Říct člověku pravdu o tom, že umírá?

Dědovi jsme neřekli o rakovině. Vydržel s námi nádherná dlouhá léta.
Je to strašně individuální, někoho to položí tak, že to vzdá a ještě si tím uškodí, někoho to naopak nakopne si ještě něco na světě užít...

No tak já si myslím, že naděje přeci umírá až jako poslední. Aspoň v tom člověku, když né v ostatních. Já sama se s rakovinou léčím a kdyby mi někdo vzal tu víru, tak se můžu jít rovnou zahrabat. Co myslíte, jak by si to člověk v terminálním stádiu ještě "užil"? Tam spíš teda jde o Vás jako o příbuzenstvo, jděte se víceméně teda rozloučit, abyste se ještě viděli, ten člověk, kterého se to týká, to sám v sobě moc dobře ví, že už se to blíží, ale ta malinká jiskřička naděje, ta dělá podle mě moc.
Četla jsem na mammahelpu příběh holky 30 let, rakovina prsu s mnohačetnými metastázami skoro všude, voda na plicích, už to fakt vypadalo hodně zle a doktoři jí teda na férovku řekli, že to vidí tak na měsíc života. Ale v tý holce byla taková velká vůle žít, že snad ještě 3 měsíce potom, co jí toto řekli, tak psala ten příspěvek, který zmiňuju.
Takže ono vše je relativní. Nebo jiný příběh, doktoři řekli člověku, že mu zbývá tak půl roku života, tak si ho chtěl teda pořádně "užít", vzal si půjčku, aby to mělo grády a už ji asi 20 let splácí
Takže asi tak, já bych to neříkala. Co tím komu pomůžeš...

přesně, to si taky myslim, ono málokdo je tak otrlý jako ta Tvoje druhá babička, většina lidí bude mít podle mě tenhle přístup.

Nečetla jsem příspěvky, ale napíši můj/náš příběh. Má babička měla rakovinu jater - nevylečitelná nemoc. My jsme ji lhali, falšovali výsledky a dělali vše, aby na to nepřišla. Protože už tak prožívala obrovské trápení ve svém životě, protože rok předem ztratila manžela a posledního bratra.

První půl roku to šlo tutlat v pořádku, jen jsem na babičku už koukala úplně jinýma očima, milovala jsem jí, chtěla jsem s ní být neustále, bolelo mě to tolik, že ji to nemohu říci a chci ji dopřát krásné dny.

Pak se to začalo komplikovat, ale stále se to dalo uhrát. Když naše babička umírala, neumírala v nemocnici, ale tam, kde to milovala. Ona doopravdy nevěděla, že je nemocná. Protože když jsme věděli, že se blíží poslední dny, vynadala nám, že si ji bereme z nemocnice předčasně, když ji ještě nevyléčili.

Hodně záleží asi na psychice člověka a typu osobnosti. Ale u nás jiné východisko nebylo. Přeju hodně sil.

Taky záleží na tom, o koho přesně jde, jak je ten člověk starý? Třeba už to dávno ví... A nechce tím tématem trápit Vás.
A co takovému člověku nabídnout jako protihodnotu takovýho sdělení? Tak řekneš (a jak vůbec, při jaký příležitosti, jak začneš ten hovor...), že teda léčba neni, umře a na to řekneš co? Ale my Tě máme rádi, budeme sem za tebou chodit defilovat Ti u pelechu, zavolej Máně, ať to taky ví, už jste spolu dlouho nemluvily, jo a kde máš prachy?? Né, napsala jsem to teďka fakt hnusně, ale i tohle je zapotřebí si promyslet, jak byste tu pravdu chtěli sdělit a - co tím teda vlastně chtěl básník říci?
Ono všecko je jen o úhlu pohledu, teď jsem to hodně študovala na netu, protože se mě to přímo týká. Jsou různé onko poradny a různý přístup k pacientům, jeden doktor na metastázy řekne - konec, metastatický proces nelze nikdy vyléčit, pouze zpomalit a druhý řekne, ale vždyť Vám dáváme léky, kdybychom nevěřili, že to zabere, dáme Vám morfin proti bolesti a nazdar. Tak o který názor byste stáli, kdyby se Vás to týkalo osobně. To všecko si musíte promyslet dopředu, i podle povahy a věku pacienta a podle toho se rozhodnout.

