Syndrom vyhoření

jen tak pro info

Jaké jsou typické příznaky vyhoření?

Vyhoření je syndrom a syndrom je skupina příznaků. Patří sem tedy celá řada projevů: z oblasti emocí (sklíčenost, popudlivost, bezmocnost), postojů (nechuť, cynismus, zapomínání, nesoustředěnost) a mezilidských vztahů (snížená ochota pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty). Svou daň si syndrom vyhoření vybírá také v tělesné rovině – časté jsou potíže se spánkem, jídlem, člověk se snadno unaví, může mít vysoký krevní tlak. Podrobně viz Příznaky vyhoření.

Kdo je ohrožen syndromem vyhoření?

Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi – příkladně lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další. Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, málo přátel, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času. Podrobně viz Ohrožené druhy.

Jak se syndrom vyhoření vyvíjí?

Jde o plynulý, postupný a dlouhodobý proces, v němž lze rozpoznat zhruba tyto fáze: počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a rozvinutý syndrom. Každý člověk je ovšem jedinečný, takže projevy se mohou případ od případu lehce lišit. Podrobně viz Fáze vyhořívání.

Jak se vyhoření zbavit?

Syndrom vyhoření má pozadí v osobnosti člověka, takže je vždycky dobré začít zde: zrevidovat si své přednosti a rezervy, dále plány, ambice, možnosti i žebříček hodnot. Rozvinutý burnout patří do rukou psychologa, případně psychiatra (přidruží-li se silnější deprese nebo sebevražedné myšlenky). Pomoci může dlouhá dovolená a změna místa nebo profese. Podrobně viz Jak na vyhoření.

Pracuji už téměř dvacet let s lidmi, kteří mají psychické problémy. Mám již chronický mírný syndrom vyhoření a pomohlo mi, že jsem si to připustila, uvědomuji si to a jsem s tím schopna pracovat tak, aby se to pokud možno mých klientů nedtklo. Na odreagování mi pomáhají úplně banální věci - TV, ženské časopisy, četba trihllerů, tohle fórum. Ovšem pokud já sama mám osobní problém, je to velmi těžké. Takže je důležité mít harmonické vztahy - jak v rodině, partnerství, tak v týmu. Další důležitá věc - pokud možno nepřecházet nemoci ( i když to se snadno řekne ) a dobře spát.
Když jsem byla mladá a v práci nebyla úplně spokojená, nebála jsem se změny. A nikdy jsem nelitovala.

[quote=matadi]to jsem mezi fází 2 a 3 začátek fáze 4 (tedy jen ohledně nadřízeného - který neprudí, ani nekontroluje ani jinak nevychyluje)

Asi je nejvyší čas s tím něco začít dělat . Už u té druhé až třetí fáze, když se s tím začne pracovat, tak je ještě cesty zpět. Ale 4 a 5 , to už je špatný, to už je psychiatrická dg.

SV má tyto tři složky:.

Psychická složka- Pocity bezvýchodnosti, beznaděje, beze smyslu života- depka, není důvod, aby bylo něco špatně , ale je. Pocity smutku, sklíčenost. Neumíme si pomoci, nevíme co a jak, ubývá kreativita, přibývá cynismus, negativistické myšlenky, není optimismus.Začneme napadat klienta, jednáme s ním jako s objektem..

Fyzická sl.- Riziko vzniku závislostí- alkohol , cigarety, únava, apatie, nezájem , bolesti hlavy, zvětšující se problémy, alergie. Návaly tepla, svalové napětí bez fyzické zátěže. Časté nemoci, angíny , chřipky....

Sociálně vztahová sl.- S problémy se špatně funguje v práci.
(Příkladem, kdo si tímto prošel je I. Bartošová.)

tlapka6

Myslíš, že je lepší hledat jinou práci nebo zůstat ve stávající která mé problémy způsobuje?
Jak už jsem napsala,pomýšlím na výpověď ale vždycky se nějak nechám zastrašit dnešní mírou nezaměstnanosti no a jsem v bludném kruhu-a přešlapuju na místě

Sweety
Zkus to nejdřív řešit s psychologem, třeba jsou zdroje Tvých obtíží někde jinde a projevují zástupně v profesi. To by Ti pak změnit práci nepomohlo, a nebo jen na chvilku.
Změnit pozici, abys nepřišla do styku s tolika lidmi, to by asi nešlo, že?

