Říct člověku pravdu o tom, že umírá?

Reaguji na Majiiinka:

Vím že je to moc těžké, každopádně třeba aspoň trochu pomůže, když napíšu svou zkušenost s hospicem. Byla jsem tam půl roku na praxi a přijde mi lepší umírat tam, než v nemocnici. Řekla bych, že o člověka je tam postaráno líp, můžou se mu víc věnovat než v nemocnici a rodina nebo přátelé tam s pacientem můžou být 24 hodin denně. Není to továrna na smrt, kam vozí lidi na prahu smrti zemřít, ale chápu, že většina lidí tenhle pohled na věc asi má a bojí se hospice stejně, jako samotného tématu konečnosti života. Ale je to velká škoda, protože tohle hospic opravdu není.

Co se týče otázky, jestli to umírajícímu říct - jsem pro to říct pravdu. Viděla jsem lidi, kteří to nesli statečně, ale i ty, kteří byli v těžké depresi. A samozřejmě se to u každého různě střídalo, někdy to člověk nesl dobře a někdy ne. Každopádně souhlasím s názorem, že se to často neříká spíš pro klid lidí kolem, než pro dobro umírajícího. K téhle tematice doporučuji knížky „O smrti a umírání“ od Elisabeth Kübler-Rossové a „ Poslední dary“ od M. Callananové a P. Kelleyové. Jsou to takové tenké, ale "intenzívní" knížky a tam je to krásně a citlivě popsáno. Myslím, že by mohly pomoct urovnat si myšlenky a dodat sílu.

Já osobně bych to chtěla vědět, že umírám, i když bych určitě deprese taky měla. Přijde mi ale lepší tu pravdu vědět. Mluvím o případech, kdy je už jisté, že léčba nezabere. A taky mi přijde důležité dívat se na život jako na konečný. Uvědomit si, co člověk chce dělat, čeho chce dosáhnout a jít za tím, dokud může, protože jednoho dne odejdeme všichni. Ale to už je OT. Zakladatelce a všem, kdo řeší podobnou situaci, přeji hodně moc síly!

Já bych to vědět chtěla!

Přesně tak!

Řekla bych, že je to individuální, člověk od člověka..znala jsem případ člověka, který měl, nejsem si jistá, zda rakovinu, ale byla to nevyléčitelná vážná nemoc. Jeho blízcí se s lékaři domluvili a neřekli mu, že mu zbývá xx měsíců. Pán nic netušil a měl se čile k světu, vypadalo to, že tu nakonec bude o něco dýl. Pak mu ale někdo pravdu prozradil a ihned se mu stav zhoršil, upadl do depresí a zanedlouho zemřel. Věřím tomu, že kdyby nic netušil, byl by na světě mnohem dýl..

Zajímalo by mě kdo umírá spokojeně? Lékař je od toho aby pacientovi řekl jak je na tom a každý nemocný se s touto informací musí umět smířit. Jsou lidé, kteří mají rakovinu v posledním stádiu a když se o tom doslechnou, tak jistě, že to není žádný med, ale takový člověk se s tím většinou dokáže smířit. Smířit se s tou situací jak to je a případně s těmi posledními dny naložit jak potřebuje. Můj děda byl například věřící takže ten by uvítal návštěvu kněze. Jsou lidé, kteří i jako nemocní chtějí ještě naposledy něco zařídit. Dále jsou různá zařízení přímo pro umírající, kteří nechtějí zemřít v nemocnici a věř tomu, že mám s nemocnicí zkušenosti své. Zemřeli mi tam oba dědečkové a když jsem viděla to chování sester a podmínky v jakých jeden z dědů byl, tak se nedivím, že někdo případně zvolí variantu, že zemře v domácím prostředí apod. Nemocný člověk vycítí, že je něco špatně a myslím si, že každý má právo na pravdu. Já bych to vědět chtěla.

Doporučuji Tibetskou knihu mrtvých. Se smrtí se dá vyrovnat. Každý se jí bojí, ale každý jednou umře. Smrt je cestou, ale bez smíření utrpením. Jde jen o to čemu kdo věří.

Právě že tohle není úplně pravda, lékař musí posoudit jak je tam pacient psychicky a podle toho mu sdělit jeho zdravotní stav. Nesmí říct máte 3 měsíce života, ale váš stav je vážný a léčba nezabírá optimálně. Ono je to hrozně těžké, ale psychika dělá hrozně moc. Je prokázáno, že lidé kterým se řeklo že mají nádor a zbývá jim tolik měsíců života, tak hrozně rychle sešli, ale těm, kterým se to neřeklo a měli stejnou diagnózu, tak většinou žili mnohem déle... Závěr ať si každý udělá sám. Já bych to vědět nechtěla, nevědomost je sladká.

