Říct člověku pravdu o tom, že umírá?

Je to těžké rozhodnutí. Ale děda mého přítele měl rakovinu a doktor mu to řekl, že už v podstatě žádná léčba není možná. Doktor nám to vysvětlil tak, že oni musí pacientovi říci jeho skutečný zdravotní stav, protože někteří lidé na ně podali žaloby, že jim neřekli pravdu.

Z vlastní zkušenosti vím, že je to i individuální rozhodnutí lékaře. S některým se lze i domluvit, že sice pacientovi, řekne, že jeho stav je vážný, ale nemusí říct, že za nedlouho zemře.

Nevím, když si představím být v situaci umírajícího člověka, radši bych o tom vědět nechtěla, zešílela bych...

no já nevím..z pohledu umírajícího bych asi vědět nechtěla,ale na druhou stranu asi bych se divila a šílela,když bych umírala a nevěděla co se děje..

No právě, je to strašný rozhodnutí
Navíc člověk v té situaci opravdu pak stejně pozná, že umírá a může mít i pocit, že třeba lékaři neudělali maximum apod. Na druhou stranu se zas nedokáže moc odhadnout ta reakce umírajícího na pravdu -jestli se dokáže smířit a nebo bude jen ležet a čekat na smrt nebo se bude snažit smrt urychlit (třeba že se bude snažit předávkovat prášky apod.)

Tak hlavně si myslím, že toto rozhodnutí nikomu nenáleží! Nemocný má vědět pravdu a jak s ní naloží je věc druhá, můžete mu pomoct to přijmout, případně zpříjemnit poslední chvíle.

No to snad néé. Na koho už by se pak člověk měl spolehnout (že mu řekne pravdu), když ne na lékaře.
Já ležet na smrtelný posteli a dozvědět se, že jsem si poslední dny/týdny/měsíce mohla užít úplně jinak, kdybych věděla, že to přijde, tak to svým blízkým asi neodpustím.

Toto dilema jsem měla loni v létě. Babička skončila na JIPce, věděla jsem, že už se z tama nedostane, ale stále jsem jí dávala naděje, doufala jsem v to, držela se do té doby, dokud jí sprostá zdrav.sestra neřekla, že stejně brzy umře. Druhý den to přišlo. Za mě je lepší to neříkat, ať člověk dožije spokojeně a nečeká jen na chvíli, kdy zemře.

Já si myslím, že má člověk právo vědět, že umírá.. Nedokážu si představit, že bych umírala a opravdu to nevěděla.. a došlo mi to třeba poslední hodinky před smrtí, mě by to bylo hrozně líto, že jsem ten čas líp nevyužila.. Každý má právo vědět, jak to s ním vypadá a podle toho se taky rozhodnout, co bude dělat.. A popřípadě si ty svoje poslední léta náležitě užít

Z tohoto úhlu jsem to nebrala - záleží na vážnosti, času, stavu... Pokud má člověk možnost si třeba splnit sny, má ještě "dost času", tak bych ho asi šetrně připravila na to, že to přijde a udělala první poslední aby byl zbytek života co nejšťastnější..
V mém případě byla babička připoutána na lůžko, nemohla nic dělat, i tak jsme u ní celý den trávili, nosili jí fotky toho čeho měla ráda, občas si povídala, občas byla apatická, ale po tom, co se to dozvěděla dostala mrtvici a poté zemřela. Takže v prvním případě říct, v druhém případě bych neříkala, pro takového člověka to může být mnohem horší...

No jedná se o rakovinu v poslední fázi, kdy člověk prakticky většinu času leží v posteli, tak nevím v jakém smyslu by to "užití" vypadalo. A nejedná se o měsíce (nelze už prodlužovat život chemoterapií). A také to neznamená, že by dotyčný lékař lhal, jen prostě neřekne celou pravdu a také je to samozřejmě na "přání" členů rodiny. Lékaři totiž obvykle chtějí říkat celou pravdu Na druhou stranu je pravda, že když člověk o své blížící se smrti ví, může se třeba pomalu se všemi rozloučit. Jenže to zas záleží na povaze a schopnosti smíření se.

Já bych to v pozici umírajícího určitě vědět chtěla. Napsala bych závěť, stihla se podívat na místa, která bych ještě chtěla vidět a rozloučit se pořádně s rodinou.

Přesně a právě podobný případ mám na mysli

Je to jen můj názor, ale já bych to neřekla. Babička s touto variantou počítala už dříve, kdyby náhodou - podepsala nějaké lejstra o darování těla pro vědecké účely, nechtěla být pohřbena. Věřím, že kdyby se to nedozvěděla, žila by ještě chvíli (a bohužel, kdyby neskončila v naší nemocnici, tak mohla žít do dnes ).
Řekla bych, že sama nějak vycítila, že to přijde, stihla se rozloučit se všemi členy rodiny, ačkoli byla ve špatném stavu již dlouho, do nemocnice šla, až když po několika letech viděla svou vnučku a všechny blízké, s každým si popovídala, odpustila mu dřívější neshody.
Jinak doktor byl taktní, napřed její stav konzultoval s námi, potom až řekl babičce, co jsme mu dovolili. Myslím, že je to vše o lidech - pokud se rozhodneš ji s tím neseznámit, nechť to ví celý personál, aby se nestalo co u nás, že to vyslepičila zdrav. sestra stylem "dnes tady jeden umřel, tuhle to čeká brzy taky"..