znala jsem jednu takovou paní, která se rozhodla strávit ten čas smysluplně po hernách s o dost mladším chlapem, který se na ni nasál a tahal z ní peníze. Ona měla radost, že má jeho pozornost a hraní forbesů ji taky bavilo. On jí ulehčoval poslední měsíce života svojí přítomností. Moc pěkná symbioza to byla ale vlastně proč né, oběma šlo o totéž

tak doktor víceméně dotyčnému člověku vždy nastíní situaci. Způsobem jako, že už s evyčerpali všechny možnosti léčby atd. Nemocný sám vycítí a určitě pozná, že jeho dny jsou spočteny. Bohužel. Pracuju na onkologii a popravdě pokud na mě pacient nenaléhá kolik má ještě času, což nikdo nikdy nemůže stoprocentně říct, stavím pacienta velmi ostražitě před fakt, že umírá.. Vždycky mu vysvětlím od začátku co ho léčím způsob jakým ho budeme lěčit, co bude následovat, jaká vyšetření apod podstoupí a jaký průběh má jeho nemoc. Na jednu stranu je důležité pacienta motivovat,aby boj s rakovinou předčasně nevzdával, ale zase na druhou stranu, když víme, že má např.nějaký maligní druh nádoru a má velmi málo času, je podle mě vhodné šetrně sdělit, že to je nevyléčitelné, že pouze můžeme mírnit symptomy, aby mu nebylo tak moc zle. Je nesmysl pacientovi tvrdit, že tady bude ještě 20 let, když je zjevné, že tady bude maximálně rok.. :-/ Je to velice obtížné, jak pro pacienta, tak pro doktora.. Někteří nemocní jsou rádi, když vědí kolik času jim zbývá, protože si chtějí třeba něco zařídit, užít si nějakým způsobem poslední chvíle, ale jsou i tací, kteří se pak uzavřou do sebe a de facto do konce života jsou v těžké depresi a vlastně si tím už tak krátký čas ještě zkracují.. A to mluvím o lidech, kteří by mohli, i když jen pár měsíců, mít relativně plohodnotný zbytek života (s léčbou), protože dnešní farmaceutika jsou už na takové úrovni, že u většiny pacientů dokážeme potlačit nežádoucí účinky chemoterapie.

Reaguji na Ziralka: Souhlasím, že to závisí na člověku a jeho povaze.
Reaguji na Ellenuschka:
Já jsem tím "užíváním" nemyslela zrovna ty příklady, které popisuješ. Spíš třeba strávit ten zbytek času s blízkými, ale moci se rozhodnout, vědět to a být připravená.
Taky jsem nemyslela, že by se to nemocnému mělo přímo vpálit do tváře, ale nevěšet mu bulíky na nos, naznačit třeba, že je tu možnost, že léčba nezabere, apod. Na medině se určitě učí, jak třeba onkologickým pacientům formulovat tuto pravdu.

Ty ale přeci neumíráš, to je úplně něco jiného.

To jsou ojedinělé případy. A stejné si myslím, že pokud je člověk v normálním věku a při smyslech, tak by to měl vědět.
Většinou tady ale píšete o babičkách a taky se skoro vždy jedná jedná o starého člověka, v tomto případě bych to pochopila, pokud by to byl podobný případ jako popsala Sunnys.

u nás se jednalo o rakovinu v posledním stádiu. lékaři nespecifikovali, prostě dotyčnému řekli, že stav je velmi vážný..a on už byl bohužel vlivem léků proti bolesti tak apatický a zmatený, že většinu věcí stejně nevnímal nebo nechápal. já a mamka jsme samozřejmě neříkaly nic, ale poslouchat ho mluvit o tom, co udělá, až bude doma...psycho...bylo mu 41, takže žádný pomatený staroušek.

To je strašné dilema toto. Já bych to asi vědět nechtěla, protože vím, jakou mám povahu, a vím, že bych se utápěla ve smutku a depresích a čekala, kdy to přijde a strašně se toho bála.

Sama za sebe bych to vědět chtěla. Ale to říkám teď. Kdoví, jak pak člověk reaguje, je to strašně individuální. Blízkým bych ale ten zbytek naděje nebrala.

Dokud dýchám, doufám.....

Těžké rozhodnutí .. za mě můžu jen říct, že doporučuji knihu Diagnostika karmy 2 - S.N. Lazarev (ke stažení v Pdf. zdarma na netu) - myslím, že by jste se tam mohli dočíst ohledně tohoto zajímavé věci a názory. Přeji hodně štěstí.

No není to hezká novina, ale já bych to dotyčnému řekla aby měl čas na smíření. Případně i čas na kněze apod. někteří lidé to tak chtějí a nebo si přejí zemřít někde jinde, dořešit co potřebují..

Na jednu stranu byh to vědět nechtěla...bojim se, že bych se utápěla v depresích.
Na druhou rozhodně ano. Byla bych co nejvíce se svými blízkými, trávila čas podle svého a pokud by mi to zdravotní stav dovolil, vyzkoušela bych ještě vše co by se dalo.
Kdyby šlo o nemoc, kdy nemusím být hned upoutána na lůžko, tak ano.
Kdybych už na tý posteli ležela, tak asi ne.

máš můj velký obdiv

no jo, ale to mluvíme o fyzické stránce, ale jaká je psychika člověka, který ví, že má prostě zubatou už za p.rdelí a je to otázka krátké doby...

No, to snad né, to bych fakt nerada, ale masochisticky mě přitahujou témata o rakovině

to bych byla přesně já...