Naprosto souhlasím. Mojí tetě byla diagnostikovaná rakovina vaječníků, a protože ona sama byla lékařkou, doktor v nemocnici s ní mluvil velice otevřeně. Řekl jí, že prognóza přežití je maximálně tři roky. Teta skutečně dva měsíce před koncem té tříleté "lhůty" zemřela. Dodnes nevím, jestli měl ten dotyčný lékař tak skvělý odhad, je to samozřejmě při jeho zkušenostech možné, ale nějak se pořád nemůžu zbavit dojmu, že prostě tetina psychika udělala své.
Na druhou stranu mojí babičce lékaři předpovídali maximálně půl roku života, ale řekli to jen rodině. Babička byla živa ještě dalších šest let, z nichž většinu prožila v relativně dobré zdravotní pohodě a psychické spokojenosti.
Nedokážu poradit zakladatelce, jestli říct nemocnému, jak vážný je jeho stav, anebo to spíš tajit, ale rozhodně bych neuváděla konkrétně, kolik času člověku zbývá.

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!

Již K.J. Erben o tom věděl svoje...

nevím jestli bych to chtěla vědět, možná radši ne...tak trochu tuším, že bych si ublížila dokud bych byla natolik soběstačná že o sobě můžu rozhodnout sama a ne že si pro mě přijde zubatá ve stavu kdy už ze mě bude živá mrtvola je to děsivý teda...a měla jsem za to že lékař musí tyto informace sdělovat pacientovi...

Sám od sebe to lékař samozřejmě řekne, ale třeba v případě starších (nebo naopak hodně mladých/malých) to může sdělit jen doprovodu (který má právo na informace ohledně zdravotního stavu např. manžel/ka, rodič, dítě) a ten může požádat, aby lékař pacientovi přímo neříkal, že mu zbývá jen pár týdnů/dnů.

maminka kamarádky si to takhle nepřála vědít, chtěla, aby veškeré info říkali její dceři. A na ní pak bylo, aby to před mamkou nedala najevo, že už není vůbec žádná naděje na vyléčení, že hrají jen o prodloužení života. Smutný tohle, fakt...

Abych jako zakladatelka řekla i svůj názor, tak já osobně bych nechtěla vědět úplnou pravdu, pokud by byla ještě aspoň možnost prodloužení života (např. chemoterapií), chtěla bych aby mi lidé naopak dávali aspoň tuto naději.

Ale pokud by už vůbec nic nezabíralo a opravdu by mi zbývalo jen málo času, pravdu bych chtěla vědět, abych se mohla pomalu rozloučit a říct to, co se často nechává právě až na tu "smrtelnou postel".

Kdyby se to mělo týkat mého blízkého člověka a já bych se rozhodovala, zda mu (nechat) říct celou pravdu. Asi bych se taky snažila živit v něm naději, pokud by byla šance (chemo apod. ) na prodloužení života. V případě, že by ani to nebylo už možné, pravdu bych mu řekla.

já si to teda nedokážu (naštěstí) moc představit, ale myslím, že když už je to otázka jen pár dní/týdnů, tak to ten člověk sám pozná. A když je to otázka řekněme měsíců, tak tam zas může třeba ještě dojít k nějakýmu zvratu, a to buď k lepšímu, nebo i k horšímu - způsobenýmu tou informací. Taky záleží asi dost na tom, jak se ten člověk cítí fyzicky, přeci jenom asi to není o tom, že je člověku fajn, cítí se dobře, ale ví, že má už jen třeba 3 měsíce. To je hrozně těžký.
Třeba jak tady někdo zmiňoval tu tetu s tou rakovinou vaječníků, tak té řekli 3 roky, ale co ta informace pro člověka vlastně znamená. Jakou to má výpovědní hodnotu to sdělení? 3 roky je dost na to, aby je člověk prožil v depresích, že umře. Kolik z nás si může říct, že tady za 3 roky sto procent budeme...

Tak nakonec samozřejmě stejně většina pacientů pozná, že umírá (pokud je to otázka pouhých týdnů/dnů). Jde o to, že někteří mohou stále aspoň trochu věřit ve zlepšení. Na druhou stranu se to většinou týká hlavně seniorů nebo dětí. I když do hlavy samozřejmě nikomu v tomhle smyslu stejně nevidíme, můžou se třeba jen přetvařovat, ale ve skutečnosti cítí, že se konec blíží.
Jinak k zbývajícímu času - ani lékař nedokáže přesně říct kolik času nemocnému zbývá, záleží na jeho stavu i rychlosti nemoci, ale většinou se to bere podle zkušeností, ale nevím, zda bych třeba chtěla vědět procentuální šanci, třeba když by mi lékař řekl, že pravděpodobnost přežití je 5%:/