Sociální fobie

Já si pamatuju, jak jsem v nějaké diskuzi napsala, že to je jediné řešení - překonávat to a někdo se do mě pustil, že ne, že má jít slečna k psychologovi, že ten určitě poradí více

Jasně, příště se jí zeptá: Tak co, překonávala jste to?
Ne.
To ale musíte, tím, že to budete překonávat, tím, se vyléčíte. Tak to ještě zkuste

A když přijde ještě jednou, tak se na ní akorát rozčílí, že to nezvládla

Reaguji na anniette: A to by si člověk myslel, že má takové problémy sám. Mám úplně stejné problémy. Hlavně s tím přespáváním, taky to přítel nedokáže pochopit, proč mi to tak vadí... Ale ono tak nějak potěší, že člověk není exot a že jsou i jiní lidé, kteří mají stejné problémy...

Prosímtě, divila by ses, kolik fóbií mají lidé kolem tebe, že bys to do nich třeba ani neřekla. Ale ono se dá ledacos skrývat...

Holky a jak to třeba řešíte ve škole? Já jsem teď na vysoké a mám úplně panickou hrůzu, z jednoho předmětu budem pokaždé vystupovat před tabulí a obhajovat náš názor, zpravovávat prezentaci a potom o ní povídat....
Nebo co v práci? Já se bojím že to teprve bude boj ...

Reaguji na quanta66:
Dá se to předtím řešit panákem, případně si představovat že tam nikdo ve třídě není. Ono přece jen když to jsou spolužáci (kamarádi) tak to není tak hrozny ne?

Naštěstí jsou to jen spolužácí, takže více než polovina Tě nebude poslouchat.
Vybrala sis profesi vhodnou ke své fobii? Protže známý studoval na manažera, bojí se lidí a nemůže to dělat.

řekla bych, že se budeš časem otrkávat, ono to bude lepší a lepší, ačkoliv začátky budeš hodně prožívat. Ale věřím tomu, že člověka život tak nějak obouchá a pak to nebudeš tak prožívat a přemýšlet nad tím. Prostě čím budeš starší, tak přestaneš řešit, co si kdo myslí a tak. Ono to všechno půjde. Postupně, nebude to lehké, ale pak jednou to všechno budeš v pohodě zvládat, ani nebudeš vědět jak. Prostě to přijde samo.

A ber to tak, že tě i škola nějak připravuje. Sice chápu, že máš z toho strach,ale tím, že vás nutí, tak tě to vlastně učí a budeš to pak zvládat lépe. Je to dobře....i když chápu, že teď z toho máš tak akorát hrůzu a nervy. Ale ber to jako překážku, kterou když zdoláš, tak tě posune kousek dál.

Reaguji na bucinek07:
Když já ty spolužáky vůbec neznám, jsou to lidi se kterýma se setkávám na seminářích a to je tak vše...a panáka ne-e...nepiju

Reaguji na Diplomka:
Je to ironie, ale chci pracovat s lidmi. Hrozně jsem chtěla být učitelka, ale to jsem zavrhla protože by to byl pro mně snad neplnitelný úkol pořád vystupovat...
Většina profesí je o kontaktu s lidmi...

Reaguji na Patty:
Děkuji za povzbuzení...musím na sobě pořád pracovat i když je to těžké a ani nedoufám že se to zlepší.

Ja mam ve škole také problém s vystupováním, stačí mi, když mě učitel vyvolá a mám přečíst článek. mám hlas, jako bych se měla každou chvílí rozbrečet, cítím červenání, bušení srdce a jsem předýchaná, ale zároveň bych se potřebovala nadechnout.
Pro Patty: Samozřejmě máš pravdu, já jsem taky měla k psychologům spíše negativní postoj, protože ty řeči co říkají bych si řekla také, ale ono je nakonec fajn se někomu plně vypovídat, posedět s ní. Já to mám zcela zdarma, takže není co ztratit.
Pokud budu čelit situacím, které mi vadí, bude tato "fobie" nebo spíš Strach odeznívat hodně pomalu, což mě štve... Ale samozřejmě vím, že jiná metoda není (pak už jen prášky a na ty nechci jít, protože zas do takové míry postižena sociální fóbií nejsem.)
Myslím si, že ale vždycky budu nejistá, v určitých situacích nervozní a moje sebejistota, kterou jsem mimochodem před dvěma, třemi léty měla úžasnou, se mi nevrátí.
Dříve jsem se nebála ničeho, holky se bály někoho oslovit a zeptat se, to mi žádné problémy nedělalo. Jenže v prvním ročníku SŠ jsem nepřišla do moc dobrého kolektivu a možná (MOŽNÁ) i to má za následek tento můj strach, který jsem na sobě vypozorovala asi před 3/4 rokem.

