dávaj mnohem horší sajrajty.

Ups, závist veliká. Já vypadám jako dojička
nebo bych mohla předstírat, že jsem mohamedánka, to by taky šlo

O těch panácích mi nevyprávěj, já nepiju a když už, tak jedno pivo či sklenku vína, protože jak píšeš ty, jsem ukázkový blicí typ a fakt zvracím i po dvou sklenkách vína
Ale bereš to s humorem, tak je vidět, že jsi velká bojovnice!

no to já zas po dvou skleničkách né, ale když se smíchaj samý dobrý věci, tak jó

to bylo jen prostě na upřesnění, jak vypadá chemo. Toho se nebojim. Ikdyž představa těla zkroucenýho do oblouku nad mísou mě zrovna štěstim nenaplňuje, tak to bych zvládla. Těch vlasů se bojim. To je na mně asi nejhezší věc, vlasy... tělo i ksicht mám takový průměrný. Vlasy 1A. A kdyby mi vypadaly, můžu okolí okouzlovat už jen svojí milou povahou

Obdivuju tvou otevřenost ohledně týhle hnusný nemoci...Najednou člověku přijdou jeho problémy malicherný... Jsi tak moc statečná a určitě velice pomáhá tvůj pozitivní přístup například ke zmíněný chemoterapii, a neboj se, když k ní dojde, krásný vlásky ti zase dorostou a ty nadobro zvítězíš, uvidíš! Můžu se zeptat, kolik je ti let?

já jsem vždy obdivovala introverty a ty, co uměj zachovat "poker face", já mám furt potřebu něco řešit

ale prosimtebe, já mám největší problém s vlasama, až se toho sama děsim jaká jsem fiflena

31. Ve 28 jsem to zjistila poprvý a teď?

Reaguji na Ellenuschka:

No vidíš, já zrovna patřím mezi ty introverty, nemám ráda když mám mluvit o svých problémech, vždycky všechno řeším akorát sama v sobě... Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně Asi je lepší se z toho vymluvit, věřím, že hodně lidem to pomáhá, mně paradoxně spíš pomůže, když si vyslechnu problémy druhých, protože pak tolik nemyslím na to, co trápí mě...Každý má nějaký svůj způsob A já jsem ráda, že si tady můžu přečíst tvoje pocity a myšlenky, takový věci se člověk v "odborných" článcích nedočte.

No já bych řekla, že ale nejsem uplně typickej případ, protože nad většinou třeba těch příruček, který na onkologii nutí lidem, mi zůstává rozum stát. Ale zas si řikám, je to braný podle většinovýho uvažování lidí, takže to, že mně to přijde divný neni berná mince
Ve většině příruček i v povědomí lidí zakořenila věta - Mysli pozitivně. Jako co si pod tim představit? To je hrozně těžký, protože na tom podle mě neni nic pozitivního. Další oblíbenou větou je - Srovnáš si žebříček hodnot. Do teď jsem nepobrala, co je dobrýho na tom, mít rakovinu, být plešatá a srovnaná já bych radši provlála životem jako povrchní zdravá pipina
Nebo co mě vždycky dorazilo - Musíš se šetřit. Vždycky mi to vyznělo, jako že jsem uplně blbá a neschopná a na něco nestačim. Člověk sám pozná. A pak, když je ti zle a chceš se celej den proválet v posteli, vždycky se najde někdo, kdo začne něco jako - Ale měla bys...
Takže já jsem v tomhle asi taková jiná než většina lidí, no... Snažim se brát to z tý praktický stránky, tak stalo se, a co teď s těma vlasama
Jestli někomu pomůže, že se pastí v nějakym nesmyslu (ikdyž teď samozřejmě slovo nesmysl je opět bráno relativně) a pak si přečte, že třeba jsem nemocná a uvědomí si, že řeší blbost, pak super, aspoň k něčemu to bylo. Možná já jsem hrozný sobec, ale mně když někdo řekne, že já sice tohle, ale támhle někomu vyvraždili rodinu, děti v Africe a zemětřesení na Haiti, uvede mě to do strašný depky jednak nad sebou samotnou, jaká jsem svině a jednak nad světem, jak se maj hrozně... A pak mi zase pomůže, když vidim, že jsou i důležitější věci na světě, jestli si třeba oblíct modrou nebo zelenou sukni atd.

Reaguji na Ellenuschka:

Máš pravdu v tom, že to slovo nesmysl je relativní. Já sama se nepovažuju za nějakou povrchní pipinu, kterých je dneska všude plno, dost často si poslední dobou říkám, že jsem asi divná, když nedělám to co většina lidí (všem mým vrstevníkům jde často jen o chlastání a o sex)....Ale zpátky k věci - teď nechci, to vyznělo nějak špatně - já se právě teď pár týdnů taky patlám v takovým "nesmyslu", mám za sebou rozchod po 4 letech vztahu, chvílema jsem na tom hrozně, chvílema je mi líp, ale tady mi pomůže si přečíst osudy jiných lidí a otevře mi to oči, protože jsou na světě opravdu horší věci. A z tvých příspěvků se snažím si "převzít" co nejvíc té síly, kterou máš ty, ačkoliv se jedná o úplně jinou věc.... Rozhodně podle mě nemusíš depkovat z toho, že ti někdo říká o dětech v Africe atd. Z toho čiší akorát nějaká nezkušenost a neznalost toho, co se vlastně okolo děje. Asi je důležitý mít okolo sebe lidi, který člověku pomůžou a podrží ho, když je to potřeba. A na ty ostatní se můžeme vykašlat

protože každý je zaměřený na něco a co jednomu připadá jako malichernost, to je pro druhého problém. Třeba za sebe můžu říct, že mě (a teď nevim, jestli použiju uplně správnej výraz) pobavilo téma tady Strach z jizvy po augmentaci, kde holky řeší, že s touhle nebo tamtou jizvou by se nesmířily atd.
Já po tý zkušenosti, že jsem měla jen jizvu bez kozy a teď mám teda silikonový kozy, ale jizev, že by mi je mohl Peyrac závidět, to prostě beru jinak a děkuju Bohu a svýmu plastickýmu chirurgovi, že to tak dopadlo a dal mě dohromady a přítelovi to s hrdostí ukážu, podívej, mám kozy plný jizev, ale jsou tam, jó!!
Naproti tomu mam třeba děsnou fóbii z vrásek, i chodim na botox a kdekdo by si mohl říct, po tom, co jsi zažila tohle, je pro tebe tohle důležitý? Jo, je, chci být krásná.
Takže asi tak.

Ale to vůbec neni nesmysl. Já předtím, než jsem onemocněla (a kdoví, jestli se to na tý mojí nemoci nakonec třeba taky nepodepsalo), jsem se rozešla s klukem po 9 letech. Bylo to hrozný, strašně to bolelo, ale pak jsem si uvědomila, že co mě na tom bolelo nejvíc, nebyla ztráta jeho (koneckonců, láska mezi námi byla dávno pryč a teď bych mu mohla kdykoliv zavolat a pokecat, kdybych chtěla, takže slovo ztráta zase relativní) ale ztráta zaběhnutýho života a stereotypu, najednou jsem nevěděla, jak bez něj. Za pár týdnů to přešlo a člověk si uvědomí tu volnost, když se odprostí z nefunkčního vztahu. Ale nevim, jak to bylo u vás. Já mám teď chlapa, kterýho bych nedala za nic na světě a kterej je mi v týhle době fakt velkou oporou.

teď jsem uplně na rozpacích, já sama sobě připadám jako uzlíček nervů

Reaguji na Ellenuschka:
Mně se náhodou líbí, že i přes to co prožíváš, a že to musí bejt o nervy, že chce vypadat krásně, to je paráda Jen choď na botox a vesele ukazuj pěkný prsa, jizvy nejizvy. Vždyť ty s tou nemocí bojuješ, nikdo po tobě nemůže chtít, abys ležela plešatá v posteli a myslela na nejhorší, je super, že žiješ jako všechny ostatní dámy
A ještě k tomu rozchodu, já jsem z toho zatím pořád taková šokovaná, že nevím co si o myslet o tom jak to fungovalo a nefungovalo, každej mi říká, že to za to nestálo a budu se mít líp, tak snad k tomu časem dojdu a potkám někoho, komu na mě bude skutečně záležet

to mně taky každej řikal, jen já jsem to nějak nechtěla vidět (a vědět) a myslela jsem si, že se to celý nějak zvládne. Myslim, že tomu přesně odpovídalo rčení - Pro stromy nevidíš les. Že jsem řešila jednotlivý problémy a nedošlo mi, že celý to naše soužití bylo jeden velkej problém. Ale k tomu člověk nedojde hned, to se musí odžít a to musíš i ty. Když Ti teď napíšu, že to bude časem dobrý a že Ti bude bez něj nakonec líp atd., pro Tebe to vyzní jako strašný klišé (asi jako mně vyznívá věta - Mysli pozitivně), ale časem si to uvědomíš a né najednou, ale postupně, že to tak třeba mělo být a je to správný (tak jako já si samozřejmě uvědomuju, že musim myslet pozitivně).

no tak to je jasný!

Reaguji na Ellenuschka: Taky bych ti chtěla popřát hodně moc štěstí a zdraví do budoucna Rakovinu sice přímo v rodině nemáme, ale potkalo to jednoho mého blízkého známého, a tak aspoň trošku vím, jak je to strašná nemoc a jak těžko se s ní bojuje. Ale ty jsi podle tvých pozitivních komentářů opravdu velká bojovnice a zasloužíš si, aby všechno dobře dopadlo! A to že se bojíš, že přijdeš o vlasy, je úplně normální, taky by to pro mě bylo strašné, protože vlasy zkrátka dělají ženu. Takže jen kvůli tomu určitě nejsi povrchní fiflena A klidně choď i na botox, vždyť po tom všem, co jsi vytrpěla, si to víc než zasloužíš. Budu ti držet pěsti

Reaguji na Ellenuschka:
Držím palce zítra - teda vlastně dnes....nedej se!!