Morrigan

Já si mimo to,že mě ta práce deptá a nenaplňuje, připadám nedoceněná.Pracuji tam již několik let, a když jsem požádala o zvýšení platu(výsledky v práci mám dobré), tak jsem nepochodila.Takže jsem absolutně demotivována.Přístupem klientů(jsou často vulgární,agresivní,vybíjí si vztek) a taky českým managementem společnosti..
díky za reakci

Sweety
Jestli ti to začíná přerůstat přes hlavu, tak určitě ano...podle toho jak situaci popisuješ..
Nepřešlapuj a při stávající práci začni hledat jinou, uvidíš . Najdeš jí a bude klid a když nenajdeš a budeš muset zůstat, tak aspoň budeš vědet, že jsi pro to udělala maximum....

Sweety
Musím přiznat, že občas taky cítím, že mám docela "našlápnuto". Ale naštěstí to zachraňuje občasný pocit užitečnosti, přece jenom se najdou tací, co mě potřebují, uvědomují si to a neberou to jako samozřejmost. Jinak bych už možná taky balila. Z toho, co píšeš, vysvítá, že tam není zřejmě ani takový jeden malý zdroj radosti, to je pak konečná.
Jinak bych doporučila naučit se nějaké komunikační triky, které by Ti pomohly líp zvládnout ty agresivní klienty, aby sis jejich vztek nenosila jako danajský dar domů.

díky holky
Asi si udělám "rozhodovací analýzu"..snad si ji ze školy ještě pamatuju

Sweety
A to vědomí, že tam nemusíš zůstat, že je možnost jít jinam ti taky zvedne náladu..

Jak píšeš , že jsi zažádala o zvýšení platu, tak jsem si vzpomněla jak jsem zažádala svého zaměstnavatele já...Výsledek byl ten, že jsem ho nikdy neslyšela se takhle nahlas smát, chechtal se jak blázen a u toho se drápal v z.....až mu nohavice lítala ke kolenu..Tak jsem si našla lépe placenou práci a pak teprve , až když měl výpověď na stole, přišel s papírem a dával víc, než jsem chtěla...Bylo pozdě..Už nešlo jenom o peníze.

už jsem se dlouho takhle nezasmála

ale jinak souhlasím s:
A to vědomí, že tam nemusíš zůstat, že je možnost jít jinam ti taky zvedne náladu..

tlapka6

Tak já se musím přidat- moc děkuju, takhle jsem se taky už dlouho nezasmála

Ale k tématu: nějak si to zatím nepřipouštím, ale po devíti letech práce ve školství už příznaky SV mám- jeden by řekl, že je to ještě brzy, ale asi záleží na konkrétní zátěži- a ta je v dnešní době na druhém stupni ZŠ dost vysoká (a to nepíšu o učňovském školství, tam to bude ještě horší)- spoustu práce a času věnuješ dětem, které to neocení (i když to učitel nemůže očekávat) a rodiče si ještě stěžují, že jejich Pepíčka či Mařenku svými nároky přetěžuješ - a bohužel dnes se na střední školy dostávají děti se čtyřkami (kde jednou vezmeme kvalitní řemeslníky, fakt nevím) Vím, že z podstaty profese člověk hodně dává a nemůže čekat, že se mu něco vrátí, ale je to frustrující. Momentálně jsem na tom asi tak, že přemýšlím o změně práce, připadám si úplně vysátá, nebaví mě stokrát denně někomu říkat, jak se má chovat atd. Ráno se úplně přemlouvám, abych šla na první hodinu a vyšla schody do druhého patra. Přitom ovšem děti nesmějí nic poznat, protože dát najevo nějakou únavu či osobní nepohodu člověk před nimi nemůže- jednak by využily situace a jednak je to samozřejmě nezajímá. No a k tomu spousta zbytečné byrokracie, která ve výsledku kantora odvádí od práce s dětmi, jelikož se víc věnuje papírování.Pomalu přemýšlím o nějaké odborné poradě, dokud ještě není pozdě.