Ahoj, já mám taky ten problém. Je mi 21 let a nedokážu se s lidmi normálně bavit, závidím těm co jsou komunikativní. Začalo to asi, když se máma, já a bratr přestěhovali k babičce, bylo mi 13 let. Předtím jsem byla docela komunikativní a jiná. Najednou nová škola, lidi, přesto jsem měla jednu kamarádku se kterou jsem se bavila. Když mě vytáhla mezi jiné kamarády, byla jsem zticha a vůbec se nedokázala bavit. Jednou mě vytáhla na diskotéku, kde zamnou chodil jeden kluk se kterým jsem začala chodit. Několikrát jsem se s ním rozešla, protože jsem se bála toho jak jsem příšerná, hrozná a neschopná a bojovala jsem s tím, vracela se k němu až ten blok vůči němu prolomil, ale po 3 letech nám to neklapalo a rozešli jsme se. Od té doby mám stresy, trpím zažívacími problémy, kdykoliv se mě někdo na něco zeptá nedokážu mu rozumně odpovědět jak si myslím, že jsem neschopná a hrozná. Před rokem mi vypadala část obočí byla jsem na permanentním make upu, teď mám v obočí strupy, jsem stále bílá, unavená, mám pořád střevní problémy, na kolonoskopii jsem byla, jsem hubená, že si o mě lidé musejí říkat, že jsem anorektička, i když nejsem. Mám práci pasivní telemarketing, pokud se bavím o práci je to v pořádku, ale jakmile se mě někdo na něco zeptá jsem v koncích, ruce se mi klepou, nedokážu se lidem dívat do očí, v kolektivu nemluvím. Už nemám ani kamarády, kromě icq, facebooku a i tak, když se někdo semnou chce sejít vykrucuji se z toho, protože se bojím co na mě asi řeknou, dyť se nebudu umět normálně bavit, budu trapná a nudná, úplně jiná než jak mě z icq, fcb znají. Začínám mít čím dál více deprese a stále se sleduji v zrcadle, jak jsem nemožná, ošklivá. Make up nosit nemůžu, mám suchou pleť a strupy oloupaná kůže je potom i na čele. Psychologa navštívit nechci, ale nevím jak s tím sama bojovat. Mám prášky Neurol od obvodní lékařky, ale po nich jsem unavená ještě více než normálně a nezvádla bych po Neurolu pracovat. Je to vůbec poprvé co to takto veřejně píšu, když to řeknu mámě odmávne to, že stále musím mít něco extra a myslí si, že si snad dělám legraci.

Reaguji na umlora:
Ahoj,
no, jestli to samo nezmizelo za 8 let, tak už to asi samo nezmizí nikdy. Máš tedy dvě možnosti, buď se s tím poprat sama, nebo za doprovodu odborníka, nejlépe obou (psycholog, psychiatr). Ale co si budem nalhávat, i za jejich pomoci bude větší část práce na Tobě, jen s podporou to jde jépe, a snáze, než bez ní.

Tak si to promysli.

Moje první dg. byla taky SF, přišla jsem na to až kolem 30 let, že to tedy není už normální, jak se chovám, a léčím se s tím teprve pár let, jenže se to mezitím rozjelo i v jiné potíže a poruchy. Takže lepší začít včas léčit a pracovat s tím, než to zanedbat, jako třeba já...

Reaguji na Venuše:

A je to už lepší než, když sis to uvědomila?

Reaguji na umlora:
Já jsem to začala řešit hrozně pozdě.
Takže jsem se sice SF zbavila takřka úplně, ale zas mám jiné psychické potíže.
Tak nevím, myslím, že je to tím, že jsem to nechala dojít tak daleko...

Trpím sociální fóbií a přišla jsem na to úplně náhodou. Ale jsem ráda, že už vím co to se mnou je. Doteď jsem si myslela, že jsem prostě nějaká divná a nebo až nezdravě stydlivá. Snažím se s tím bojovat. Akorát reakce okolí nejsou nic moc. Mám jen pár přátel. Strašně těžko se mi s někym seznamuje, většinou si myslí, že jsem tichá, nudná, nemluvná, stydlivá a proto nemají potřebu mě dál poznávat. A přitom jen potřebuju víc času. Zas si ale vážím těch lidí, co mi ten čas dali a se kterými jsem si ten vztah musela vybudovat.

Reaguji na nepenthe:
Takhle to mám taky. Myslím,že si občas musí o mě někdo myslet,že jsem namyšlená,ale je to jen o tom,že se nedokážu hned s každým bavit a i ve společnosti lidí jsem tichá...