tak to tu pročítám, tak jsem na tom ještě dost dobře,

když jsem chtěla přidat, tak jsem dostala přidáno, když potřebuju na hodinku dvě vypadnout do města, tak mě tam ještě nadřízený hodí autem, v práci si můžu prakticky dělat tempem, jakým potřebuju

mezi lidma nedělám, spíš jen čas od času nějaký ten telefon, čas od času nějaká ta komunikace s podřízeným a v kanclu jsem vlastně celý den sama

v práci sama - dělám do ekonomie - samé tabulky, výkazy, koukat do PC

jen mám pocit, že na téhle pozici stagnuju a že mě to dál nedostává - vždycky jsem chtěla dělat víc do řízení a marketingu - a tady už mám vlastně to nejvíc, čeho i téhle firmy můžu dosáhnout

mimo jiné mi nesedí až tak styl, kterým firma funguje

ale stejně se každé ráno přemlouvám vstát a jít a dělat tu práci, kterou dělám - pořád hledám nějaký nový impulz

vzhledem k situaci, která je si taky nerisknu jen tak opustit místo, i když nabídky pročítám a sítě mám rozhozené

Ano V bývalém zaměstnání jsem pracovala 15 let... zpočátku nadšení, chuť do práce (to mi vydrželo poměrně dlouho, cca 8-10let)... pak vystřízlivění z reality, když nadřízení zneužívali můj workoholismus a perfekcionismus... následovala nechuť do práce, "bezdůvodná" nenávist k lidem, spolupracovníkům... ve finále (poslední rok) už to bylo hodně zlé, kromě deprese mě postihly i fyzické potíže, bylo mi zle od žaludku když jsem jela do práce neb na ní jen pomyslela, v práci mne pernamentně bolela hlava, krční páteř, trpěla jsem na návaly horka, byla jsem pernamentně s něčím nemocná...

V počátku ano, snažila jsem se běžné pracovní povinnosti dělat nějak jinak, změnit řád svých pracovních povinností, brát si víc volna, pak jsem dokonce změnila post v rámci firmy, ale nezabralo to... už to nešlo, nenáviděla jsem svoji práci, snad všechny lidi okolo (paradoxně i přes to šílený období jsou dodnes někteří z nich mí nejlepší kamarádi)... jediný řešení bylo změnit zaměstnání, což jsem riskla i přes to, že nebylo nic jiného na obzoru a já skončila 4 měsíce jako nezaměstnaná... Nyní už rok pracuji v nové firmě, v úplně jiném oboru a jsem až neskutečně nadšená, makám na 200%, tak jen doufám, že si to za pár let celé nezopakuji... asi přeci jen sklon k tomu mám, neb když člověk svou práci až příliš "žere" a dává jí první poslední někdy i na úkor osobního života, tak to není ideální... teď se snažím s tím bojovat už od začátku

matadi
Syndrom vyhoření znám dokonale. Učím jazyky a to je jak práce s lidma tak boj s větrnými mlýny. Dřív jsem si z toho dělala hlavu, snažila se klienta motivovat, naučit, přesvědčovat, když mu to nešlo......Bojovala jsem s tím, že je moje práce v podstatě nedůležitá, protože vedení firem, když chce šetřit, tak nějak dvakrát nemyslí, že zrušit kurzy lidem měsíc před FCE a CAE je blbost.No. Tak dneska mám storna, všelijaké pojistky,a ti lidi, kteří se učit chtějí, ti mě těší, ti, kteří mají výsledky mě těší ještě víc, pracuju pro firmy, kde je to v rámci možností pohodové a taky jsem velmi drahá. To se tak člověk zahojí. Moje práce mě semtam těší víc, semtam míň, našla jsem si spoustu aktivit po práci, takže skoro nestíhám. tancuju šiju si na to šaty, jezdím na bruslích,na kole, na vodu, v zimě na běžky, snowblady. To těžiště se z práce přesunulo do soukromého života. Když si mě někdo cení, fajn, když ne, jeho chyba. Lidi jsou spíš omezení, a nemá cenu se s tím trápit.